Možná by bylo na místě přejmenovat tento blog na Metodické pokyny k chovu motorist(k)y. Ba, dávno tomu již, co jsem publikovala něco jiného než úvahy o kompresorech, hlášení o nedostatku benzínu nebo reportáže z automobilových srazů, a to si většinu zásadních otázek nechávám pro sebe (Zazimovat vůz – ano či ne? Pokud ne, pak zimní gumy: které, jaké, čí? Hardtop: jak na hlučnost při rychlosti vyšší než 120km/h? Svízele s tlačítkem na otevírání levého okna. Jak jsem myla motor a jak jsem toho pak hořce litovala. Srovnávací test vysavačů na čerpacích stanicích v jihovýchodní Evropě. Atd.) Můj vztah s vozem Mazda MX-5 1.6 v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru trvá už dva roky a rozvíjí se zatím daleko úspěšněji, než většina jiných vztahů. Zároveň zvýšil mé požadavky na životního partnera: je bezpodmínečně nutné, aby 1) uměl skvěle řídit, 2) miloval vozy Mazda MX-5, 3) věděl, že na barvě záleží, 4) stejně tak jako na zrychlení a výšce podvozku (kompresor zatím nechme stranou, protože stojí pade), 5) měl pochopení pro poslech velice hlasité hudby během jízdy, protože bez toho to prostě nejde, 6) nic nenamítal, že slunečné nedělní dopoledne trávím na dvoře ve společnosti kýblu, hadice, sady houbiček, hadříků, utěrek, šamponů, sprejů a leštidel, a že při rituální očistě vozu nesmím být rušena, 7) smířil se s tím, že můj vůz smí řídit jen spolehlivý, léty prověřený jedinec, který nepodřazuje a nezpomaluje v zatáčce, takže 8) akceptoval, že mu auto (možná) půjčím teprve až budeme několik let manželé a děti odrostou, 9) dovtípil se, že nejlepším dárkem k narozeninám a k Vánocům pro mě není lak na nehty, ale speciální pero pro kosmetické úpravy na laku karoserie, ev. brzdová kapalina nebo, v případě narozenin kulatých, 17palcové lité disky na kola, 10) měl radost, že jeho žena neutrácí tisíce za boty a kabelky, ale za benzín, technickou, servis a pojištění.
Potkali jsme se na rakouské dálnici. Věnovala jsem se poslechu řvoucího rádia, ze kterého se valila píseň zpěvačky Adele „Rolling in the Deep“, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že mě sleduje: vůz Toyota MR2 se samosklápěcí střechou a s podvozkem proklatě nízko. Předjel mě s lehkostí, která mě dopálila, takže jsem šlápla na plyn a dojela ho, ačkoli jsem věděla, že mě pouze nechal dojet a zřejmě se bavil pohledem do zpětného zrcátka. To mě dopálilo ještě víc. „Toyotu do šrotu!“ – zasyčela jsem a předjela ho. Moje auto bylo po střechu plné věcí, takže šlo o riskantní manévr, o to riskantnější, že řidič Toyoty při předjíždění zrychlil, takže jsme několik vteřin jeli vedle sebe. Cítila jsem, že se na mě dívá. Já se nepodívala. Byla jsem odhodlaná se na něho nikdy nepodívat, a basta, protože dálniční automobilový flirt jednoduše neuznávám a dětinské, nebezpečné předjíždění s plným autem včetně pubertálních letmých úsměvů přes sklo je mi cizí. Zesílila jsem rádio. Znovu mě předjel. Taky jsem ho předjela a pak naschvál zpomalila. Problikal mě. Problikal mě! Nesnáším, když mě někdo problikává. Co si to dovoluje? Zaměřila jsem se na jeho značku. Švýcar. Vida! A to se o Švýcarech říká, jak dodržují pravidla, nikdy neriskují, neflirtují a vůbec žijí velice nudné, nedovtipné životy. Když mě znovu předjížděl, stroze jsem se podívala přes sklo, abych se ujistila, že Švýcar vypadá jako Švýcar, takže lze od tohoto trapného počínání s klidným srdcem upustit. Jenže nevypadal jako Švýcar. Vypadal jako Nicolas Cage. A kdo by neodpustil Nicku Cageovi, že je hochštapler a jezdí v Toyotě se samosklápěcí střechou? Vrátila jsem mu úsměv, který mi při dalším kole předjížděcích hrátek věnoval. Lump.
Rozhodla jsem se otestovat jeho odhodlání i jízdní vlastnosti. Švýcarský sňatkový podvodník jel právě několik desítek metrů přede mnou, když jsem prudce zabočila k pumpě. Zabočil taky. Na poslední chvíli, přes varovné bílé šrafování a půl metru před svodidly. Gumy zaskřípěly. Udělalo to na mě dojem. „Jestlipak má kompresor?“ dumala jsem a zaparkovala v nejvzdálenějším konci odpočívadla. Taky zaparkoval, elegantně, do protější řady vozidel. Srdce se mi rozbušilo, takže jsem prchla na záchod, než stačil vystoupit. Jen ať si mě najde!
Nenašel. Když jsem se po chvíli vrátila, místo, kde původně stálo jeho auto, bylo prázdné.
Hnala jsem se po dálnici jako splašená, rozhlížela se napříč všemi pruhy, ale po černé Toyotě s podvozkem proklatě nízko se slehla zem. Kompresor měl beze všech pochyb, a jestli to rozbalil, byl už jistě padesát kilometrů přede mnou. Toho už nedoženu. Nikdy ho neuvidím! Nepohlédnu do tváře Nicku Cageovi. Kruci…Proč mě to tak dráždí? Možná to byl organizovaný bankovní zločinec. Temný Lord Vader na cestách. Ostatně, kdo si tak může koupit Toyotu MR2, navíc v černé metalíze? Nevím, co tady vůbec řeším. Taková dobrodružství nejsou řidičky modré Mazdy MX-5 s béžovým interiérem vůbec hodna.
Hlas zpěvačky Adele se zlomil do písně „Someone Like You“. Málem jsem se rozplakala.
Ne, nejsou hodna a basta!
Sjela jsem z dálnice, do Lince, kde jsem měla sraz s kamarádkou Klaudií.
Když se mě zeptala, jak ubíhá krajina, totiž cesta, přiznala jsem se jí k nenaplněné motoristické love-story.
„A tys ho nechala odjet?“ nevěřila Klaudie. „Šla jsi na záchod, když chlap snů podniknul několik přestupků, jen aby zastavil na stejné pumpě? To je ještě horší než Bridget Jones, která si fénuje vlasy zrovna když dole u dveří zvoní Colin Firth!“
Chtěla jsem se bránit připomínkou rodičovských rad, že s cizími muži se nebavíme, obzvlášť jezdí-li v nízkých sportovních vozech, nabízejí lízátka a srší pozvánkami na kolegiální večeře, přátelské noclehy a jiné finty, ale Klaudie byla nekompromisní. „Na muže, co vypadají jako Nicolas Cage, se to nevztahuje! Jsi úplně nemožná,“ zhodnotila. „Co když to byla tvoje životní láska?“
Z Lince jsem odjížděla ve tmě a v rozčarování. Ať se jde Klaudie laskavě vycpat. Místo aby potvrdila mé závěry o Švýcarech a bankovních lupičích, mele o životní lásce, nota bene o takové, která mi odjela z benzínky.
Vprostřed těchto úvah se objevil znovu. Nevím, jak dlouho musel čekat, ani jak vytušil, že se blížím – prostě tam najednou byl a já se přistihla, že mám radost, nervozní radost jako pubertální slečna před prvním rande. Byl mírnější. Předjel mě a zabočil k pumpě, bez skřípění. Zastavili jsme vedle sebe a vystoupili. Pocítila jsem spříznění, synergii lidí, kteří milují rychlou jízdu, hledí stejným směrem, nepodřazují a nezpomalují v zatáčkách. Chtěla jsem, aby se mě dotkl – aby mě objal.
Místo toho znalecky přejel prstem po kapotě mého auta.
„Proč mě takhle pronásledujete?“ zeptala jsem se lámanou němčinou. Přivřela jsem oči jako Adina Mandlová, která v příští vteřině očekává polibek od Oldřicha Nového s dovětkem „Protože vás miluji!“
„Ale já nepronásleduji vás,“ odtušil Nicolas Cage. „Ten hardtop mě zprvu trochu zmátl, ale pak jsem si všiml značky přes větrák, přestříkaného levého zrcátka a nálepce z bazaru v Zurichu, a věděl jsem, že může jít jen o jedno jediné auto.“ Zajíkl se tak, až to vypadalo, že se rozpláče. Ale ustál to. „Jsem jeho prvním majitelem a několik let toužím ho znovu spatřit.“
Kladina flirtu, na které jsem po celou dobu balancovala, se zřítila. Vzpomněla jsem si na velký techničák. Ano, prvním majitelem mého auta byl skutečně jakýsi Švýcar. Nicolas Cage. „Tak proč jste, teda, odjel z té první pumpy?“ zajímalo mě.
„Bylo mi to hloupé, nechtěl jsem, abyste si myslela, že bych snad mohl pronásledovat vás.“ Obešel moje auto kolem dokola, polaskal ho očima ze všech úhlů a vzdychl. „Bylo to můj první vůz, musel jsem ho prodat, když jsem neměl peníze.“
Pohlédla jsem na přepychovou Toyotu. Ale teď už je zase máš, - blesklo mi hlavou. „A co že jste přesedlal na jinou značku?“ zeptala jsem se.
„Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky,“ pokrčil rameny slábnoucí odlesk Nicolase Cagea. Sáhl do kapsy a věnoval mi vizitku. „Kdybyste někdy projížděla Švýcarskem, tak dejte vědět.“ Rozloučil se a vystartoval do vysokých otáček, abych věděla, že tentokrát ho už opravdu nedohoním.
Adele zavyla z rádia, že „Sometimes it lasts in love, but sometimes it hurts instead.“ Přemýšlela jsem, jestli by se i mně mohlo někdy stát, že ve finanční tísni prodám svoje auto a později si pořídím Toyotu nebo třeba Fiat Multipla, a došla jsem k jednoznačnému závěru: raději budu hladovět!
Ne, tahle láska jen tak neskončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat