S literárními a scenáristickými soutěžemi jsem si prožila svoje: bez nadsázky mohu říct, že v uplynulých letech jsem obdržela desítky zamítavých dopisů od různých komisí, panelů, literárních organizací a nadací. Ano, poslala jsem scénář do soutěže RWE. Ano, zúčastnila jsem se soutěže Román na pokračování s Michalem Vieweghem. Ba že, sleduji uzávěrky povídkových soutěží v Británii a tendrů na scénáře v Kalifornii. Na počátku spisovatelské kariéry, kdy to mé úspory ještě dovolovaly, jsem na různých registračních poplatcích do soutěží utratila klidně sto dolarů měsíčně. Spoustu lidí se podivovalo nad tím, že po tolika neúspěších mám pořád nervy zkoušet to stále znovu: ano, mít peníze, hlásím se neohroženě dál. Je to potřeba. Je to součástí práce spisovatele / scénáristy. Je nutné si neustále vytvářet nové termíny a povinnosti, jinak člověk hnije zaživa, v přímém přenosu během rezignovaných hovorů přes skype, kdy své přátele informuje o tom, jak je ten tvůrčí život osamělý a těžký - ó tak těžký!
A teď k věci: našla jsem v šuplíku filmový námět, který je jedním z několika odpadních produktů mé roční spolupráce s jedním českým režisérem, a shledala jsem, že věc není úplně k zahození. Mám vymyšlených několik variant konce, ale žádná není to pravé ořechové. Takže zde dávám začátek námětu do placu, a to pro ty z vás, kteří rádi píší nebo jen při sledování filmů fantazírují o tom, co by kdyby - a jak to všechno dopadne. Zkuste vymyslet a stručně rozepsat (stačí pár řádek, ale dle libosti jich může být i víc), jak by podle vás tento příběh mohl pokračovat. Svůj nápad publikujte v podobě komentáře přímo pod tento post, a to nejpozději do Vánoc. Nezapomeňte uvést své jméno a nějaký kontakt. Autora nápadu, který se mi bude zdát nejlepší, odměním jedním kusem knihy Totál Balkán, která - a teď pozor - bude vážit skoro kilo a stát bude přes tři kila (divila bych se, kdyby můj agent-nakladatel dokázal při všech vysokých nákladech srazit cenu níže - na druhou stranu elektronická verze bude podstatně levnější). Pokud by dotyčný nápad byl tak dobrý, že by stálo za úvahu celý námět rozepsat do scénáře a poslat do některé ze soutěží, ráda si zaspoluautořím - když nás bude víc, můžeme pak alespoň čelit odmítavým dopisům společně a navzájem si postěžovat, jak je ten autorský život těžký, ó těžký!
P.S. Po skončení soutěže čestně zveřejním svou původní verzi konce. Zároveň si vyhrazuji právo cenu neudělit, pokud by se, ehm, třeba nikdo nepřihlásil, ale věřím, že se zúčastníte a šuplíkový námět svou tvořivostí povýšíte na originální skvost!
Šťastné, veselé, opuštěné
Andrea Novotná zhasne počítač uprostřed krásné luxusní kanceláře s výhledem na Prahu. Na stole má několik novoročenek. Zabalí notebook, popadne několik tašek a vydá se městem domů. Je Štědrý den. V práci byl dnes jen ten, kdo musel, nebo ten, kdo byl stejně zoufalý jako Andrea. Ale její zoufalství zatím není znát. Zastaví se na Staroměstském náměstí u stánku se svařeným vínem a dá si. Usmívá se na rodiny s dětmi, které korzují okolo a snaží se o předštědrovečerní procházku, rodinnou idylu - bez rodiny.
Doma Andrea připravuje večeři. Prostře pro dva, takže máme pocit, že ji někdo přijde navštívit. Ale nepřijde. Usmaží kapra, dozdobí několik posledních kousků cukroví, pustí si televizní pohádku, lžící ochutná studený bramborový salát, zapálí svíčku a usedne sama ke stolu. Zkrátka jen podle obyčeje prostřela pro hosta. Zazvoní telefon, ale Andrea ho ignoruje. Pak zazvoní zvonek u dveří. Andrea váhá, ale nakonec jí zvědavost nedá: zvedne se a jde otevřít. Za dveřmi je sousedka. Přinesla jí, chudince samotinké, na ochutnání talíř cukroví a kus ryby. Andrea se s ní chvíli handrkuje – to nemuselo být, a úspěšně odmítne pozvání na skleničku před večeří. Ne, není jí smutno, opravdu. Vlastně si večer velice užívá. Má konečně klid. Tak je to. Šťastné a veselé - vám taky!
...
Zatím doma u Vávrů. Klasický šrumec před rodinnou štědrovečerní večeří. Ačkoli…Není až tak klasický. Něco tu nesedí. Dvojice odrostlých dětí – puberťáků se hádá nad počítačovou hrou, otec netečně sedí nad novinami a tu a tam odpoví na textovku. Stromeček je nazdobený, stůl prostřený, byt naklizený, takže nás napadne, kdo to tu asi tak hezky přichystal. Ježíšek? – Maminka. Paní Marie Vávrová. Tančí okolo plotny, smaží rybu, klade na mísu krásné kousky cukroví, do toho se snaží zabalit poslední dárek, neví, kde jí hlava stojí. Pohlédne na rodinu, která jí nevnímá. Je vyčerpaná a zklamaná. Takhle si rodinné Vánoce rozhodně nepředstavuje.
Zpět u Andrey doma. Pustila se do jídla a pokouší se vychutnat si večer, lépe řečeno udržet své zoufalství a samotu na uzdě, nepropadnout hysterii. Daří se jí to, dokud se z televize neozve reklama na jakousi charitu, která podporuje staré, nemocné a opuštěné lidi, co jsou mnohdy o Vánocích úplně sami. Přispějte jakoukoli částkou na ten a ten účet… V ten moment se jí roztřese brada. Andrea se rozpláče.
Tatáž reklama jde v televizi u Vávrů, kde vrcholí šílenství u plotny. Kapka rozpáleného tuku, ve kterém se smaží kapr, prskne Marii přímo do tváře. Sykne dost hlasitě na to, aby si jí rodina všimla. Ale nevšimne. Vtom Marie zacílí upoutávku – výzvu k podpoře charity, která pečuje o staré a opuštěné. Je obklopena blízkými lidmi, ale přesto sama. Obestoupí jí panika. Ryba se pálí. Mne si tvář. Chce něco říct, ale neví co. Vytratí se do chodby a rozpláče se.
Andrea zatím znovu odolá zvonícímu telefonu, v rychlosti na sebe hodí kabát a vyrazí ven.
Marie na sebe kabát nehodí. Vyrazí ven tak, jak je – s naběračkou v ruce, v kuchyňské zástěře a v papučích. Venku zatím začal padat sníh. Na tramvajové zastávce před domem právě zastavila prázdná tramvaj. Marie do ní nastoupí.
Andrea a Marie do sebe málem vrazí uprostřed přechodu pro chodce: dvě ubrečené postavy v bizarních převlecích, uprostřed náměstí mezi bezdomovci a zavřenými stánky, pod obřím svítícím vánočním stromem.
Andrea pozve Marii k sobě domů, aby se zahřála. – Zatímco ona, Marie, uvařila večeři pro někoho, kdo o ní nestál, Andrea naopak nemá nikoho, s kým by se o svoje cukroví a večeři podělila.
...
Na pánvičce se v olejovém pekle smaží podkova z kapra. Kapky rozpáleného oleje bombardují bezprostřední okolí sporáku. Obalené rybí maso začíná ztrácet zlatavou barvu a začíná připomínat produkt uhelných dolů. Spolu s tím se začíná kuchyní linout nevábný pach spáleniny, až udeří na nosní epitely muže sedícího na pohovce v obýváku. Aniž by přerušil své myšlenky o minulém večeru, který strávil se svou milenkou, automaticky konstatoval: „Něco se pálí!“ Proč byla včera tak naštvaná? Vždyť jsem s ní strávil skoro celý večer, přestože jsme se měli vidět až po svátkách. Místo, aby byla ráda, že jsem si udělal v práci čas, tak dělala, jako bych ji otravoval. „Slyšíš, něco se pálí! A zavři už to okno, táhne mi na nohy." Že by se jí nelíbil ten náhrdelník? Vždyť milenkám se vždycky kupují náhrdelníky, tak co jí sakra bylo. Co tam s tou rybou doprdele dělá, že to tak smrdí. Jenom pětikilo za tu blbou krabičku, pomyslí si a vstává, za účelem zjistit, proč na jeho nos neustále útočí pach spáleniny. Z pánvičky se kouří, jak z chladicí věže Temelína, kočka ožírá již usmažené kousky ryby na talíři a žena nikde. Dojde ke sporáku, otočením knoflíku učiní přítrž dalšímu uhelnatění svátečního pokrmu. Máchne rukou po kočce, ta uskočí a s ublíženým výrazem mizí za rohem, pak proklouzne otevřenými vchodovými dveřmi do štědrovečerní noci.
OdpovědětVymazat„Já jsem Andrea.“ „Já Marie.“ Ticho. Oběma dochází absurdita nastalé situace, akorát každé z jiné strany. „Dáte si čaj?“ uvědomila si Andrea základní pravidlo, když vás navštíví smutná návštěva. Marie ani nehlesne, kouká na podlahu skrz oka svého žezla, kterým před chvílí vládla smaženým rybám. Andrea začala být v rozpacích a v koutku mysli ji začaly rašit pochybnosti o tom, co udělala a hlavně o tom, co má udělat teď. Zvedla se s úmyslem udělat čaj, kdo mlčí, souhlasí, ne? Naplnila konvici vodou, nachystala dva hrnečky, a když otevřela skříňku s čajem, spočinul ji pohled na flašce slivovice, kterou dostala jako „dárek“ od spokojených klientů. Koukla na Marii, jak sedí v umaštěné zástěře, v provlhlých papučích a kouká prázdným pohledem do země. Trocha alkoholu ji určitě neuškodí a na alkoholičku nevypadá, takže půl na půl. Andrea postavila před Marii kouřící hrnek a zase si sedla. „Nechcete půjčit nějaký sušší papuče?“ zkusila to znovu Andrea, s tím, že stará římská zásada platí jen pro čaje. „Nee, děkuji.“ hlesla Marie a zaregistrovala hrnek s čajem. Opatrně si ho přitiskla na spodní ret, odfoukla unikající páru a usrkla. Andrea si připadala, jakoby koukala na zrychlený záběr, Mariiny přimhouřené oči se otevřely, její vykouknuvší jasně modré duhovky byly náhle utlačovány rozpínající se zornicí a pobledlé tváře rozjasnila narůžovělá líčka. S rovnými blond vlasy najednou vypadala najednou jako zdravý člověk, oproti předchozí vyhořelé skořápce. „Ehm, výborný čaj.“ pronesla zastřeným hlasem a znovu usrkla kouřící tekutiny. Andrea se usmála a také usrkla. Příchuť vanilkového čaje byla zcela přebyta, to byla asi jediná věc, která jí v tu chvíli proběhla hlavou. „Nemáte hlad?“ vzpomněla si Andrea na osirotčího kapra v ledničce. „Jako vlk.“
„Kdy už bude večeře?“ přiběhlo jedno z dvojčat do obýváku a narazilo na zamyšleného otce. „Nevím, mamka někam šla.“ „A kam?“ „Nevím.“ „A kdy se vrátí?“ „Když nevím kam šla, tak asi nevím, ani kdy se vrátí, ne?“ utrhne se na syna. „To nic neříkala?“ „Ne, prostě tady nechala smažit rybu a odešla. Nechala otevřený dveře, tak se snad brzo vrátí, třeba šla pro něco k sousedce. Ale už je to půl hodiny.“ „To je divný, ale já už mám hlad.“ „Jdu se po ní podívat.“ dojde rozhodnutí otec. Vyjde na chodbu před byt a přemýšlí, ke které sousedce to manželka chodí pro chybějící suroviny. Vyjde do druhého patra a zazvoní na zvonek paní Trčkové. Chvílí čeká, pak slyší štěrchání řetízku a ve dveřích se objeví starší paní s nedůvěřivým výrazem a podivně schovanou rukou za dveřmi. „Dobrý večer, omlouvám se, že ruším, ale není u Vás moje manželka?“
„A kdo vůbec jste?“ „Vávra, bydlím pod Váma.“ „Vy máte ty dva parchanty, kteří dělají furt rachot s nějakýma pistolema?“ „Prosím? No, asi jo, to bude ta jejich hra.“ „Ta hra? Já jim dám hra, to tam válčej proti Hitlerovi nebo co?“ najednou vytáhla zpoza dveří ruku, ve které držela brokovnici. „Já jim ukážu, jak se válčí sakra, takovej blitzkrieg ještě neviděli pacholci. Každou noc furt střílet, kdo u toho má spát? No?“ řvala paní Trčková na mizejícího Vávru po schodech, byť nespadl. Vtrhl do pokoje dvojčat a vytáhl napájecí kabel od počítače ze zásuvky. Dvojčata na něj hleděla s otevřenou pusou za současného: „Co jee? To nebylo uložený.“ „Ticho, už to nebudete hrát nebo si to dejte na sluchátka. Sousedka vás jinak postřílí.“ najednou si uvědomil, co říká. „Prostě toho teď nechte, musíme najít mámu.“ A vyběhl ven z bytu na ulici pln očekávání, že ji tam určitě najde a všechno se jednoduše vysvětlí. Vločky tiše dopadaly na své předchůdkyně a začaly tvořit souvislou bílou plochu na dlážděném chodníku. Vávra stál v košili na ulici a rozhlížel se po okolí. Kam mohla jít? V napadaném sněhu si všiml pouze stop od kočky.
OdpovědětVymazatAno, ano, ano, už to jede, už se to roztáčí! Děkuji prvnímu odvážlivci, který šel s kůží na trh! Hip, hip! Nebojte se a jděte do toho! Pokud nebude příspěvků příliš velké množství, budu se snažit ocenit odvahu soutěžících alespoň stručným komentářem k obsahu a stylu jejich textů. Připomínám: stačí i velmi krátké, několikařádkové příspěvky.
OdpovědětVymazatPomalu spolu kráčí tichou večerní Prahou směrem k Vávrovým. Cestou vidí rozsvícené stromečky v bytech, blikající neony vánočních ozdob a zvláštně zvědavou tvář pětiletého klučiny, který je pozoruje z okna, když míjí jejich byt. Dojdou před dům a obě dvě se cítí nervózní. Andrea jde o Štědrém večeru k cizím a Marie neví, s čím se doma setká. Pomalu vystoupají tmavým schodištěm prvorepublikového činžáku, v mezipatře je míjí dolujedoucí starý výtah, který osvětluje společné prostory. Přede dveřmi se Marie zastaví, vytáhne klíče a otevře dveře. V bytě je tma. Vejdou do předsíně, Marie pověsí Andreyn kabát, sundají si boty, zastaví se, pousmějí se na sebe a najednou slyší prskání. Vejdou do obývacího pokoje, který je ponořen do tmy, až na zapálené prskavky visící na vánočním stromečku. Začíná v pozadí znít píseň Narodil se Kristus Pán. Všichni pomalu začínají přecházet do hovoru, představují se, přidává se pátý talíř na stůl a obrazovka pomalu tmavne. A do toho zní poslední sloka se slovy "Člověk jest vykoupen, radujme se".
OdpovědětVymazatKdyž jsem toto vymýšlel, pozoroval jsem noční Prahu, měl jsem zapálený holandský vánoční domeček a při tom na mne tak pěkně padl duch Vánoc... Díky za vyzvání ke psaní :)
Ale Marie chce být sama. Na půl úst Andree poděkuje, obloukem zahodí naběračku a vyrazí nazdařbůh ulicemi. Od protijdoucí postavy v dlouhém kabátě a klobouku si vyprosí cigaretu se zlatým proužkem u filtru. Štíhlý muž rukou v kožené rukavici otevře tabatěrku, připálí jí stříbrným zapalovačem a bez jediného slova dlouhým krokem pokračuje v cestě. Marie se mimoděk otočí za lehkou vůní parfému. Ten muž jí připomněl Kafku. Cítí se najednou stejně sama jako postavy jeho románů utopené v anonymním a nechápavém davu. Marie si jasně uvědomí, že jí zbývá jen jedna možnost. Rozhodně a s čistou myslí vykročí k nejbližšímu kostelu.
OdpovědětVymazatMariino odmítnutí bylo poslední kapkou. Andrea stojí na okraji ulice a prožívá vnitřní muka. Už nic nepředstírá, nic si nenamlouvá. Jen si živě představuje všechny ty rodinky jako ze žurnálu sedící kolem prostřených stolů a dolehne na ni všechna nespravedlnost světa – proč já, proč?!, bleskne jí hlavou. Vzkypí nenávistí, zatne pěsti vydá ze sebe dlouhý výkřik. Bodavý zvuk však ve vteřině zanikne v daleko hlasitějším houkání hasičského vozu, přiřítícího se zpoza rohu, který jen o několik centimetrů mine zkoprnělou Andreu a zabočí do Mariiny ulice.
“Amen,” hlesne v tu chvíli Marie, skloněná před oltářem.
Zdá se, že je čeká dobrý konec? Ne, tohle je jen nastoupení cesty ke konci, který vůbec nemusí být dobrý. Může být stejně nevalný jako tolik malých konců, kterých už se Andrea i Marie dočkaly. Žádný z nich ale nebyl definitivní. Žádný z nich nezlomil jejich víru. I když se vzpíraly (každá po svém – Andrea hrdinskou lží, Marie mlčením anebo sotva slyšitelnými slovy, která její rodina ignorovala), nepřestávaly doufat. Naděje je proradná mrcha. Nutí nás k zápasům, které jsou prohrané už od začátku. A my poslušně jdeme, i když před sebou nic nevidíme.
OdpovědětVymazatPřesně tak to cítily obě. Neviděly nic. Proto se tak lehce minuly…
Pro Marii byla Andrea jen stínem vysoké ženy, která jí zaručeně nikdy nepomůže – jedna z těch krásných a šťastných. Třeba jde Štědrým večerem, aby se setkala s milencem, pravděpodobně otcem od rodiny, který svoji ženu (nějakou další Marii) ignoruje a děti ho jen rozptylují od soustředěného studia sebe samého. Její „domácí štěstí“ z ní udělalo paranoika.
Andrea si všimla směšné figurky ženy s naběračkou a v okamžiku, kdy ji minula, nechala po své tváři stéct slzu – bylo to jako v divadle bez diváků. Copak nikdo nevidí, jak je smutná? To načasování mělo podtrhnout tragičnost její situace, uvědomila si, že i teď touží po tom, aby ji někdo pozoroval. Aby nad ní někdo bděl. Kdyby na ní aspoň myslel…
Ani tenhle konec nebude definitivní.
-----
A pak se Andrea otočila a pozvala Marii k sobě domů. Pro Marii to byl okamžik, kdy musela přehodnotit svůj narychlo utvořený povrchní soud o Andreiných kvalitách. Nechovala k podobným ženám důvěru, připadaly jí moc protřelé a suverénní. Co ale ta uplakaná panenka může vědět o návodech na štěstí, když zřejmě i její pokusy selhávají. Teď, o Vánocích.
Marie pocítila nečekanou převahu, vzala svou mladší souputnici v neštěstí za ruku a jdouc pomalu směrem k Vltavě řekla jí: „Někomu určitě chybíte, nebojte se…“ Pak si uvědomila, jak uměle její věta zní. Pokusila se napravit, co se jí příliš nepovedlo: „Mně byste chyběla, i když bych o tom nevěděla – nepotkat Vás…“ Ani teď to nebylo lepší.
Podívaly se na sebe s nevyslovenou otázkou „Proč je seznamování tak trapné?“ Teď měly důvod k uslzenému úsměvu. A naději.
Lucie Trojanová
Všichni scénáristi si myslí, jak jsou originální, ale nakonec skončí u žánrových klišé. Taky mně jich spousta napadá.
OdpovědětVymazat1. Co si myslím, že jste tam měla: Ženský jsou si k nerozeznání podobné, vymění se. Nejdřív se jim to líbí, potom ne, vymění se radši zpátky a teprve jsou šťastné, spokojené s tím, co měly předtím.
2. Co si myslím, že by byl závěr Petra Čecha: Manžel neví, co dělat, nakonec se na všechno vykašle, jde za milenkou. Obě ženy, manželku i milenku, najde ve stejném bytě. Dál by to mohlo být tak, že manžel odejde k Andree, udělá jí děcka a ve finále je na tom Andrea stejně jako dřív Marie. (Marii už nepotřebujeme, ta se stará o své syny sama.) Manžel si mezitím najde jinou opuštěnou milenku a když takhle o Vánocích ta bloudí sama po Praze, potká Andreu s plácačkou na kapry, jak utekla od plotny.
