Když už bylo zmíněno plážové čtení: mám s sebou v jadranském exilu kufr knih, které jsou pro mě základem spisovatelské existence (tj. obligátní kusy jako Deník Bridget Jonesové, Tři muži ve člunu nebo Saturnin), ale i několik nových (od novel Jana Balabána, přes sebrané spisy Josefa Čapka, až po bestseller Jíst - Meditovat - Milovat, který jsem chtěla podrobit bližšímu zkoumání). Na začátku pobytu jsem byla odhodlaná ke kázni a disciplíně, tedy k tichému a pozornému čtení knih v pořadí podle abecedy nebo podle tloušťky hřbetu, a to na balkóně bytu, kde žiji a tvořím, tj. v bezpečné vzdálenosti od pláže, kde člověk není čtenářem, ale povalečem, turistou, plavcem, a na stránkách knih, které na pláž dovlekl, zanechává otisky slané vody, písku, zmrzliny apod. Jistěže - zvrtlo se to.
Chodím na pláž (uniká mi, jak jsem mohla v kontextu celé tvůrčí výpravy nemít v plánu chodit na pláž). Nosím si tam s sebou spoustu materiálu od papírků s poznámkami přes tlusté desky s rukopisem až po tašku knih, případně tašku s notebookem. Pokud si myslíte, že tolik věcí se mi může vejít leda tak do kufru, tak máte úplnou pravdu: ano, na pláž chodím s kufrem o rozměrech kabinového zavazadla, kam se mi vejdou všechny klíčové listiny, a kam se v žádném případě nevejde ručník, opalovací krém, povalečova měkká podložka, klobouk, dvoje sluneční brýle, minerálka, šátek, nafukovací polštář, brčko a talisman – toto vše přemisťuji na mořský břeh v rozměrné modré tašce Ikea. Je nasnadě, že rodinné karavany, co putují na pláž ověšeny lehátky, dětmi, piknikovými koši a nafukovacími krokodýly, snesou ve srovnání se mnou označení průkopníci plážového minimalismu. Místní obyvatelé byli objemem mých věcí zmateni a zprvu se chybně domnívali, že jsem Cimrman, který každý den už zase přijíždí do Liptákova, aby večer nečekaně opět s kufrem v ruce chytal vlak. Když kolečka mého zavazadla prvních pár dní rachtala po molu, ráno tam a večer zpátky, vesničané mi mávali a přátelsky volali – „tak už jste zase tady!“ nebo „co že už zase jedete?“, případně „To jste se u nás moc neohřála!“ Po týdnu už mi věnovali jen podezíravé pohledy. Po měsíci rezignovali a přijali tento způsob léta jako podivínskou součást plážového koloritu, kde koneckonců v sezóně táboří kdejaký exot.
Na pláži, přirozeně, nelze soustředěně číst, natož pracovat a od samého počátku bylo bláhové se o něco takového pokoušet. Na druhou stranu, pláž může být místem znamenité inspirace. Většinu zdejších turistů tvoří Češi, kteří jsou v Chorvatsku pojmem, a přinejmenším během léta by měli mít nárok na výsady národnostní menšiny, která zasluhuje zvláštní přístup. Místní nad našimi turistickými obyčeji kroutí hlavou. Nemohou například pochopit, proč se čeští turisté chtějí za každou cenu ispržiti, tedy spálit a přes veškerá rozumná varování prodlívají na pláži i v pravé poledne. Koulí očima, když vidí tlustočecha s vyvaleným břichem, kterak pije jednu plzeň za druhou, a to ze soudku, který si do vyhlášeného vinařského regionu přivezl. Diví se, že nevíme, jak nejlépe bojovat s komáry (levandulí, čerstvou levandulí přeci! Rostou jí tu všude okolo lány), se zánětem močových cest, kterým jsme schopni ochořet i vprostřed léta, neboť trávíme dovolenou v mokrých plavkách (stonky od třešní, přeci! To dá rozum: usušit, svařit čaj a je po zánětu.). Je jim líto, že i v kraji travarice a myrty trváme na becherovce. Nedovedou pochopit, že neumíme správně vykuchat čerstvě ulovenou rybu nebo chobotnici, že nosíme boty do vody, neboť máme za to, že mořský ježek naschvál vystřeluje bodliny právě do chodidel turistů, že nevíme, jak vypadá oliheň a co jsou lignje na žaru, že neumíme určit čerstvost ryby s přesností na půlhodiny a necháme si v restauracích s klidem naservírovat včerejší oradu, přičemž nepoznáme, že je to obyčejná salpa a ještě si necháme namluvit, že jde o rybu mimořádně vzácného výskytu. Že se potápíme bez neoprenu tak dlouho, dokud nás nehryzne muréna, pouštíme se do plaveckých rekordů na trase Korčula-Lastovo, dokud nás nespasí člun s nápisem hrvatska policija a na čtyřhodinovou túru k místnímu klášteru na kopci vyrazíme ve vietnamkách, protože jsme ještě nikdy nešlápli na mimořádně jedovatou zmiji jménemposkok a nemuseli pak sanitkou do nemocnice v Dubrovníku pro záchranné sérum. Znát pár veselých historek o českých turistech patří k vinařskému bontonu; v každém případě, co se škádlívá, to se rádo mívá, a platí to i v tomto případě. Dalmatinci nás, české turisty, milují všeslovanskou bratrskou láskou a nadto nás drží v úctě, protože po válce v 90. letech jsme po několik prvních těžkých let byli turisty jedinými, čímž jsme významně přispěli k obnově cestovního průmyslu.
Zpět k inspiraci: postřehy z pláže jsem před několika lety uplatnila v rámci filmového scénáře pod titulem Crno vino, pro Jiné psaní vybírám pasáž, jejíž podobnost se skutečnou předlohou není v žádném případě náhodná. Přesně takhle to, totiž, bylo.
32. EXT. – DEN –PLÁŽ
Alena zpozoruje ve vodě asi padesátiletého MUŽE, který kdesi ukořistil bójku a – po krk ve vodě - vleče jí za sebou jako balónek. Rozhlíží se. Ze břehu ho zahlédne korpulentní padesátnice, PANÍ JITUŠ. Zvedne se z ručníku a rozkatí se.
PANÍ JITUŠ
(křičí)
Helejte, pane, to je naše bójka!
Muž ve vodě nereaguje. Paní se otočí ke svému muži, ZDEŇKOVI, který si čte na lehátku Blesk.
PANÍ JITUŠ (pokr.)
No Zdeňku!
ZDENĚK
(otráveně)
No?
PANÍ JITUŠ
No Zdeňku, pocem!
Zdeněk pomalu sklopí noviny a mapuje situaci.
ZDENĚK
Co je?
Paní máchá rukama a ukazuje na moře.
PANÍ JITUŠ
Pane, vraťte nám tam tu bójku,
vy jste jí utrh, já vás viděla!
Zdeněk se v mezičase zvedl z lehátka a pomalu kráčí ke své ženě. Několik spících a čtoucích hlav z okolí zpozorní a začne slibnou situaci sledovat. Muž s bójkou se zastaví, po prsa ve vodě.
PANÍ JITUŠ
Ta bójka je naše, slyšíte?
MUŽ
(křikne)
Jo, vaše, jo? Není vaše náhodou celá tahle pláž a tohle molo tady? Naše bójka...
PANÍ JITUŠ
No to víte že je naše! Já jí kupovala
k naší lodi! Stála stodevatenáct
korun, abyste věděl!
ZDENĚK
Loď nás, teda, stála podstatně víc, že jo. (k paní) Jituš, heleď, jdi si sednout, já to vyřídím.
PANÍ JITUŠ
(ke Zdeňkovi)
Nepudu! Ať to tam vrátí! Vždyť ty by sis toho, prosimtě, ani nevšim. Tobě je totiž nějaká bójka ukradená, jenže tady de vo princip!
ZDENĚK
(křikne na moře)
Heleďte, tak to tam vraťte, ne, a vemte si jinou.
MUŽ
(vzpurně)
Tadyto je veřejná pláž, takže i bójky jsou veřejný.
Do věci se vloží další TLUSTÁ PANÍ z pláže.
TLUSTÁ PANÍ
(do moře)
Má pravdu, tady, pán – to byste měl vrátit, když to není vaše.
No jistě.
MUŽ
Prosimvás, vodkud vy ste, že to všechno tak dobře víte? Že vy ste to
pražský auto, co tam nahoře tak blbě
parkuje, všem v cestě?
Zdeněk pokyne bradou nahoru směrem k parkovišti.
TLUSTÁ PANÍ
No, já teda náhodou jsem z Hradce!
ZDENĚK (k muži s bójkou)
A vodkud jseš ty, že jseš tak vorachlej? Severní Morava, co? Ostravsko, veď?
PANÍ JITUŠ
No, jak tam volej ty komunisty pořád!
Pak to má u nás vypadat, když von si
No, jak tam volej ty komunisty pořád!
Pak to má u nás vypadat, když von si
tady krade bójky, bolševik.
Do věci se vloží mladší MUŽ OD RODINY.
MUŽ OD RODINY
Prosimvás, nemůžete toho nechat, tady
se nedá bejt, my se tady snažíme
rekreovat, děti maj astma.
Muž v moři se nerušeně rozplave směrem od břehu, bójku táhne za sebou.
PANÍ JITUŠ
(k muži od rodiny)
Vy se do toho nepleťte!
TLUSTÁ PANÍ
Moje holka má taky astma.
ZDENĚK
No, tak vidíte.
PANÍ JITUŠ
(piští)
Vidíte? Vidíte! Von si plave pryč. Táto – s naší bójkou!
Zdeněk se nasupí a rychlým krokem se vydá k molu, odkud má patrně v plánu skočit do moře, dostihnout zloděje bójek a utopit ho.
ZDENĚK
No, počkej – počkej, ty hajzle!
MUŽ OD RODINY (pohoršeně)
Prosimvás, jsou tady děti.
Paní cupitá za manželem na molo. Několik vytrvalých zvědavců sleduje, jak se vzdalující se scéna vyvine.
Alena otráveně sklapne časopis, zvedne se a otočí se k muži od rodiny.
ALENA
Podle katalogu to tady má bejt klidná a romantická destinace, co?
Muž od rodiny vzhlédne, potěšen, že s ním někdo souhlasí.
MUŽ OD RODINY
Já bych to inzeroval spíš jako poznávací zájezd. Vzorek obyvatelstva jako na dlani.
Žádné komentáře:
Okomentovat