Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

neděle 19. června 2011

Bajka: Jak se ježek zamiloval

Byl jednou jeden ježek obecný. Žil poklidným rodinným životem na zahradě v Nuslích, a to až do dne, kdy se soused Jiřička, známý světoběžník, rozhodl vyprávět mu o své poslední cestě do teplých krajin. „Nemysli si, že na světě žijí jenom ježci jako jsi ty, kteří neumějí nic jiného než nosit na hřbetě ovoce a v noci dupat na celou čtvrť,“ vysvětloval. „Když jsem loni na podzim letěl přes Jadran, viděl jsem celá stáda mořských ježků. Ty jejich ženské, kamaráde – měl bys je vidět!“

Ježek obecný o mořských příbuzných nikdy neslyšel, natož aby si dovedl představit jejich samičky. „Jak vypadají?“ zajímal se.
„Jako ty, když se strachy celý schoulíš do klubíčka a jsou ti vidět jen bodliny,“ odpověděl soused Jiřička. „Drží se mořského břehu a vůbec nedupou. Jejich ostny jsou černé, dlouhé a pekelně ostré. Kam se vy na ně hrabete!“
Tu noc ježek nemohl usnout. Snil o neodolatelných černých bodlinách, které se vlní v mořské vodě a na kterých – jak důvěrně informoval Jiřička -  ulpívají cáry mořských řas nebo kousky třpytivých lastur. „Stejně jako naše manželky,“ culil se. „Taky se fintí.“
„To je otázka,“ pomyslel si ježek obecný, když si vybavil svojí ženu, jak dupe do dveří celá utahaná, na zádech dvě nahnilé meruňky a pištícího rošťáka – ježka juniora, kterému právě začaly růst zuby.        „V moři je určitě nádherné ticho,“ napadlo ježka a zacpal si uši.
Nazítří vyrazil ježek do přírodovědného muzea, usadil se pod lavičku hlídače v sále a škvírou mezi jeho lýtky zíral několik hodin na velkou fotografii mořské ježkové, na jejíchž bodlinách opravdu vlál proužek řasy, jako by mu mávala. Ježek se do ní na první pohled zamiloval. „Exponát pochází z Jaderského moře, naleziště: ostrov Korčula,“ stálo na cedulce.
Jak daleko může být takový ostrov od pobřeží?  - přemítal ježek cestou domů. – Je dál než dvakrát dvě délky našeho zahradního jezírka? To byla nejdelší plavecká dráha, kterou ježek dovedl s vypětím všech sil zdolat.
„Tobě se to cestuje, když máš křídla,“ postěžoval si ježek světoběžníku Jiřičkovi.
„K cestě na Korčulu by stačila křidýlka,“ utrousil Jiřička. „Jestli se bojíš, můžeš je nejdřív vyzkoušet v zahradním jezírku.“ 
Ježkova manželka hubovala, když zjistila, že její muž utratil celých tisíc korun za plavecké náčiní. Postupně shromáždil v zahradě: pár nafukovacích křidélek, kruh, gumovou matraci a dokonce potápěčský skafandr. Ale všechno bylo marné. Křidélka, kruh i matraci během několika vteřin propíchl – div že se v tréninkových vodách zahradního jezírka neutopil. Když přestal polykat andělíčky, pokoušel se nasoukat do skafandru, přes hlavu, po nohou, zprava i zleva, ale jediné, čeho docílil, bylo několik zlomených bodlin.
Celé ježkovo počínání pozorovala z opačného břehu jezírka divoká husa. „Nač ten kruh? Nač ten kruh?“ – kejhala. Vypnula pyšně nohu před sebe a zavlnila blánou mezi prsty. „Kup si ploutve, nádivo!“ Zamávala křídly a uletěla dřív, než jí rozzlobený ježek stačil říct, že je husa hloupá. Záviděl jí  křídla i plovací blány. – Ta se má, - pomyslel si. – Může žít na zemi, ve vzduchu i na moři, může se  bez problémů zamilovat třeba do racka.  Ale co já? – Nakonec nerad uznal, že na drzé husí poznámce něco je. Vrátil se do obchodu i s věrnostní kartou a zakoupil dva páry potápěčských ploutví – jedny na přední a druhé, delší, na zadní nohy.
Netrvalo to ani hodinu a ježek koloval v rychlých kruzích po obvodu jezírka jako plavecký šampion.  Přišli se na něho podívat všichni obyvatelé zahrady kromě žížal, které si ježek rád dával ke svačině, a paní Ježkové, která doma plakala do telefonu sestřenici z Liberce a bědovala, že se její muž dočista zbláznil.
