Kolega Viewegh napsal před lety povídku Ikea v naději (bla.blog vřele doporučuje). Hrdina - spisovatel se vypraví na nákup do známého obchodního domu na Zličíně, seznámí se náhodně s mladou dvojicí, která, stejně jako on, bezvýsledně bloumá mezi pohovkami a křesly, načež pod vlivem alkoholické konzumace v místní restauraci se celá společnost vypraví s lahví sektu, otvírákem a skleničkami do jednoho z vystavených obývacích pokojů, aby si vyzkoušela, "jestli se v těch pokojích dá taky žít" (opáčí hrdina-spisovatel IkeaZřízenci, který celou situaci v mezičase zhodnotí jako znepokojivou). Jak to nakonec dopadne si račte přečíst, ale je to více méně happy end. Ikea z celého příběhu září jako duha pohody a zdroj duševního klidu, kde nakonec každý nalezne vše, co hledá, od příborů po smysl života. Věřte tomu. I pod jednobarevným snímatelným a pracím potahem pohovky Ektorp se může skrývat nečekaná dávka poezie. Já sama v OD Ikea nenarazila na nic menšího než na opravdovou lásku.
Nedávno jsem zařizovala byt, s čímž byla spojena řada výprav do zmíněného obchodního domu. Pokaždé jsem si na Vieweghovu povídku vzpomněla, zpočátku v dobrém. Průměrný člověk má, přeci, Ikeu docela rád - netvařte se, lidi, že máte bůhvíjaké nároky na kvalitu a vkus!, resp. má ji rád potud, pokud tam nejede už pošestnácté něco měnit, reklamovat, měřit nebo dokupovat. Když jsem minulý týden poněkolikáté stála dlouhou frontu před okýnkem Reklamací, můj vztah k celé vykutálené filosofii Ikea podstatně ochladl a na adresu předního humoristy jsem mezi zuby syčela něco jako - ty jeden podlý vtipálku! Co ty víš o nakupování v Ikey! Ty, co bydlíš daleko na Sázavě a nikoliv pár set metrů od Zličína jako já, a nejsi tak neustále pokoušen a sváděn tímto žlutomodrým monstrem!
Povím vám od začátku, jak to bylo. Nejprve jsem listovala katalogem. Totiž, listovala: já jsem celý katalog pročetla tak, aby mi v něm neunikla ani myš, čímž mi, logicky, unikla neuvěřitelná spousta času. Nevím, jestli už někdo přirovnal katalog Ikea k Bibli. Nu, klidně se odvážím: obojí je dílem týmu zkušených autorů, které nikdy nikdo neviděl. V obou případech jde o poměrně návykové čtivo, které je až podezřele snadno dostupné, na všech kontinentech a v desítkách jazykových verzí. Obojí předkládá odzbrojující výčet zázraků, které se prý opravdu staly a obojí v nás probouzí touhu po něčem, co nemáme, čímž vzniká konflikt, dramatický náboj i napětí (...promiňte, předzvěst profesionální deformace...), tedy základní parametry dobrého příběhu, v němž se ztotožníme s hrdinou a chceme (taky) měnit věci k lepšímu, ať už se jedná o celý svět, o náš zkažený charakter nebo náš starý omšelý byt. (Začít v této souvislosti bytem se zdá být na první pohled nejjednodušší, což je začátečnický omyl.) Jediný zásadní nesoulad spatřuji v tom, že narozdíl od řady biblických příběhů, katalog Ikea ještě nikdy nebyl zfilmován. (Vysloveně promarněná šance.)
Z dalších postřehů ke katalogu: běžnému čtenáři zpravidla nedojde, že nikdy, ani při vyvinutí té nejupřímnější snahy nedosáhne takového interiéru, do kterého se zamiloval na straně 124. Protože zobrazený pokojík nevypadá ani zdaleka tak úchvatně díky nábytku, ale díky všemu ostatnímu - krásnému pugétu růží ve váze (pokud si je za 1000Kč koupíte, vydrží vám čerstvé přesně půl dne), těm geometricky srovnaným košilím, které jsou všechny buď v neutrální barvě sněhobílé nebo v barvě, co dokonale ladí s barvou závěsů (taky si kupujete oblečení, které se vám hodí k bytu?! A daří se vám je udržet v opticky dokonalých řadách a sloupcích?), tomu dobráckému a čistému labradorskému retrívrovi, který běží po koberci v barvě navlas shodné s jeho srstí (což člověku zas tak nelahodí, je-li nucen dlouhé psí chlupy z veškerých podlahových krytin denodenně luxovat) a nebo těm hezkým a rozesmátým dětem, které pomáhají v nerezové kuchyni mamince s cukrovím (jestli lze něco označit za bojkot jakékoli a veškeré činnosti v kuchyni, je to vpád několika ochotných capartů, kteří sebepokrokovější design v mžiku zamatlají, poškrábou a rozšlapou. Pravda - většinou se u toho vítězoslavně smějí.). Závěr: pokud jste si po vzoru Ikea katalogu koupili skříň bez dveří a vaše různobarevné hadříky v ní vypadají příšerně, je to vaše chyba. Zrovna tak, pořídíte-li si nerezovou kuchyňskou desku, na které je hned vidět každý šplouch vody, natož rozmatlané těsto. Však čtěte dále.
