Bojkot nákupního vozíku

V prodejnách potravin se pohybuji zásadně nalehko, tj. bez košíku a bez vozíku, protože tam jdu pro jednu, nanejvýš pro tři až pět věcí, případně ještě pro to, co mě inspiruje cestou, takže k pokladně přicházím s náručí plnou zásob, na zmodralém malíčku několik těžkých sáčků se zeleninou a velké balení toaletního papíru. Zásoby jsou pečlivě naskládané jedna na druhou jako tyčinky ve hře mikádo, takže hnout s jednou nutně znamená zřícení celé konstrukce. V tomto momentě je rozhodující, jací lidé stojí okolo mě ve frontě. Odněkud se zpravidla ozve: „Nechápu, proč si někdo nevezme vozík,“ zatímco člověk, který je zřícením hromady věcí ohrožen nejvíce, nabídne pomoc a seskládá nejnebezpečnější komponenty věže na jedoucí pás.

Zatímco se snažím zbavit křeče v ruce, ohlédnu se po člověku, jenž se tázal, proč si někdo nevezme vozík. Proč, proč... To vám můžu náhodou vysvětlit - a nemyslete si, že jde o nějakou nepořádnost, ledabylost nebo snad lenost udělat něco tak jednoduchého jako je najít místo, kam si člověk položí kabelku, aby tam našel peněženku, shledal, že nemá drobné, pět minut poníženě stepoval před pokladnou a domáhal se rozměnění tisícikoruny, obdržel od otrávené prodavačky pětikorunu, vložil jí opatrně do otvoru pro mince v držadle vozíku, marně lomcoval tím zatraceným krámem, který zůstává pevně přikurtován k předsunutému vozíku jako ekoterorista k jadernému reaktoru, načež se bezvýsledně pokoušel vyjmout zašprajcovanou pětikorunu z předmětného otvoru, vzdal to, přemístil se k dalšímu volnému vozíku, kde dojde k opakování celého zbytečného cyklu, zamyslel se, jestli nakoupit opravdu musí, došel k závěru, že musí, protože čeká hosty a má doma jen krabičku prošlých olejovek, osmělil se, počíhal si na člověka s prázdným vozíkem, který se právě chystá vpáčit konec řetězu do koncového otvoru a získat zpět svou pětikorunu, čelit nechápavosti a nelibosti dotyčného, pružně se rozhodnout být protentokrát velkorysý i k namyšlenému ignorantovi a věnovat mu celou desetikorunu, čímž prodělat vlastních pět korun, nicméně po necelých patnácti vyčerpávajících minutách se úspěšně chopit vozíku a vmísit se do spotřebitelského davu. 

Ne, ani toto ve mě nemůže vzbudit zášť vůči nákupním vozíkům a košíkům, které  na mě téměř nikdy nezbydou. Neodradilo by mě ani to, že dno vozíku, který jsem ukořistila, je potřísněno rozbitým vejcem, ke kterému se přilepily ovadlé listy ředkvičky a reklama na holicí pěnu. Ne. Můj bojkot celého systému vyplývá z nadřazeného tvůrčího individualismu, který mě vedl zakoupení košíku vlastního, krásného, vodě i vejcím odolného, v dokonalém tvarovém a barevném skupenství provedeného skládacího košíku, který v televizi inzeruje křepký stoletý zahrádkář Přemek Podlaha. (Jediný rozdíl mezi Přemkovým a mým košíkem je v ceně, a to proto, že trpím nedůvěrou k televizním produktům, takže svůj košík jsem zakoupila v kamenné prodejně špičkového designu Reisenthel za cenu zhruba trojnásobnou). 

Nakupování se skládacím košíkem je skutečným zážitkem, pečetí stylu a inteligence. Dva nebo tři ojedinělé nákupy, co jsem s košíkem absolvovala, byly nezapomenutelné. Tím to bohužel skončilo: brzy jsem začala košík zapomínat doma, dokud jsem ho s jistotou nezapomněla pokaždé. Bojkot vozíků ovšem zůstává i za této situace v platnosti – je třeba být důsledný. Když není koš, není nic. Jen holá náruč. Basta. Malíček, který bez trvalých následků unese i sáček půldruhého kila banánů po dobu jedenácti minut (mám to spočítané). 

Metodu nákupu do náruče jsem postupně vypracovala do mistrovské úrovně: skladovací prostor se znásobí, pokud se člověk šikovným hmatem zmocní vhodné kartonové krabice, buď pohozené prázdné a nebo té, ve které byly pěkně poskládané např. čtyři krabice mléka (nenápadně vyskládat) nebo početné balíky těstovin (zahrát si na zaměstnance supermarketu a klouzavé balíky opatrně vyskladnit do příslušného fochu). 

Chodím po supermarketu, v klidu nakupuji do šikovné krabice, křením se a sklízím závistivé pohledy ostatních, kteří jsou prodejnou taženi kovovým monstrem, co žere drobné, dál jeden do druhého vrážejí vozíky jako na pouťovém autodromu a  plahočí se mezi regály, aniž by tušili, jaké jsou jejich skutečné možnosti.  Ta má ale štěstí,  - čtu v jejich očích. V celém krámu musí zrovna ona kápnout na jedinou prázdnou krabici! 

Vzpomenu si na motivační video, v němž Michael Jordan říká "Maybe I made it look easy."  

Jak vidíte, úvahy o štěstí nejsou v tomto kontextu vůbec na místě.