3. Tak a teď tedy závěr můj vlastní: Ženy si nejsou k nerozeznání podobné. Když se potkají ve městě, jdou k Andree. Manžel neví, co dělat, jde za milenkou. Obě ženy, manželku i milenku, najde ve stejném bytě. Nejdřív vznikne mela, pláč atd., všechno však končí grupáčem. Ženy přitom objeví, že chlapa vůbec nepotřebujou, nakonec ho vykopnou a žijí spolu v harmonickém sexem naplněném lesbickém vztahu. A dále ad libitum: Marie o dalších Vánocích jde na půlnoční, je oslovena katolickou věroukou, již nechce žít jako lesba. Prosí manžela, aby si ji vzal zpět. Manžela jsme předtím viděli, jak se komicky snaží starat o domácnost, všude je bordel, což vrcholí tím, že ani neusmaží kapra (vzplane mu pánev, chce to hasit vodou, všichni známe...), takže ženu ve dvě v noci pustí dál do ohořelého bytu, ta tam udělá pořádek, usmaží všem vynikajícího kapra. Andrea zase zůstane sama. V opuštěnosti se začte do knihy Mormon, kterou jí věnoval evangelizátor v metru (alternativně knihu jiného světového náboženství, ale tu pozor na reakce). Zůstaňme u mormona. Manžel má zase roupy, začne chodit znovu za milenkou Andreou. Ta ho přesvědčí, že učení knihy Mormon je správné. Manžel o tom přesvědčí i Marii a nakonec všichni tři žijí v harmonickém vztahu. Třetí vánoce od počátku příběhu jsou ve znamení idyly, případně se vůbec neslaví, za předpokladu, že Andrea čtla knihu jiného náboženství.
4. Celé story včetně Vašeho úvodu ovšem padá ze stolu. Je to proto, že již od r. 1990 je na Štědrý den volno, a proto Andrea nemůže na začátku sedět opuštěně v práci, upadnout do truchlivé nálady a bloudit po Praze. Celý den tráví doma, sází do sebe Čechovu slivovici a večer je úplně našrot. Marie tudíž večer nikoho nepotká a pokorně se vrátí k plotně.
Aleš Kratochvíl, ales()uni.de
No abych se přiznal, tak to že bude Andrea milenkou manžela mě napadlo jako první, pak jsem si řekl, přesně jak říká Aleš, že to je klišé, a že to se určitě v mým příběhu nestane. Jak noc postupovala, když jsem to psal, mě napadla i možnost sexuálního souznění obou hrdinek, ale to jsem zase posoudil jako klišé z hlediska pornofilmů. Takže mě těší, že tě to taky napadlo, Aleši! Nakonec jsem se tedy rozhodl nechat konec otevřený, jednak pro případný nápad, který by mě potkal později a druhak jako pomstu autorce předlohy, protože skoro každý článek, zde na tomto blogu, končí nějak useknutě a pak se nemůžu dočkat na další, abych ukojil ten chtíč po dalším příběhu. Snad ještě horší než čekat na nový díl bigbangu, protože tam to má alespoň nějaký řád a předvídatelné svátky, kdy se nevysílá. Tím nechci autorku dohnat k pravidelnému publikování, ale jen aby věděla, že jsou zde lidé, kteří trpí touhou a nedočkavostí po dalším příběhu o skvělé Mazdě MX 5 NB 1.6 v modré metalíze.
OdpovědětVymazatJdou spolu mlčky k Andreině bytu a najednou si uvědomují, že musí vypadat dost zvláštně. Bojí se promluvit a prolomit to zvláštní ticho. Marie se cítí nesvá. Takové věci přeci nedělá. Nechodí k cizím lidem domů jen tak. Dnes je jí to však jedno. Doma ji stejně nikdo postrádat nebude, ani si nevšimnou, že je pryč. Kdo je ta žena, co ji pozvala k sobě domů? Proč je také tak rozrušená? „Je mladá, hezká, určité má báječný život,“ pomyslí si Marie. Kdybych se nevdala tak brzy, neměla děti, mohla jsem být jako ona… Andrea je ráda, že Marie její nabídku přijala, je jí však divné, že dáma ve středních letech, neoblečená a neobutá do zimního počasí se ocitla na náměstí právě ve stejnou chvíli jako ona. „Určitě má rodinu,“ pomyslí si Andrea. Ale proč není s nimi? Co by ona, Andrea, dala za to mít někoho blízkého, s kým by mohla trávit Vánoce. Hlavou jí bleskne vzpomínka na okamžik života, který rozhodl o tom, jaký život vede právě teď. Také mohla mít rodinu a nebýt na Vánoce opuštěná, kdyby…
OdpovědětVymazatRomana Skácelová (sendisis@gmail.com)
Já si s dovolením myslím, že ten konec už máte, že už není jakou myšlenku dodat, že všechno navíc už by pointu příběhu jen rozmělnilo.