Vynechám následnou fázi tápání a bloumání po expozici v útrobách obchodního domu. Bylo by to na samostatnou, tlustou, nudnou a ubíjející knihu, které (aniž bych ji opravdu kdy chtěla psát) pracovně přezdívám Hledání ztraceného času na Zličíně. Z hodin strávených posedáváním na pohovkách, vyčkáváním na příchod zaměstnance oddělení koupelen a prodíráním se davem ve směru šipek mi utkvělo jen několik úsměvných střípků. Například: v jednom z vystavených bytů, které vypadají jako živé, je i záchod, který taky vypadá jako ze života, tedy, až na to, že nemá odpad. Což si pětiletý chlapeček, kterého jsem na dotyčné míse zahlédla spokojeně vykonávat potřebu, ztěží uvědomil. Akce skončila rozporuplně, tj. na jedné straně úspěšným vyprázdněním a na straně druhé křikem přišedší matky, odvlečením nevinného děcka a tichým vysvětlováním situace jednomu ze zaměstnanců v modrém triku, jemuž, pravda, vzápětí poněkud ztuhl profesionální úsměv. O několik dnů později jsem na inkriminovaném prkénku shledala ceduli s výstražným nápisem "Nejbližší toalety jsou u vchodu v přízemí".
Čili: po průzkumu expozice (který vás nepředstavitelně vyčerpá, takže se musíte dlouho občerstvovat v Restauraci Ikea, jejíž nástrahy a úskoky by vydaly na samostatný příspěvek), dochází u většiny jedinců k zásadnímu přehodnocení původního plánu. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Z původních zařizovacích úmyslů nezůstal kámen na kameni, zatímco plán nový, lepší, dražší, byl pečlivě zapsán Ikea tužtičkou na Ikea nákupní seznam. Spokojena mířím k pokladnám, v ruce pouze dvě utěrky za patnáct korun (nikdy, NIKDY, nekupujte nic, co stojí pouhých patnáct korun, je to a priori podezřelé, obzvlášť, jde-li o utěrku). Vzhledem k tomu, že je v mezičase devět hodin večer, usoudím, že bude nejlepší vrátit se na místo samé zítra, občerstvena spánkem a v doprovodu mých dvou obětavých řemeslníků, kteří mi pomohou všechny ty těžké krámy servat z nejvyšších fochů tzv. samoobslužného skladu (...v němž si vybrané zboží snadno sami naložíte, dí katalog - a já dodávám: leda, pokud jste Rambo). Jenže - těsně před pokladnami narazím na podlou překážku, a to sekci Zlevněné zboží. V naivním zaujetí tam nakráčím, aniž mě napadne, že tímto okamžikem se celý příběh vymkne mé kontrole a nastane nová etapa mého života: kapitola nekonečného kolotání mezi mým bydlištěm a sekcí Zlevněného zboží OD Ikea (která ve filmovém zpracování končí tragickým záběrem na náhrobek Toho, který nechtěl slevu zadarmo). O tragickém konci však v danou chvíli nemám zdání, takže začnu roztržitě poskakovat mezi soustavami otlučených polic, zaprášených koberců, promáčklých krabic a bagrovat v koších se zlevněnými závěsy a povlečením. Když v tom nastane zlom: do Laciné sekce nakráčí vysoký, usměvavý, okouzlující zaměstnanec v modrožlutém tričku. Nese obrovský nerezový dřez. A naše pohledy se střetnou. Je to osudová záležitost, láska na první pohled. Musí být můj, řeknu si a ve zpomaleném záběru se vydám směrem k němu. Cestou odhazuji veškeré staré lásky, nákupní seznamy a velkolepé plány do budoucnosti. Jak jen jsem mohla být tak slepá? Láskyplně jej pohladím. Neodradí mě ani poznámka "Kosmetické vady, poškrábané," která (jak se v romantickém vytržení mylně domnívám) beze zbytku legitimizuje slevu ve výši neuvěřitelných 70%. Mocně obejmu jeho nerezový trup a v milostném sevření, s vypětím všech sil a funěním, jej dopravím k nejbližší pokladně (později, pochopitelně, zalituji, že jsem srdce svého šampióna radši nepopovezla na nákupním vozíku, protože mě budou z celé logistické operace několik dní bolet záda; proč se pro lásku musí tak trpět?).
Pokladní si mě nedůvěřivě prohlíží. Zjevně nechápe, že se našel někdo, kdo chce za odřený kus plechu s naraženým rohem dobrovolně zaplatit, obzvlášť uvážíme-li, že zlevněné zboží nelze vrátit, měnit nebo reklamovat. Závist, - vysvětluji si kritický pohled prodavačky, - bledá závist. Co vy, ženštino podivná, víte o opravdové lásce! A v jarním rozechvění opouštím spolu s houfem posledních nočních zákazníků nákupní prostor. Je přesně 22:00.
Epizodu III, a sice Jak Nacpat Naprosto Neskladný a Příšerně Těžký Dřez Do Malého Auta, z důvodu ekonomie příběhu vynechávám. Ostatně - jistě všichni znáte legendární scénku z knihy Tři muži ve člunu, v níž strýc Podger věší obraz. Máte to? Vybavili jste si estrádu vrcholné nešikovnosti, lemovanou řevem, ranami, vrypy, škrábanci a celou škálou drobných zranění? Tak prosím. Znásobte to. Ještě přidejte. Tak. - A máte obraz toho, kterak jsem soukala dřez do auta. Škody na majetku i na mém duševním zdraví byly, sice, značné, ale došlo alespoň k naplnění další vyzývavé fráze z katalogu, a sice - zakoupené zboží si prostě sami odvezete ještě týž den domů!
O hodinu později, doma (...o hodinu proto, že bydlím sice nedaleko Zličína, zato však ve druhém patře bez výtahu, čímž je, doufám, řečeno vše): stojím ve své miniaturní budoucí kuchyni, kam jsem právě zkusmo umístila monstr-dřez. Není to špatné, říkám si. Masivní kus nerezu ve skromných poměrech mé kuchyně vypadá sice příšerně, s ničím neladí a zároveň se na mě ze všech stran jak kobylky hrnou všechna neblahá zjištění a důsledky mé nekritické lásky, na které jsem nepomyslela, dokud byl čas. Ale, ne-ní-to-vů-bec-špat-né, ujišťuji se zatvrzele. Může se stát, že to bude i docela hezké (jen blázen by v tu chvíli věřil). A praktické. Nerez je nerez (to ještě nic netuším o složitých úskalích údržby nerezových ploch). V nejhorším sem prostě nebudu moc chodit. Mám přeci ještě ložnici. Chodbu. Koupelnu. Záchod!
Nazítří vyjde najevo, kolik mě má sleva bude ve skutečnosti stát. Tak zaprvé, - říká laskavě můj drahý řemeslník pan Majer, který ví, že se mnou musí mít trpělivost - budem muset znovu zavolat instalatéra, aby prodloužil vodpad, protože takhle vám to tam nedošáhne. Názorně předvede. Za druhý - ten votlučenej roh bude setsakra vidět a možná vám skrz něj poteče. No a za třetí - kam, teda, teďka chcete dát tu lednici? Ticho. Ha. Lednice!! Jak jsem jen na ni mohla zapomenout? Věnuji své kuchyni letmý panoramatický pohled, abych se ujistila, že jediné, ale opravdu jediné myslitelné místo pro lednici bylo pod kuchyňskou deskou, ale nikoliv pod deskou nerezového dřezu, kterou (jak mi bylo vysvětleno) je bezpodmínečně třeba umístit na dvě samostatné skříňky, z nichž ani do jedné, ba ani do dvou, nenarvu lednici, kdybych se rozkrájela. "Ta totiž musí stát na zemi, ne ve skříňce," dodává pro úplnost pan Majer.
Po krátkém nervovém zhroucení, pláči, omluvě, sebelítosti, usebrání a znovunabytí důstojnosti i odhodlání rvát se dál se životem, zhodnotím situaci jako kritickou, ale nikoliv beznadějnou. Možností je, v podstatě, několik: za prvé - žádnou lednici nemít. Beztak jde o zbohatlický luxus. Který úspěšný spisovatel disponoval na úsvitu své kariéry takovou rozmařilostí, jakou je vestavěná lednice? No tak vida. Můžu chladit za oknem a nebo ve sklepě, jako Hemingway. Možnost druhá: chladit v lednici, a to pro mě za mě v lednici s mrazákem, o výšce 170cm, samosebou v nerezovém provedení, aby to ladilo s dřezem, že. Umístím jí do rohu. (Vytahuji metr, abych vyzkoušela, jestli se skulinou 45cm, která by podobným manévrem vznikla, protáhne i osoba mírně silnější, než jsem já. Protáhne. Bokem. Hurá!)
I onen drahý kompromis mi v dané chvíli připadá jako mezitímní happy-end, takže vůči OD Ikea ani vůči povrchním humoristům okamžitě nezatrpknu (to přijde až mnohem později; a přestože by stálo drahně času podat o tom zprávu, myslím, že si dám tu práci - někdy příště).
Žádné komentáře:
Okomentovat