Na plaveckou show dorazil i správce zahradního metra, krtek. Když ježek za velkého potlesku publika vylezl z vody a vyprostil se ze čtveřice ploutví, krtek se ho zeptal: „Ty, ježku, proč se vlastně učíš plavat?“ Ježek, který nechtěl, aby se o jeho tajné lásce dověděla celá zahrada a jeho žena, to pošeptal krtkovi do ucha.
„Tak ty jseš zamilovanej!“ – zvolal radostně krtek. „Já byl taky zamilovanej. Do andulky, člověče. Ulítla domácím a usadila se támhle na stromě. Byl jsem do ní blázen! A jak já riskoval. Na strom jsem zkoušel vylézt, až mě málem sežral sousedovic Macek. Dopis jsem jí poslal a dokonce krabičku sušených housenek v čokoládě, ale nic nezabíralo. Nakonec jsem si půjčil rogalo a měl jsem štěstí, kamaráde – zlomil jsem si jen tři prsty. Žena mě za trest zbila a zlomila mi další dva, takže jsem byl čtrnáct dní lazar. Andulka v mezičase usoudila, že život v zahradě pro ní není a vrátila se do klece. Takže chápu, jak ti je. A že jseš to ty, pomůžu ti. Pojď za mnou.“
Dřív než se stačilo zahradní publikum vzpamatovat, ježek popadl ploutve a zmizel s krtkem pod zemí.
Ježkovy voči! – vydechl ježek, když se ocitl v krtkově bytě. Domníval se, že neohrabaný a věčně špinavý soused bydlí v nějaké vlhké díře, ale to se tedy spletl. Krtek rozsvítil křišťálový lustr, zapálil si doutník a nabídl ježkovi místo u mahagonového stolu, na němž rozprostřel velkou mapu.
„Takže Korčula říkáš,“ mumlal krtek a rejdil tlustým prstem po mapě, kterou ježek odhadl na evropský plán všech železnic. Byla skrz naskrz počmáraná úsečkami nejrůznějších délek.  „Korčula je v Chorvatsku,“ oznámil krtek. „To je odsud přesně osmsetšedesátdva stanic, přesedat nemusíš.“ Krtek zapnul velkou obrazovku, která vypadala jako informační tabule na mezinárodním letišti. Byla plná značek a časů, které se neustále měnily, některé z nich červeně blikaly. „Musíme si pospíšit,“ sklapl krtek mapu. „Jede ti to za dvacet minut z Přílep u Prahy, hodím tě tam.“
Nasedli do krtkova klimatizovaného auta a vyrazili.
Na Centrálním nádraží pod Přílepy u Prahy bylo živo. Vlakové soupravy vyrážely do všech stran a odjezdová hala byla plná krtčích rodin v šortkách a slunečních brýlích. Byl začátek léta a všichni vyráželi na dovolenou. Ježek si vzpomněl na svého synka a zastyděl se. Ale než stačil zaváhat, postrčil ho krtek do vagónu, zahulákal mu šťastnou cestu a vlak se rozjel.
Druhý den ráno vystoupil ježek ve stanici Korčula-Vela Luka. Komínem honosného podzemního hotelu AdriaKrt vyšplhal nahoru do přístavu. Ovanulo ho ukrutné horko. Byl utrmácený, zpocený a hladový, ale nemohl se dočkat, až konečně spatří mořskou ježici a vyzná jí lásku, vypoví jí, co všechno podstoupil, jen aby se s ní mohl setkat. Nasadil si ploutve a skočil do moře.
Plaval dlouho - hodinu, možná dvě, než obeplul všechna mola přístavu a prokličkoval mezi stovkami jachet, které tu kotvily. Konečně se dostal do tichého zálivu, který lemovaly opuštěné pláže a šumící borovice. Užasl nad tou krásou a vůní, a na chvíli skoro zapomněl, proč sem vlastně přijel. Měl chuť vylézt na břeh, rozvalit se na oblázkové pláži a odpočívat. Vtom se za ním ozvalo: „Mamíííí! Co je to za mořskou příšeru?“ Než se ježek stačil rozhlédnout, něco ho popadlo a stáhlo pod hladinu. O vteřinu později hleděl tváří v tvář obrovské olihni. Její dvě malé dcerky na něho třeštily oči a dloubaly do něho chapadélky, vřískajíce, když se nabodly na jeho ostny. Oliheň otevřela tlamu a chtěla se do ježka zakousnout. Strachy se celý naježil.
„Jaaaau!“ – vykřikla matka oliheň a rychle ježka pustila. „Děti, rychle pryč!“ Ježek pádloval všemi čtyřmi zpět na hladinu. Lačně zalapal po dechu a ohlédl se zpět do hloubky: voda zčernala a trojice olihní byla ta tam.
„To bylo dobré! To bylo dobré!“  - zašplouchalo vedle ježka. Byl to mladý delfín. Skákal v obloucích okolo ježka a zeptal se: „Kdo jsi a co tu pohledáváš? Učím se na předprázdninové opáčko mořských živočichů, znám celý atlas zpaměti, ale ostnatou rybu v potápěčských ploutvích, to jsem, tedy, ještě neviděl.“
„Jsem ježek obecný z Prahy 4 - Nusle a hledám mořskou ježici, do které jsem se zamiloval,“ řekl ježek.
„Ježic tu máme plné pobřeží,“ zadumal se delfín, „jak vypadá ta tvoje?“
„Má na hřbetě světlezelený cár mořské řasy,“ zasnil se ježek. „Neviděls jí někde?“
„Neviděl, ale podívám se ti po ní,“ řekl delfín a vystartoval torpédovou rychlostí podél břehu. Za deset minut byl zpátky: „Mám jí,“ hlásil. „Přivaž se mi za ocas, potáhnu tě jako na vodních lyžích. Ale ne abys mě, chlape, popíchal!“ Podal ježkovi dlouhé stéblo mořské trávy.
Byla to fantastická jízda. Ježek si připadal jako herec ze seriálu Pobřežní hlídka, vodní slalom na potápěčských ploutvích mu šel úplně sám, za pár minut zvládl dokonce i jízdu na jedné noze. Kreslil na vodní hladině celé soustavy obrazců, přenášel váhu, kynul neohrabaným holandským studentkám z kurzu windsurfingu a tetelil se radostí, když si pomyslel, že ho mořská ježice poprvé uvidí zrovna při jeho triumfálním akrobatickém čísle.
Zabrzdili pár metrů od ježice. Mladý delfín se zachichotal, spiklenecky mrkl a byl ten tam – ježek mu sotva stačil poděkovat.
Krásná ježice se choulila ke skalní stěně jako jehelníček, její dlouhé ostny se ladně vlnily a mávaly ježkovi na přivítanou cárem potrhané mořské řasy. Ježek v okouzlení přestal zabírat ploutvemi, čímž se potopil dobrého půl metru pod hladinu a stanul ježici tváří v tvář. Její půvab mu sebral dech, takže prvních několik vteřin si nedostatku vzduchu vůbec nevšiml, ale ani láska, přestože je to mocná čarodějka, nedovedla nahradit kyslík. Ježek se odrazil zpět na hladinu a zalapal po dechu.
Co si počne? Nevydrží pod hladinou déle než půl minuty. A jak má ježici vyznat lásku, když ve vodě nemůže promluvit? 
Vylezl na břeh a rozhlížel se. Bylo časně ráno, takže pláž byla prázdná. Mezi několika lehátky a slunečníky se válely obaly od sušenek, zapomenutý horní díl dámských plavek, krabička od cigaret, prasklý nafukovací míč a plastová lahev od coca-coly. Ježek si připadal jako trosečník na opuštěném ostrově, který si musí vystačit s tím, co na břeh vyvrhlo moře. Vzpomněl si na svůj oblíbený film Apollo 13, kdy astronauté smontují všechny předměty na palubě a mistrně vyváznou ze svízelné situace. Jenže na rozdíl od něho, astronauté na palubě Apolla 13 mohli alespoň zavolat Houston. Ježek nemohl zavolat nikam a litoval, že nepoprosil delfína, aby mu v těžkém úkolu sekundoval. Vzpomněl si na svojí zahradu, na rodinu a přátele, kteří mu vždycky byli nápomocni, ačkoli si nebyl jistý, nakolik byl vděčný sousedům krtkovi a Jiřičkovi, co ho do celého riskantního romantického podniku uvrtali. Bylo mu úzko.
Vtom se objevil krab. Šelestil si to napříč pláží, táhl na zádech ranec smetí a ráčkoval zpod klepet: „To je borrrdel, orrrobinec! Prrryč s turrristy! Zprrropadení Rrrrusové a Frrancouzi, rrroztáhli se tu a trrrousí krrabičky od cigarret! A kdo to sbírrrá jako trrrotl? Já, starrrosta! Prrrotože všichni prrrchli pryč! Soudrrruzi a soudrrružky si mýrrrnix týrrrnix vyrrrazili na prrázdniny.“
„Já bych vám s tím pomohl, pane starosto,“ osmělil se ježek. „Když dovolíte.“ Bleskově si naložil na záda pyramidu odpadků a srovnal s krabem krok.
