Původně jsem na tomto místě chtěla referovat o nedávné návštěvě knižního veletrhu, ale zdá se, že jsem ještě nevstřebala množství zážitků a dojmů, které mi tato akce zprostředkovala (například jsem vůbec nečekala, že právě uprostřed Výstaviště v Praze-Holešovicích budu mít příležitost naučit se to, o čem dávno sním, a sice správně očistit olihně). Reportáž tedy sepíšu, až se dojmy usadí. And now for something completely different, - jak to kdysi pěkně vyjádřila Margaret Thatcherová. Vyrážím do Kosova, kde stále pokračuje můj projekt Kosovo Schools (kterýžto prý záslužný počin se po řadě peripetií, úskoků, nástrah a opravdu těžce získávaných zkušeností kvalifikoval spíš na podtitul hlavou proti zdi, kdy zeď sice povolila, ale zato ta hlava, ta hlava!) Než vyrazím opět prorážet, dovoluji si zde otisknout další ukázku z románu Totál Balkán, která bude takovým pěkným kontrastem k zítřejším tropickým teplotám: nabízí totiž několik perliček z tuhé kosovské zimy.
Přituhuje. Po ránu je tma a většinou taky strašná kosa. S proudem se nám od voleb výjimečně nedaří (těžko říct, kdy se naposled vysloveně dařilo), a noc je dlouhá tak akorát, aby stačily vychladnout akumulačky. První vteřinu po procitnutí věnuju pohledu na kontrolku kamen. Svítí? Nesvítí. Kráva. Vstávám a plním syrovej prostor horoucí ranní stížností, navíc jsem – jau! - šlápla na vidličku, kterou jsem v noci (potmě) ze zoufalství požírala znojemský okurky (alespoň doufám, že to byly ty znojemský a ne ty mitrovický, co už několik měsíců nejsem schopná eliminovat z lednice). Zařvu a po jedný noze doskáču pro sirky. Škrtnu. Uťáplej knot vyloudí ponurý, rozespalý světlo. Hm. (Byly to ty mitrovický.) Kráva Kosovská elektrárenská společnost! Zvedne se mi žaludek (myšlenku na zvracení rychle ukázním, protože by si vyžádala cestu do koupelny, kde je ještě větší tma a zima než ve zbytku mého apartmá). Takže si dám zdravotního panáka slivovice, zachrčím, provedu univerzální otřes celýho těla jako pes, co vylez z vody, a začnu dělat vzteklý dřepy s výskokem, protože jinak se tohle ráno nedá přežít. Uch...A bude hůř! (Líp už bylo.)
Večer se těším domů, protože tam bude teplo, a i kdyby nešel proud, akumulačky se přes den dohřejou, takže budou sálat a já si na ně sednu a pak přes ně hodím peřinu, která se zateplí a já se do ní blaženě zavrtám. Ano!
Jenže ten večer je v bytě ještě větší zima než ráno. Shořely pojistky. Volám domácímu, kterej má schránku, takže za ním nasupená vyrážím do hospody na rohu. Ten něco uslyší!
Ukáže se, že domácí je až do konce měsíce na Novým Zélandě, kam odcestoval za sluncem. Odcestoval!! Bodejť – za moje nájmy, pacholek. Na Zélandě vrcholí léto. A já mám spát v rukavicích?
Cestou domů si koupím hranolky a do termosky čaj, protože v lednici je jen zima a zelí. Vlastně jenom zelí, a to relativně teplý. Škoda, že se nemůžu uložit v lednici a přikrejt se zelím! Jako bezdomovec v kontejneru, zahrabanej do listí. (Závidím bezdomovcům.) Vyměním střechu nad hlavou za teplo nad kanálem, zn. okamžitě! Vždyť tu žiju jak v nějakým kempu. Vařím vodu na plynovým hořáku a spím na dece, ve spacáku a pod peřinou naráz, a stejně je mi zima. Ale na rozdíl od kempu mám alespoň kulturní program: ze zbytku baterky si na notebooku pouštím Dobytí Severního pólu. Píseň do nepohody. Mráz - nejlepší děda!
Domů! Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny...
Kate je pryč, doma v Irsku, neb nervově zhroutila, když jí opustil miláček Harry, a podstupuje čtrnáctidenní terapii nakupováním, rekonstrukcí vztahu s matkou a konzumací horký whisky (na střídačku s konzumací antidepresiva v tabletách). Mohla bych jít někam ven, do hospody, předstírat veselí v hloučku odvázaný mezinárodní party, odrážet útoky přiopilejch uniforem, zahřát se někde u topení panákem rakije. Ne? (Ne.) Odmítám se pitvořit a přetvařovat, dělit lidi na místní a na mezinárodní, a vést zasvěcený řeči o budoucnosti Kosova, která nikoho, ale nikoho lautr nezajímá. To radši statečně umrznu! (Jo?) Jo!
Jak hluboko přinutí člověka klesnout obyčejná zima a zatvrzelý lpění na ideálech!
Odšpuntuju láhev a loknu si.
Jedna vodka, druhá vodka, třetí vodka, bezvědomí. Těsně před ustrnutím v kómatu, pod krutým milosrdenstvím pěti dek, co strašně koušou, mám pocit, že po letech opovržení konečně chápu drsnou podstatu ruský duše, siláckej způsob rezignace na život, opilý tesknění po tom, že náhradní příběh neexistuje.
Vodečka Stoličnaja! Na rozdíl od domácího a kosovský elektrárny, alkohol se ustrnul: začínají mi příjemně rozmrzat prsty. Není mi vůbec jasný, jak moh Amundsen dobýt pól, aniž byl totálně namol.
...
Z domova mi přišla kniha Detoxikační program. Hezký. „Vzhledem k tomu, že Kosovská Mitrovice je hned po Černobylu nejzávažněji znečištěným místem v Evropě a kvalita tamního ovzduší a vody hraničí s ekologickou katastrofou, představuje déledobější pobyt v tomto letovisku zdravotní riziko,“ stálo v dopise. „Máš-li i nadále v úmyslu hazardovat se životem, čiň tak zodpovědně a začni se věnovat systematické detoxikaci.“ Mno. Obracím přání v rukou a zalistuju v knize. Je to milej dárek. Připadám si jako radiolog, kterýmu dali pod stromeček permanentku na preventivní sérii ozařování. Nebo obyvatel obce Temelín, co dostal prohlídku místní elektrárny s odborným výkladem.
Ale je to pěkně ilustrovaný: paní kypící zdravím za rozbřesku medituje v tureckým sedu a popíjí čerstvě vylisovanou zeleninovou šťávu. Zacvičí si dvanáct Pozdravů slunci. Vyvětrá v ložnici a zalije květiny, načež posnídá energeticky a barevně vyvážený výběr z biopotravin. Doplní tabletou, která obsahuje sto procent doporučené denní dávky vápníku a zinku. Oblékne se do čistého vkusného oděvu a usměje se na sebe do zrcadla, čímž způsobí autosugesci a plna životního optimismu vyráží do práce.
Hlavou mi proběhne fotoseriál Mé všední ráno:
Strhaných rysů pod plachetkou osoba se vymotá ze spacáku a peřiny. Kruhy pod očima jsou tak sugestivní, že by se na nich dala cvičit gymnastická sestava. Posadím se (rovně) a medituju nad tím, proč jsem v Kosovu. Nebylo by mi doma líp? Zkusím vstát. Chytím se za hlavu a přísahám, že už nikdy nepiju. Za svitu svíčky inventarizuju lednici. Ha. Zelenina. Místní mrkev a salát! (Dvěstěpadesát procent doporučený denní dávky olova a arsenu.) Radši ne. Jogurt? (Prošlej. Riskantní.) Nutela! (Mňam!) Ale je nějaká divná. Jakoby slaná. Není to Hermelín? (Pohled na datum spotřeby. Prošlá loni. Nejspíš jsem jí prošlou už koupila.) Pomoc! (Dezinfikace žaludku dvojitým panákem rakije po konzumaci Nutely s dvojitou plísní.) Zapínám propan-butan a snídám pokus o francouzskej toust, podle osvědčenýho receptu „osmahni cokoli na mírným ohni a zalij kečupem.“
Slunce dneska nevyšlo, takže se nezdravíme. Vyvětrat by znamenalo vystavit se mrazu a ovzduší, co odpovídá dvaadvacátýmu stupni biozátěže. Kdepak. Potmě a po čichu lovím svršky, který je ještě možný bez urážky oblíct (prát se dá jen pokud jde voda i proud naráz, což jsem minulej tejden zrovna prošvihla). Výpadek proudu má ovšem i výhody. Nevidím nepořádek. Nevidím nádobí ve dřezu. A hlavně: nevidím se v zrcadle, tudíž nepropadám panice z toho, jak vypadám. Stačí panika ze všeho ostatního. Pádím do práce s pocitem, že je vše ztraceno, ale přesvědčení, že i tento den bude jednou za mnou a představa večerního obléhání akumulaček mi dodá energii. Řekni si – Balkán. Totální Balkán.
„Až budou shánět autora Příručky efektivní intoxikace, ať se mi klidně ozvou,“ telegrafuju večer domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat