Kdosi mě upozornil, že jsem podle a bez varování smazala většinu obsahu na svém starém blogu Omalovánky ze Štrasburku. Mí zasloužilí čtenářové proto odpustí, když na tomto místě budu tu a tam recyklovat stará známá echa z dob mého působení ve Francii (není jich tolik). Jsou prostě lidé, kteří to ještě nečetli. Nerada bych případné zájemce připravila např. o postřehy z francouzské pošty nebo o veselé příhody, které provázely má pravidelná putování na trase z alsaského Štrasburku do české Prahy. Račte nakousnout staronovou sérii Jiného psaní vzpomínkou na Kolo značky Kirsch.
Hned v úvodu svého pobytu jsem v oblasti dopravy udělala jeden závěr: bez kola je člověk ve Štrasburku společensky vyřízen, a to obzvlášť, pokud pracuje v některé ze zdejších institutions européenes. Ty jsou, totiž, od centra města a jiných lákavých atrakcí celkem daleko, zatímco většina zajímavých událostí a setkání se zpravidla odehrává v místech, kam se člověk z parlamentní čtvrti dostane nejsnáze právě na bicyklu. V tomhle je Štrasburk nepřekonatelný - celé město je, totiž, protkané vynikající sítí cyklostezek.
Dobré nové kolo typu "vhodné do města", jak jsem zjistila, stálo stopadesát eur, což byla cena únosná. Už už jsem jedno takové kupovala, ale nakonec mě odradil právě fakt, že jde o kolo zbrusu nové. A Štrasburk je naopak město starobylé, z jeho ulic vane odér předminulého století. Copak se k jízdě takovým městem hodí nové kolo s nablýskaným chromovaným zvonkem?
V bazaru s vemlouvavým názvem Affaire à faire (velmi volně přeloženo asi jako "To musíte podniknout") měli asi třista různých kol. A koloběžky. Dokonce i jakási tříkolka pro dospělé tam stála. Některé bicykly byly skutečné vraky, jiné zas neměli daleko k tomu městskému kolu, které jsem pár dní před tím zavrhla. Ceny od pětadvaceti do stopadesáti eur. Vybrala jsem několik modelů, které v sobě ukrývaly dostatečnou dávku kýžené poezie a ošumělosti. Pak jsem je postupně všechny vyzkoušela - přímo tam, v rozlehlém prostranství obchodu To musíte podniknout. Kroužila jsem alejemi mezi stovkami dalších exponátů, a to nejdřív na parádním červeném kole, které ovšem skoro nebrzdilo, pak na žlutém ďáblu, kterého bych byla koupila, kdyby nevážil dobrých třicet kilo, a nakonec na černém stylovém kole s nádherným starobylým reflektorem a se zvonkem, který se mi zdál být mosazný, a byl tudíž přijatelný. Nebyla na něm cena, což mě, ovšem, nijak neznepokojovalo, protože šlo, přeci jen o věc, kterou by většina soudných lidí označila spíš za starý krám než za pěkné starší kolo. To bude tak za třicet, říkala jsem si.
"Stočtyřicetpět eur, prosím," zazpíval prodavač, když jsem mu oznámila, že bych ráda toto černé kolo. Nechala jsem si cenu zopakovat, protože jsem měla zato, že jsem jen tradičně špatně porozuměla francouzské číslovce, která je vyšší než dvacet (...kdo dokáže do francouzských vět plynule a bez zaváhání zařazovat i taková čísla jako je například devadesátosm, ten už tady opravdu zdomácněl. To se, totiž, řekne doslova "čtyřikrátdvacetosmnáct"). Ale rozuměla jsem naprosto správně. "To má historickou hodnotu, pani," děl prodavač trochu uraženě, když jsem vyjádřila svůj údiv nad vysokou cenou. "Je to Kirsch z osmumačtyřicátýho roku," dodal důvěrně, asi jako vinař, který právě přinesl ze sklepa láhev nejlepšího bordeaux.
Na kola nejsem expert. Ale zdálo se mi, že když je něco Kirsch z osumačtyřicátýho roku, tak na tom asi něco bude. I když se to nejspíš zanedlouho rozsype, můžu si být alespoň jistá, že to je unikát, sběratelský artikl, říkala jsem si. Nebo spíš sběratelské součástky. Se samozřejmým gestem jsem, tedy, vytáhla z peněženky příslušný obnos a měla se k odjezdu, když mě prodavač zarazil: "A co řetěz? Řetěz k tomu nechcete?" Načež vytáhl ze šuplíku něco, čím by mohl být suverénně zajištěn padací most na státním hradě Pernštejn. "Stojí jen pětatřicet," informoval prodavač. "To se vám vyplatí, protože tadyty historický kola se dneska strašně kradou."
Na to mě, ale, nedostal. Pětatřicet jsem u ceny za kus řetězu považovala za skandál a navíc neměl žádnou sběratelskou hodnotu. Informace o krádežích mě poněkud znepokojila, ale napadlo mě, že to byl zřejmě jen kramářský nátlak a zakoupila jsem obyčejnou jakousi bužírku za deset euro v cyklistickém obchodě hned za rohem. Můj zrak opět spočinul na novém kole za stopadesát, jehož celkovou cenu můj historický kousek včetně bužírky teď dokonce převyšoval. Což, navíc, neměla být cena konečná. Jen co jsem přijela, nebo spíš doskřípěla domů, došlo mi, že mé kolo je sice unikát, ale chybí mu jeden zcela zásadní atribut: romantický košík vpředu na řidítkách! Jak jsem si mohla nevšimnout, že tam není? Jak teď zrealizuji svou představu o rozevláté jízdě z místního tržiště s bagetami a čerstvou zeleninou ledabyle čouhající z elegantního košíku?!
Zjednání nápravy stálo osmatřicet eur. Košík museli složitě přivařit na přední vidlici, čímž došlo k posunutí starobylého reflektoru a k jiným drobným ztrátám. Ale měla jsem, co jsem chtěla. V košíku teď povětšinou vozím různé málo romantické předměty jako například svou tašku do práce, tenisky nebo igelitku s nákupem ze supermarketu, protože - kdo by se, proboha, prodíral na tržišti s kolem!
Za rok a kus se kolo už dokonale usadilo, neskřípe a velice se líbí. Kdykoli se mě někdo ptá, kolik stálo, řeknu diskrétně - skoro dvě stovky. Ale víš - von to je Kirsch z osumačtyřicátýho roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat