Svobodný speciál

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně publikovala nějaký Metodický pokyn. Dnes to ale napravím, a to textovým hurikánem v podobě Speciálu - série několika textů, které volně tematicky souvisí s dnešním datem.

Prvním textem je úryvek z obsáhlé synopse pro mnohadílný historický seriál, kterou jsem podle literární předlohy napsala pro jednu filmovou produkci. Byla to krásná práce a měla pouze dvě vady: za prvé - byť se filmaři nad hotovým dílem rozplývali tak, že se téměř vznesli nad zem, nezaplatili mi nikdy ani korunu, takže jsem se začala živit lovem olihní a pokoutním hraním na housle (což mě inspirovalo k dílům dalším, lepším - ó, jak to vše do sebe skvěle zapadá!:), a za druhé - filmaři si dílo nechali a prezentovali ho na různých obchodních štacích bez uvedení mého jména, takže jsem se musela rozpomenout, že jsem v hloubi duše také právník, a napsat  žalobu s pracovním názvem Impérium vrací úder. Úryvek, který si za chvíli přečtete, nevychází z literární předlohy, tj. jde o dílo výhradně mé vlastní, které volně vychází ze vzpomínek mojí babičky. 

Druhým textem je můj dávný rozhovor s plukovníkem Bohumilem Moravcem, který vyšel v Reflexu v roce 2001. Bohumil alias Bob Moravec byl jedním z hrdinů II. a III. odboje, a pro mě i mou rodinu bylo obrovskou výsadou a ctí, že nás s Bobem spojilo vzácné přátelství. Stojí za zmínku, jak jsme se vůbec poznali: v roce 1996 se mi během studia v Kanadě dostaly do rukou Bobovy paměti, které právě připravoval k vydání. Udělaly na mě takový dojem, že jsem později v knize Na rok za školou napsala - "Přečetla jsem si paměti Boba Moravce, obdivuhodného člověka, který odešel z Čech hned po neslavně legendárním Prohraném únoru, a svá dobrodružství o cestě do Kanady a o svých zdejších začátcích sepsal. Nad tím dokumentem se tají dech – lze si jen těžko představit pocity člověka, který se octne v sice svobodné, ale jemu  neznámé a tehdy nepříliš bohaté zemi, ze začátku nemá vůbec nic, po dlouhé měsíce nemůže najít kloudnou práci, a ke všemu tomu ví, že se nesmí vrátit domů. Pan Moravec je dnes jedním z úspěšných kanadských Čechů a já bych se s ním moc ráda někdy setkala." Za čtrnáct dní poté, co má kniha vyšla, přišel dopis: Bob se zrovna chystal se svou manželkou na dovolenou do Čech a zajímal se, jestli se s ním ještě chci setkat. Setkávali jsme se pak pravidelně až do roku 2006 a všechna tato setkání patřila k těm nejcennějším v mém životě. Ba že, bylo by to na knihu. Sám Bob jich vydal několik, ale bůhví, kde je jim dnes konec. Škoda, přeškoda takových osobností a jejich odkazu, když zapadne prachem. Radost mi dělá sdružení Post Bellum, které pamětníky vyhledává a zaznamenává to, co nám chtějí říct. Dnešní přímý přenos z udílení Cen Paměti národa asi nestihnu, ale určitě se kouknu alespoň na záznam.

Třetím textem je báseň, kterou jsem napsala v Oxfordu a věnovala ji Václavu Havlovi. Zřejmě kdesi vyšla, ale nemám o tom žádné bližší zprávy. Snad někde spokojeně kolotá po světě. Václavu Havlovi jsem ji neposlala; váhala jsem a styděla se tak dlouho, až mé počáteční nadšení vyčpělo, lépe řečeno - přetavilo se v odhodlání napsat pro Václava Havla někdy příště něco lepšího, a česky. Ale zatím na to nedošlo.