Po dnešní několikahodinové ranní bitvě s rukopisem jsem se odměnila listováním v knize Říkal jsi Ti amo od Evy Rýznerové, přičemž mě napadlo, že by bylo hezké odměnit se i nějakým dobrým domácím jídlem. Nahlédla jsem do kredence i do miniaturní lednice s vestavěným mrazákem velikosti hotelového trezoru, a našla skutečné poklady: česnek, olivový olej, zmražené očištěné krevety, těstoviny „mističky“ orecchiette. Co víc si přát! Povzbuzena příznivým nálezem v oblasti zásob jsem v první chvíli chtěla pozvat na oběd i rodinu svých domácích, ale včas jsem si to rozmyslela. Bylo to vůbec nejlepší rozhodnutí celého dne, protože pochybuji, že by mí domácí akceptovali to, co jsem nakonec měla k obědu já: sklenici pomerančového džusu a půlku banánu.
Nejdřív jsem zkazila krevety. Tedy, zkazila: ony už zkažené byly. Velice složitým manévrem několika noži a nůžtičkami na nehty se mi podařilo je vysvobodit z tlustého plastového obalu, kde dosud mrzly. Kuchyní se okamžitě rozprostřel odporný zápach starých rybích vnitřností. Podívala jsem se na datum spotřeby. Mělo nastat teprve za rok. Vyprala jsem krevety pod tekoucí vodou, vyvrhla na talíř a šla zkonzultovat podezřelý zápach se sousedkami, znalými to kuchařkami. Obě krčily rameny. Řekly, že mám zkusit krevety osmahnout, a když budou zapáchat i tak, ať je přinesu večer na molo – na krevety, i ty zkažené a usmažené, dobře berou chobotnice, murény a jiní dravci moře. Rybáři se o ně poperou.
Vzklíčila ve mně naděje a hodila jsem krevety na rozpálenou pánev.
Jak se mi to povedlo opravdu nevím: v každém případě, jediné krevety, na které chobotnice neberou, jsou krevety spálené.
Svým výtvorem jsem mohla nakrmit leda záchod a zdálo se mi, že i on se trochu ošklíbal.
Znovu jsem prohlédla etiketu na obalu od krevet. Stálo tam upozornění, kterého jsem si dřív nevšimla, a které bylo nasnadě: skladujte v teplotě min. -18 °C! Sáhla jsem pro jistotu do mrazáku. Bylo v něm příjemně. Přesně takové teploty bych se snažila docílit, pokud by můj byt byl vybaven klimatizací, aby se v něm během léta dalo spát.
Nevadí, - zhodnotila jsem dosavadní průběh akce. – Mám ještě orecchiette, česnek a olej. Vynikající kombinace k přípravě proslulých italských špaget aglio olio peperoncino bez peperoncina, tj. pálivé papričky, kterou by v Chorvatsku pohledal, a bez špaget, resp. s nahrazením pasty čeledi nudlovitých pastou z čeledi mističkovitých. Bude to hračka. Vybavila jsem si Evinu kuchařskou show na knižním veletrhu, kdy velice přehledným a vlídným způsobem přiblížila vaření této lahůdky i lidem jako jsem já, tj. těm, kteří dovedou přemýšlet nad tím, jestli se těstoviny vkládají do studené nebo vroucí vody a skoro vždycky, kdy čtyřikrát ve svém životě špagety vařili, spolehlivě zapomněli osolit vodu.
Má chorvatská kuchyně je vybavena elektrickou dvouplotýnkou, hrncem a pánví s křivolakým tlustým dnem. Chvěla jsem se napětím, když jsem si uvědomila, že celý tento arzenál uvedu naráz do chodu a konečně připravím jídlo hodné dospělého člověka a hladového autora, který se už několik let živí převážně chlebem s něčím, Nutelou přímo ze skleničky a ve chvílích krajní nouze i různými věkovitými kompoty, marmeládami a dryáky, které předkové duchapřítomně stačili zavařit ještě za života, když viděli, kam mládí spěje.
S vodou jsem tentokrát zacházela bezchybně: nalila jsem jí plný hrnec, počkala, až se začne vařit a teprve potom přidala sůl a orecchiette. Bylo mi trochu líto čtvrtlitru domácího panenského oleje, který jsem vlila do pánve, ale opakovala jsem si: oleje není nikdy dost. Přesně tolik ho použila Eva na veletrhu. A jak skvělé špagety z toho vzešly! Při loupání česneku nedošlo k žádným bodným ani tržným ranám, jen mi stroužky několikrát vylítly do různých koutů bytu, a to zpod nože, kterým se švihácky snažila česnek trochu rozplácnout, jak to prý dělají Italové (…jsem slyšela; ale já už to dělat nebudu). Opláchnutý a rozplácnutý česnek jsem hodila do oleje, kterému se česnek zřejmě příčil, takže vyprskl do všech stran. To jsem nečekala. Pro nedostatek poklic jsem popadla velké kuchyňské prkénko a pánev jím utemovala. Ztlumila jsem vařič. To je ono! Teď už to prskat nebude.
Slila jsem těstoviny. Vypadaly slibně, až na to, že se jich třetina přilepila ke dnu. Snažila jsem se jim domluvit vidličkou, čímž jsem znehodnotila dno hrnce.
Nevadí, - říkala jsem si. Nevadí. Bude toho míň. Alespoň se nepřejím.
Odklopila jsem pánev s olejem, který v mezičase přišel k rozumu. Rozhlížela jsem se po bílém česneku. Nebyl k sehnání. Asi se rozpustil, - mudrovala jsem. To je v tak vysoké teplotě určitě možné. V tu chvíli jsem ho zpozorovala: choulil se ke dnu pánve, hnědý jako mouřenín a scvrklý jako chřestýš před útokem. Něco mi říkalo, že v této fázi bude lepší ho nechat být. Tak to prostě bude trochu víc česnekové. Česnek je zdravý.
Neohroženě jsem popadla hrnec s těstovinami a překlopila ho do vroucího oleje, aby v souladu se všemi dobře míněnými radami nasákly voňavou omáčkou.
To, co jsem tímto činem způsobila, jsem nikdy v životě neviděla, a to ani na mírové misi v Kosovu. V první vteřině mě napadlo, že jsem do těstovin musela omylem přidat střelný prach, protože při kontaktu s olejem prostě vybouchly. Olej zapraskal jako když se zlomí stoletý strom a reinkarnoval z klidné hladiny na pánvi v zuřivý gejzír, který při dopadu ohodil všechno, co se mu připletlo do cesty. Kuchyň. Podlahu. Rozpálenou vedlejší plotnu. Mojí zástěru a brýle (zaplaťpánbůh za ně).
Bleskově jsem pánev pokryla prkénkem a vyběhla na dvůr, kterým právě procházel jeden z místních rybářů. Byť je zvyklý na ledacos, moje pánev ho vyděsila.
Smažíš škorpióna? - zajímal se o zdroj podezřelého syčení.
Běhala jsem v kruzích po dvoře, dokud znepokojivé zvuky uvnitř pánve zcela neustaly. Teprve pak jsem se odvážila pootevřít dekl na škvíru. Vyvalila se pára jako z papiňáku. Vlastně, pára to nebyla. Byl to hořký smrad.
Bridget Jones naservírovala hostům modrou polévku a omeletu, všichni se zasmáli a ještě z toho byl vtipný film. Já jsem si naložila na talíř hořký smrad, trpkou olejovou lázeň, v níž plavala v evropských kuchyních řídce se vyskytující kombinace nedovařených, rozvařených a k sobě spečených těstovin.
Bylo to hrozné.
Horší než hrozné. Bylo to odporné a komedie z toho natočit nešla, ani hořká.
Byla bych si dala panáka, kdyby byl, ale byl jen pomerančový džus. A půlka banánu.
Vyšla jsem na terasu. Pohled na moře měroztesknil. Je to nádherné, hluboké a nedostupné království, jehož poklady se nabízejí jenom některým, vyvoleným lidem, a já mezi ně prostě nepatřím, jaká škoda.
Prosila jsem za odpuštění své staré kulinářské zásady „osmahni cokoli na mírném ohni a zalij kečupem“ nebo „lžička + Nutella = štěstí“.
Jen co jsem zahladila poslední stopy svého řádění v kuchyni, zaťukala domácí: ví, že jsem vařila, ale kdybych měla chuť na čerstvou rybu, dávají jich právě tucet na gril a k obědu se sešli jenom tři.
Tím okamžikem jsem své stravovací zvyky podřídila zcela nové, jediné rozumné zásadě: nebudu vařit pro návštěvy. Budu návštěvou!
Žádné komentáře:
Okomentovat