Usnula jsem u dnešních Událostí, komentářů. Přitom jsem se tentokrát opravdu chtěla dívat, protože jsem jako naivní volička měla zato, že právě ze zpravodajství bych se mohla dovědět něco bližšího o příčině a možném řešení současné situace ve vládě. (viz výklad Teorie níže: Pravda nepřesná - zpřesňování pravdy) Bylo to jako vzít síto a vypravit se k Vltavě rýžovat zlato. Ani valounek neulpěl, ba ani jediné zrnko...Prostě: nedověděla jsem se zhola nic. (Omyl přesný.) Obrazovku na půl hodiny zaplnilo jakési žánrově nezařaditelné blonďaté stvoření (viz vulgární materialista Bohlen), které 1) neodpovídalo na otázky moderátorem mu trpělivě kladené, 2) mlelo cosi o nějaké nahrávce, kterou pořídil konspirátor A), B) nebo C), jehož identitu nesmíme ani naznačovat, zatímco někdo další naznačoval už dávno dopředu, že nahrávat se bude, takže jasnozřivé stvoření záměrně lhalo mj. o tom, že politici se chtějí udržet u koryt (no nekecej!? to že říkala?), čímž, tedy, uštědřilo dobře vypočítanou ránu - eh? - komu? Neví se, protože je to patrně v režimu utajení. (Ubožák volič zažívá poctivý výprask každý den, takže už mu to ani nepřijde a nějaká další rána sem nebo tam nestojí za řeč.) V tomto bodě přestal můj intelekt na chápání situace stačit, takže jsem rychle a tvrdě usnula jako pes, u něhož dojde ke střetu dvou instinktů a on, chudák, neví, co má dělat. (viz Cimrmanova filosofie externismu. Konfrontace se zjištěním, že s existencí věcí se to má přesně naopak než jak odpovídá běžnému názoru.)
Podvědomí se ujalo toho, na co vědomí nestačilo. Ve snu na mě číhaly obraty jako "dohodli jsme se, že se dohodneme" nebo "odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil", které kroužily u stropu, zatímco je hovorná blondýnka ve spolupráci s redaktorem, který se snažil přijít věci na kloub, povznášeli o několik úrovní výš, hřímajíce: "odvolávám, že jsem odvolal, co jsem neodvolal" nebo "lhali jsme o tom, že vám lžeme, když vám lžeme" a podobně. Za oknem se prohnal na bicyklu Jan Tleskač, který se ovšem nemohl k celé věci vyjádřit - naznačil jen, že to, co kdysi nenaznačil, naznačil. Cimrman seděl na televizi a pomocí dvojtečkového operátoru na tabuli rozumně vysvětloval, proč se tak divíme, že nevíme nic, když vlastně víme vše, resp. že na konci poznávacího procesu sice nevíme nic, ale zato to víme přesně, načež nakreslil šipku a udělal krok stranou.
Probudila jsem se hrůzou, že mi unikly existenčně klíčové informace. Ano, zprávy byly ty tam. Zaspala jsem celý závěrečný souhrn i sport, a zaznamenala už jen sdělení o tom, že na horách napadlo patnáct čísel sněhu. Na liště pod mapkou podchlazené České republiky běžela informace o tom, že sběratel chilských per Václav Klaus, zve zítra představitele vládních stran k vážnému jednání. (Pokud všechna dosavadní jednání byla nevážná, tak se tentokrát zřejmě máme konečně na co těšit.)
Otrávena politickou situací i náhlým probuzením do krušné reality, šla jsem si uvařit čaj. Přitom jsem přemýšlela, jestli ze současného galimatyáše plyne jakýkoli, kterýkoli nebo číkoli závěr. Hlavou mi blesklo pouze to, že scenáristé brazilských telenovel by se z tohoto formátu mohli učit: jejich sekvence, kdy bratr otce strýce v osmašedesátém dílu shledá, že jeho manželka je vlastně tetou tety prasestřenice jeho matky, čímž je zcela jednoznačně jeho vnučkou, jsou ve světle současné ekvilibristiky na naší politické scéně trapnými a průhlednými triky v práci s logikou příběhu, na které divák - alespoň ten český - v žádném případě neskočí.
Teorie, kterou lze beze zbytku aplikovat na stávající situaci v české politice, však skutečně existuje a byla vynalezena před více než čtyřiceti lety. Jde o slavnou Cimrmanovu teorii poznání, jejíž podrobný výklad naleznete zde. Vřele doporučuji ke sledování. Všechno vám bude okamžitě jasné a význam Událostí i komentářů ve světle Teorie navždy zbledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat