Kafka popsal, jak se člověk promění v mouchu. Je to hrozné. Jen o něco méně hrozné je, když se člověk promění v sysla. O tom náhodou něco vím: zatížena rodovým prokletím dvouoborové specializace Shromažďovatel/Archivář, shledala jsem před několika dny, že v mém bytě zbývá už jen poslední utiskovaný metr čtverečný souvislého (tj. předměty, sloupci knih a taškami starého oblečení nenarušeného) prostoru. Stojím uprostřed posledního čtverce a rozhlížím se po místnosti, která vypadá jako kostymérna oblastního divadla, kde se herečky porvaly o každý jednotlivý kus látky, takže na zemi je podestláno modely a textiliemi všech vzorů a barev. Na jednom metru čtverečním nežijí ani nenároční Tokijci, - konstatuji v duchu, a v odhodlání změnit svůj život zvednu ze země první kus oblečení, kterého jsem připravena se vzdát.
Naštěstí není člověk ve své bezmoci sám. Je celá řada těch, kteří mu chtějí v jeho nelehkém úkolu přispět radou:
1. Dámské časopisy přinášejí soubory tipů, kterak zneškodnit haldy starého, obnošeného a nepotřebného oblečení. Například: „Buďte přísní. Co jste rok neměly na sobě, už neoblečete,“ vzkazuje čtenářkám odbornice na pořádek. „Vyhodit!“ – Jen ta rázná sebejistota a optimismus článku ve mně vzbudí podezření, že vzklíčil na půdě zkypřené koňskou dávkou Neurolu.
2. „Create space!“ radí jogín z obrazovky počítače při pravidelné meditační seanci. Jeho hlas je ztělesněním zenového chvění. Jde mi z něho mráz po zádech. Ne, nemůžu se soustředit na svůj dech ani půl vteřiny, natož abych, krucinál, věděla, jak vytvořit nové místo! Přepínám.
3. IKEA přichází s originálním řešením. V knize věnované úklidu a pořádku v bytě radí toto: „Srovnejte knihy podle barvy hřbetu a vytvořte tak malé umělecké dílo!“ Totéž platí o oblečení. Pohled na barevně sladěné sekce ve skříni vás naplní harmonií a uspokojením! (Okamžitým uspokojením mě naplní to, že knihou o úklidu podle modrožluté doktríny trefím na první pokus koš na papíry.)
4. První rada, která se mi alespoň na první pohled nezdá podezřelá, stojí v knize Good Girl’s Guide to Bad Girl’s Sex: Vyhoďte vše, v čem si nepřipadáte zcela neodolatelná, proklatě svůdná a o deset let mladší. – V ruce držím staré tepláky, které lze ze všeho nejpřiléhavěji vystihnout jako zaprděný. Sexy bych v nich nemohla připadat ani barvoslepému šilhavému důchodci. Myslím, že kdybych se někdy chtěla spolehlivě ubránit sexuálnímu obtěžování ze strany nějakého maniaka nebo erotomana, kterého jinak vzruší i odbarvená kolotočářka ve vatovém kabátě, vzala bych si na sebe tyto tepláky. Takže jim rozhodně nelze upřít účel. Vyhodit je by bylo plýtvání a kacířství.
Uzavřu, že rady jsou k ničemu a že nejlepší bude se do věci jednoduše pustit.
S razancí toho, kdo o třídění oblečení nic neví, se obklopím krabicemi od banánů a přidělím jim strohé štítky: Na výhoz, Na charitu, Prodat přes Aukro.
První kousek je modré pruhované tričko s dírou v podpaží, které smrdí nálevem od znojemských okurek. Jednoznačně na výhoz! Nemůžu urážet charitu roztrhaným trikem. Správně, - pohlížím na dno krabice, kam právě přistálo zmuchlané triko. I bezdomovec by pohrdl!
Další. Hnědý svetr dlouhý propínací značky Ralph Lauren, kterému ovšem chybí většina knoflíků. To bezdomovce neurazí. Pokud, tedy, na charitě knoflíky doplní (pokouším se v hlavě vypočíst, jestli vzhledem k někdejší ceně nového svetru, tvoří poměrná částka za každý jeden ztracený knoflík dvoumístné nebo trojmístné číslo). Zvážím variantu přišít knoflíky sama a svetr výhodně prodat na Aukru. Jenže…Kdy se já dostanu k tomu, abych přišívala knoflíky? Na druhou stranu, pokud by je na charitě nepřišili, svetru bude věčná škoda. Nějaká domovnice ho bude nosit místo županu a nakonec jím vystele pelech pro kočky! Ani nápad. Svetr skládám do krabice Prodat. Když se pohledem vracím zpátky k haldě, zastavím se u pruhovaného trika. Zavzpomínám, jak jsem k němu vlastně přišla. Je možné, že je to už patnáct let, co jsme byli na středoškolském vodáckém výcviku? Zasním se. Vidím se opřenou zády o strom a před sebou mladého ztepilého chlapce, který se mi snaží propracovat pod triko. Modré pruhované triko, toho času ještě bez díry. Vzrušením si nevšimnu, že mi po rukou začali lézt lesní mravenci. Po pěti minutách se vysmeknu a s přihlouplým chichotáním upaluju zpátky k chatce, kam doběhnu jen v podprsence: mravenci začali řádit pod trikem jako černá ruka, takže jsem ho musela ze sebe servat, přičemž došlo ke vzniku díry pod levým podpažím.
Triko – hrdina. Triko – pamětník. Triko – nositel hodnotného příběhu… Sáhnu do krabice Na výhoz a něžně přeložím pruhy přes židli. Tohle tričko si zcela výjimečně nechám. Jako památník přihlouplému chichotání.