„Brrrigádníkem nepohrrrdnu!“ zaradoval se krab. „Hurrá do prráce!“
Ježek pomohl krabovi uklidit celou pláž a přitom mu vypověděl, proč se vypravil na tak dalekou cestu.  Když byli hotovi, povídá krab: „Okrresní rrozpočet je vyčerrpán, takže honorrář ti neprrroplatím, ale rrád bych se rrevanšoval. Zprrrostředkuji ti s tou krrasavicí rrande, dobrrodrrruhu.“
Ježek zajásal. Vida, - pomyslel si – svět není tak dočista zkažený. Dobrý skutek se pořád ještě vyplatí.
„Kdyby váhala, řekni jí, že jsem přijel až z Prahy 4 – Nusle,“ nabádal kraba ježek.
Krab přikývl a spustil se po kamenitém břehu do vody.
Za chvíli byl zpátky. „Mrrcha!“ – nadával krab. „Chtěla mě prrobodnout! Nemít brrnění, byl jsem mrrrtvej.“ Krab pospíchal z vody a rozčileně klapal klepety. „Prrej ve črrrnáct hodin, támhle za rrrohem,“ informoval. „Ale být tebou, mám se na pozorrru! Tak buď zdrráv.“ Krab zaparkoval pod kámen a usnul.
Ježek přemýšlel, na čem vlastně je: krab mu sice dohodl rande, ale neřekl mu, jak to má udělat, aby pod vodou mohl dýchat. Vyrazil k hromádce smetí, kterou s krabem shromáždili u odpadkového koše. Vytáhl prasklý míč, láhev a horní díl plavek, z něhož odpáral dlouhou nit. Pak zatnul zuby a vytrhl ze svého kožichu bodlinu. Bolelo to, ale byl přeci zamilovaný, takže to vydržel.
Rozpáral nafukovací míč, vlezl dovnitř a zašil se v něm, doslova. Dokutálel se ke břehu a hups! – skočil do vody. Zastavil se pár centimetrů pod hladinou a připadal si jako opravdový astronaut ve stavu beztíže. Ryby si šuškaly: co je to? Co je to? Že by medúza? – Medúza, která polkla ježka?! – Zvědavé sardinky dorážely na stěny míče tak dlouho, dokud ježka nedostrkaly až k místu jeho dostaveníčka s ježicí. Připadal si jako princ v kočáře zapřaženém do hejna ryb.
Byla tam.
Ale nebyla sama. Celá podmořská stěna byla posetá ježky – ostrými chlapíky připravenými bránit ježčí krásku.
„Co tu chceš?“ – zamračil se největší z ježků.
„Přijel jsem až z Prahy 4 – Nusle, abych se mohl setkat s nejkrásnější ježicí, kterou jsem kdy viděl.“ Zdálo se mu, že mořská ježice se začervenala. „Byl bych rád, kdybyste nás nechali o samotě.“
„Na to zapomeň, kámo,“ vpadl mladý mořský ježek s rebelským účesem. „Moje sestra je nejkrásnější ježice na celém ostrově a nedovolíme, aby se stýkala s kdejakým suchozemcem, který připlave v igelitové tašce a jeho bodliny, jak koukám, nemají v průměru ani dva centimetry.“
„Moje dcera si vezme šampiona v ostnostřelbě z pláže Korčula-Lumbarda,“ doplnil největší ježek.
„A co když ho nebudu chtít?“ pípla ježice.
Ježkovi svitla naděje. Nedbal armády mořských ostnokožců připravených k palbě a přiblížil se k ježici aby – aby co? Sám nevěděl. Snad ji chtěl políbit. Snad se na ní chtěl jen podívat opravdu zblízka. Možná jí chtěl pošeptat, že je do ní zamilovaný a byl by rád, kdyby se přestěhovala do zahradního jezírka v Nuslích.  Ale ať chtěl udělat cokoli, nedostal se k tomu. Zasáhlo jej krupobití nepřátelských šípů a on klesal ke dnu uvězněný v míči, který velice rychle ucházel a plnil se vodou. Poslední, co uviděl, než ztratil vědomí, byl cár mořské řasy, kterým mu šíleně smutná ježí princezna stačila zamávat.
Chybělo málo a kolébavá cesta ke dnu byla pro ježka tou poslední. Voda se mu lila do nosu a do uší – a on nemyslel na smrt, nemyslel na sebe, ale na svého synka a na manželku, kterou tak bláhově opustil. Jak by se tvářila, kdyby se dověděla, co spískal? Snesl by všechno hubování, nářek i trest, objal by ji a prosil za odpuštění, ale to by se nejdřív musel dostat z bezvědomí a z plastového akvária, kterého ho neúprosně svíralo.
Tonoucí míč přilákal mladého delfína, který si chtěl hrát. Když uviděl bezvládného ježka, podebral míč svým dlouhým nosem a mocným bekhendem ho odhodil na souš.
Tvrdý dopad ježka vzkřísil. Byl zmatený a v první chvíli si myslel, že se nad ním zřítil stan, nebo že ho někdo zavřel do deštníku, ale pak si všiml několika bodlin mořských ježků, které trčely ze stěn míče jako oštěpy a upamatoval se. Vysoukal se na vzduch a zhluboka se nadechl. Tak, to bychom měli, - pomyslel si provinile. - Teď jen dostat se zpátky domů.
Ploutve nebyly k nalezení, a tak se ježek šourem vydal směrem, kterým tušil přístav Vela Luka. Byl zpocený, utrmácený a hladový, stejně jako když vystoupil ze stanice v hotelu AdriaKrt, ale na rozdíl od dnešního rána mu chyběl pohon, kterým by nepříznivé podmínky překlenul. To se to cestovalo –na vlnách dobrodružství a vidiny vášně, - vzpomínal a jeho krok byl čím dál těžší.    
„Tak copak, copak?“ – uslyšel kdesi nad sebou ježek. „Kams dal ploutve, kam?“
Byla to divoká husa. Slétla k ježkovi a chvíli pochodovala vedle něho.
„Huso!“ – křikl ježek. „To byl nápad – ploutve!“ Uvědomil si, že mu husa přiletěla právě vhod: potřeboval si vylít vztek, a to nejlépe na někom, koho mohl z nezdaru expedice obvinit. „Chudák moje žena,“ dodal vyčítavým tónem.
„Vlak ti jede za pět minut, za pět minut,“ zakejhala husa. „Nestihneš to, nestihneš. Ledaže bys poprosil, abych tě tam vzalala – tralala.“
Ježek neměl v úmyslu huse odpouštět, natož ji o něco prosit, ale v rychlosti zhodnotil možnosti, které se mu nabízely, a přiklonil se k té, která skýtala největší pravděpodobnost hladkého návratu do zahrady.
„Prosíím!“ – zaúpěl.
Vznesli se nad ostrov Korčula a přistáli na střeše hotelu právě včas, aby ježek chytil rozjíždějící se vlak směr Přílepy u Prahy.  
Do zahrady dorazil v noci. Zhltl slimáka, který si to šinul podél jezírka a takto posilněn zazvonil roztřeseným prstem na zvonek s nápisem Ježkovi.
Nepřišla mu otevřít jeho žena. Ani jeho syn mu neběžel v ústrety tak, jak tajně doufal.
Otevřel mu Jiřička, soused světoběžník. Na sobě měl ježkovo oblíbené síťované pyžamo, a rozčiloval se: koho to sem vprostřed noci čerti nesou? Já se z toho dupání snad vážně zblázním!
Ježek neměl sílu Jiřičku nabrat na bodliny, vyběhnout s ním a roztrhnout ho jako žížalu. Jen smutně pokýval hlavou, zanaříkal – tak takhle to tedy je… Nejraději by se byl šel někam zahrabat.
Krtek se objevil jako na zavolanou. Provinile zamával lahví dvanáctileté skotské a pozval ježka na návštěvu. Společně pak zapíjeli nezdar výpravy až do rána, vzpomínali, jak to bylo zamlada a za svobodna, napsali zdravici krabovi a nakonec z příhody vyvodili několik závěrů.
Ponaučení:
1. Nech exotické krásky na pokoji.
2. Nepřeháněj to s důvěrou sousedům, obzvlášť pokud jde o světoběžníky.
3. Nepodceňuj husy.
P.S. Jistě - moře je nádherné, ale i zahradní jezírko má něco do sebe.








1 komentář:

  1. Tahle povídka mě bavila úplně nejvíc ze všech, co jsem tady četla.

    OdpovědětVymazat