Naplno

Steve Jobs tvrdil, že člověk má žít každý den tak, jako by měl být jeho posledním. Málo bylo těch, kdo si mohli dovolit tvrdit totéž se stejnou přesvědčivostí – tíhou své mnohaleté nemoci, vahou odpovědnosti za osud díla, které vytvořil, a závazkem vědomí, že jeho myšlenky sledují miliony lidí. Celý koncept života naplno vypadá triviálně a jasně, ale když se zamyslíme nad tím, co přesně chtěl Steve Jobs svým poselstvím sdělit, zjistíme, že to vůbec není tak jednoznačné, jak se zdá. A protože už se Steva Jobse nemůžeme zeptat, jak to myslel, musíme se vydat na dobrodružnou cestu do hlubin své vlastní duše, každý sám. Tady je orientační trasa té mojí.

Co bych udělala, kdybych věděla, že dnešek je posledním dnem mého života? A co bych udělala, kdybych věděla, že dneškem začíná poslední týden, měsíc nebo rok života, co mi zbývá? Napadlo mě spoustu věcí, tolik, že mě najednou vyděsila konečnost, ohraničenost života – fakt, že prostě nikdy nemůžeme stihnout všechno, co bychom si přáli udělat, vytvořit nebo zažít. Šťastná to žena či muž, kteří by u vědomí, že zanedlouho zemřou, věděli zcela přesně, co v tom krátkém vyměřeném čase udělají. Protože teprve člověk, který toto ví, může žít svůj život naplno. Kdo neví, měl by to co nejrychleji zjistit, protože – tik, tok, tik, tok – čas běží jako blázen.

Jenže jak objevit to pravé?

Slogan, že všechno zlé je pro něco dobré platí v případě hledání toho, co opravdu chceme, dvojnásob: pocítila jsem to letos dvakrát – jednou, když jsem čekala na výsledky histologie a podruhé, když jsem se jen díky neuvěřitelné shodě okolností nezabila v autě. Takové momenty poněkud zpřehledňují situaci v mysli člověka a v jeho citech. Zjistí, že je rozdíl mezi tím, co by bylo hezké udělat/zažít, tím, co bychom si velmi přáli a mezi tím, po čem bytostně a opravdicky toužíme, ačkoli je to mnohdy zcela iracionální.

Když víme, co chceme – udělat, napravit, prožít – je to velký krok směrem ke štěstí. Ale ještě tam nejsme. Právě časový filtr jednoho nebo několika dní života, které nám teoreticky zbývají, ukazuje, jestli to, co opravdu chceme, je také možné a v rámci našeho života udržitelné – protože se klidně může stát, že tady ve zdraví budeme do devadesátky a budeme tak šedesát let čelit následkům toho, co jsme spískali během jediného dne, o němž jsme se mylně domnívali, že je naším posledním. Ba že, člověka ve změti neškodných seskoků padákem a cest kolem světa může napadnout i to, že půjde konečně namlátit tomu, kdo si to nejvíce zaslouží, že prodá veškerý majetek a vyrazí žít na Tahiti, že se rozvede, že se nerozvede, že se strašlivě opije a nebo – jako Kristián – jen na den zapomene na šedost a nudu svého uondaného každodenního života a vyrazí do šantánu, kde rozfofruje jmění, zapomene na svou ženu a podvede ji s náhodnou krasavicí. Někdo by se třeba naopak obětoval pro lidstvo: posloužil by pro nějaký lékařský experiment a nebo by se vypravil odstranit nějakého kruťase či diktátora. Při úvahách z tohoto žánru se hodí mít na paměti několik dalších zlidovělých hlášek, například: Co tě nezabije, to tě posílí (a nebo máš trvalé následky). Risk je zisk (většinou, ale někdy to taky nevyjde). What you think of me is none of my business. (© kamarádka Dáša z USA) Je bůh, soudružko? (© Filip ze Starců na chmelu). Člověk pak snáze odhadne, co všechno je ještě životem naplno, a co už je holým šílenstvím. 

Já sama jsem rozdělila svoje touhy a přání do tří kategorií:

1)  Jak bych tady a teď změnila svůj život?

2)  Jakých pár věcí bych podnikla pro svoje potěšení?

3) Co bych měla udělat, ačkoli se zdráhám, protože by mi bylo strašně líto, pokud bych to nestihla?

Když jsem se zamýšlela nad bodem 1), to nejdůležitější, co mě napadlo, bylo, že bych prostě měla víc a líp pracovat, tedy psát, protože psaní je pro mě to hlavní. Je dokonce důležitější než můj osobní život – a je mi jedno, kdo si o tom co myslí. 

U položky 2) jsem si vzpomněla na neziskovku Make A Wish, která plní přání smrtelně nemocným dětem. Často si přejí se někam podívat, vyzkoušet si nějakou práci nebo setkat se s někým slavným. Občas jde o přání, která jsou na první pohled obtížně realizovatelná, ale web dotyčné organizace je plný videí a textů, které dokládají, že kdo něco chce, najde způsob (na rozdíl od někoho, kdo něco nechce, a kdo si vždycky najde důvod). Napadla mě spousta věcí, do kterých bych se nejradši pustila hned, jak dopíšu tento post, resp. vydám Totál Balkán. Zde náhodný výběr ze seznamu:

- Prodat, co se dá, koupit zimní kola na Mazdu a prostě jet. Na hory. K moři. Někam. To je úplně jedno. Jak říkal Láďa Smoljak: Cesta je důležitější než cíl. Stavit se třeba u pár nejmilejších přátel a dovézt jim čerstvé výtisky nové knihy. Omluvit se z Vánoc a pak klidně na Štědrý den brečet někde na výpadovce, až se mi rozbije auto, a zjistit, že jsou situace, kdy mi psaní fakt nepomůže. Všechno přehodnotit, na poslední chvíli se vrátit a péct cukroví, být vděčná za rodinu a přátele, kteří mi umí odpustit.

- Zajet do Dalmácie, doplout do Vela Luky a zazpívat si jen tak v podvečer na molu s Oliverem Dragojevičem pár slaďáků, popíjet Dingač a dívat se na nebe, které je mezi ostrovy Korčula a Lastovo skoro stejně průzračné jako nad Saharou, hvězdy padají člověku na hlavu a odrážejí se od hladiny, takže všechno – všechno ostatní vypadá směšné, malé a zcela nevysvětlitelně správné. Neznám lepší způsob, jak se ocitnout v kosmu, aniž by se člověk musel nechat vystřelit raketoplánem na Měsíc.

- Vyrazit do New Yorku a vidět hru Richard III. s Kevinem Spaceym v hlavní roli, jít s ním po představení na pivo a zeptat se ho, co si myslí o filmovém námětu, který jsem vymyslela na míru přímo pro něj, a v němž by mohl v hojné míře dělat to, co kromě herectví velmi miluje, a sice hrát tenis.

- Vyrazit do Kosova, sednout si ke svému stolu v hospodě U Kuřete, který přejel kamion, dát si místní specialitu – kuře, který přejel kamion česneku, a zahrát si s Agimem a jeho kumpány kostky.

- Zajít do Divadla Járy Cimrmana, zaslzet si a nadýchat se smíchu, který protepává vzduchem ještě dlouho poté, co diváci odešli. Zamávat do hvězdného stropu Láďovi k narozeninám.

- Objet či obletět svých několik kamarádek, které mají malé děti, a na den si to s každou z nich vyměnit: půjčit jim svoje auto, ať si jezdí, zatímco já pohlídám celý den jejich ratolesti. A vůbec, nemusely by to být jen moje kamarádky-matky. Věděla bych i o několika jiných lidech, se kterými bych si to vyměnila, kterým bych půjčila den svého života, když mi oni půjčí den toho svého. 

Co se trojky týče, a sice věcí, jichž by mi bylo líto, pokud bych je nestihla, tak mám jasno:

- Ozvat se pár lidem, kterým jsem se měla ozvat už dávno, jít na kafe, a navzájem se osvobodit od toho, kdo komu kdy co řek a udělal, a to tím, že si přiznáme – je fajn se zase vidět, přestože už to nikdy nebude, co dřív.

Než přistoupím k realizaci seznamů, musím udělat jednu neodkladnou věc, která je nutná k tomu, abych v budoucnu uskutečnila cokoli dalšího, a sice jít za roh k Číňanům na polívku a utišit hladový žaludek, co se zatím zkroutil do výhrůžného otazníku. Může se stát, že s nasycenými útrobami seznamy přehodnotím a přijdu s něčím úplně jiným, novým, lepším, jako je třeba kurs vaření, seskok padákem, operní zpěv nebo loupežné přepadení banky. Pokud byste se v mezičase vy sami chtěli zaobírat seznamy svých přání, pro inspiraci, jak na to, se můžete podívat třeba sem nebo sem.