Následuje halenka, kterou jsem neměla na sobě pět let. Hezká. Proč ji nenosím? Vzpomenu si na radu „buďte přísní“. Že prý už to nikdy neobléknu? To bych se na to podívala. Zkusmo si hodím halenku přes hlavu. Je naprosto perfektní! Kochám se v zrcadle, nadávám si do módního ignoranta a přemýšlím, proč jsem ji před pěti lety odložila (na což nemohu přijít, protože mám halenku přes tričko, takže necítím, jak kolem ramen setsakramentsky dře.
Sukně od tety. Měla jsem ji na sobě přesně jednou, než jsem zjistila, že při chůzi se zákeřně sune po punčocháčích až do pasu a navíc vytváří po stranách vybouleniny, které jsem naposled zaregistrovala u věstonické Venuše. Vyhodit nelze, byla by to neúcta k daru. Ale prodat by to šlo. Teta by byla nepochybně ráda, že neupotřebený dar alespoň zpeněžím, ovšem je otázka, jestli není nemravné nabízet ke koupi věc, o které vím, že se dá použít maximálně jako přehoz přes televizi.
Zakládám novou krabici s titulem Zvážit.
Vzápětí narazím na ložisko růžového oblečení. Ach ano! Mé růžové období. Začalo to nevinně, kabelkou ze sekáče, načež jsem se zamilovala do starého růžového bicyklu a k němu postupně sehnala holínky, puntíkované šaty, slaměný klobouk s růžovou mašlí a dokonce růžové brýle. Jistě, - přiznávám v duchu. – Kolo dávno nemám. A už mi není osmnáct, abych dovedla chodit po městě v holínkách a puntíkovaných šatech, na druhou stranu, jako jednotlivé doplňky, mají tyto věci smysl. Klobouk se hodí na léto k moři – i kdyby ho nakrásně odvál vítr. Vyhazovat holínky je holý nerozum. Například právě teď venku prší. Takže kdybych chtěla vyrazit ven, co si asi tak vezmu na nohy, he? Tak vida. Růžové brýle: vynikající alegorický doplněk. Dívat se na život přes růžové brýle. A tak podobně.
Růžové období zaplombuji do zvláštní krabice. Růžové.
Jedním z posledních sporných kusů jsou rozsochaté šaty, které vypadají jako poschoďový šlehačkový dort. Neváhala bych je označit za nemoderní. Jenže…Jenže. Měla jsem je na sobě poprvé v tanečních (konečně chápu, proč na mě tehdy nezbyl tanečník). Vzpomenu si, jak jsem milovala chvíle, kdy babička vytáhla máminy minišaty z tanečních a já - pětiletá - jsem se do nich mohla obléknout a hrát si na princeznu. Rozslzím se. Co vytáhnu ze skříně já, až si bude chtít hrát na princeznu moje dcera? Vracím šaty tam, kde byly, do zadního traktu skříně, kde překážejí, ale nedá se nic dělat. V krabici by se pomačkaly.
Na sklonku odpoledne přeci jen shromáždím jednu krabici a odvezu ji co nejrychleji na charitu, aby nedošlo ke kritickému zaváhání.
Nazítří se odhodlám k prodeji svetru značky Ralph Lauren. Co mi to udělá, přišít deset knoflíků? Najdu svetr a chci ho vyfotit do inzerátu, když si všimnu, že mu chybí jeho široký, ručně splétaný pásek, který dělal tento svetr Svetrem a bez něhož, jaksi, postrádá eleganci i smysl.
Z úspěšně poklizeného bytu se v důsledku hledání pásku stane opět bunkr. Tank. Kostymérna po havárii plynu. Uf..Musím na vzduch. Není pochyb o tom, že jsem pásek omylem odvezla na charitu.
Další den se tam vypravím. Jistě nedali do prodeje samotný pásek! – ujišťuji se. „Ale to vitežejoó,“ halasí prodavačka. „Vzala si ho taková paní, no, asi šedesátiletá – myslím, že dělá domovnici někde na Praze 10. Říkala, že se jí bude hodit jako opasek k županu. Jak říkám – u nás najdou svůj nový domov i věci, které by člověk jinak vyhodil.“
Bloumám charitou. Narazím na svoje vyřazené triko s nápisem „I am out of my mind, please leave a message“, které jsem zavrhla, protože nemám ráda svršky, co křičí do světa názor, navíc ze sebe nechci dělat pitomce, už mi není devatenáct, a tak dále. Paní u kasy můj výběr ocení: „To je kvalitní matriál, tohle, to viteé! Osmdesát korun takovejch, a to jsem na vás hodná.“
Bez hlesu podám paní stovku.
„Nechcete za dvacet ještě tyhlety brejle proti sluníčku roztomilý?“ nabízí prodavačka.
Brýle jsou opravdu roztomilé: jejich tmavorůžová kulatá skla lemují žluté okvětní lístky z plastu. Kdo si tohle nasadí na nos, nemusí se už nikdy nikde představovat ani omlouvat. Že je blázen, budou vědět všichni na první pohled.
Kývnu a nasadím si brýle.
„A jak vám slušej, no viditeé!“
Po pravdě řečeno nevidím skoro nic.
Venku před krámem si pro úplnost navleču tričko se sdělením o tom, že jsem mimo. V sepětí s brýlemi to funguje. Lidé se na mě usmívají. Někteří se smějí.
Jak málo stačí k tomu, aby si člověk připadal o deset mladší.
Žádné komentáře:
Okomentovat