OdpovědětVymazatZkrátka střih - Andrea s Marií sedí u prostřeného stolu, mlčky a s chápavým úsměvem si připijí.
Střih - Mariina rodina sedí u prostřehého stolu bez Marie a mlčky se vrtá v jídle (varianta - manžel zavolá "nepálí se ti něco" a pak jako by nic pokračuje v tom, co dělal až doposud).
Obě scény by možná šlo prohodit, ale přípitek na závěr mi přijde malinko prvolánovitý...
Lebické porno mě taky hned napadlo. Protože však to tu již padlo, přidám se se svou troškou do mlýna v jiných žánrech:
OdpovědětVymazatHOROR
OdpovědětVymazat„… a od té doby, co hrají tu hru, jsou jako vyměnění. Zavírají se přede mnou, manželovi je všechno jedno a já jsem vlastně sama. Už jsem tam prostě nemohla vydržet,“ uzavřela Marie.
Andrea měla se svými bratranci dost zkušeností, aby si s něčím podobným nelámala hlavu: „Ale no tak, přejde je to. Chvíli něco hrozně prožívají a pak na to zapomenou. Znáš puberťáky!“
„Tohle je něco jiného. I jejich kamarádi se úplně změnili, když začali hrát Vyšší smysl,“ zavrtěla Marie hlavou.
Andrea se zarazila. Vyšší smysl? To byla přece ta hra, o které se zmiňoval na redakční poradě Tom. Zatoužila promluvit si s Tomem. Proč se už týden neukázal?
***
Hra na nejvyšším levelu vlastně hru ani nepřipomínala. Obraz na monitoru byl celý černý, ale občas se zachvěl, jako by na něm proběhly nepostřehnutelné vlnky. Z reproduktorů zněla podivně monotónní a přece měnící se hudba. Zdánlivě to nedávalo žádný smysl, ale to bylo opravdu jen zdání. Všechno totiž dávalo perfektní smysl.
***
Otec od Vávrů zatím poklidně usnul v křesle, uklimbán vánočním shonem, štracháním ženy i litanií otřepaných vtipů linoucích se z televize. Najednou mu nějaký šestý smysl řekl, že cosi je v nepořádku. Prastarý instinkt, který evoluce pevně zakódovala do mozku savců, signalizoval, že došlo ke změně v okolí, že je nablízku nebezpečí a že s tím musí okamžitě něco dělat, pokud chce přežít. Prudce otevřel oči a uviděl, že televize je vypnutá a přímo nad ním, v tak těsné blízkosti, až mu to bylo nepříjemné, se sklánějí oba chlapci a upřeně si jej prohlížejí.
„Pojď se podívat na něco zajímavého na počítači, tati,“ řekl mu jeden z nich.
„Ano, tati,“ přidal se druhý. „Myslím, že bys sis to opravdu měl jít prohlédnout. Bude se ti to líbit – věř mi.“
TELENOVELA
OdpovědětVymazat„… už mám toho života bez lásky dost. Odjedu z města,“ uzavřela Marie. Usmála se na Andreu a dodala: „Vlastně jsem o tom uvažovala už delší dobu a díky povídání s tebou jsem si urovnala myšlenky. Moc ti za to děkuji. Hned zítra vyrazím na Větrnou vyhlídku.“
„Větrnou vyhlídku? Myslíš tu velkou latifundii na úpatí hor?“ zeptala se Andrea. Zvýšený zájem v jejím hlase se nedal přeslechnout.
„Znáš ji snad? Patří mému otci a já jsem tam vyrostla. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla mladé děvče, procházela se po pastvinách a myslela, že tvoří celý svět! Zkusím si ty vzpomínky oživit,“ zasnila se Marie s pohledem upřeným velmi, velmi daleko.
„To je náhoda! Jak bych mohla neznat Větrnou vyhlídku – vždyť jsem ji jako dítě viděla každý den. Vychovaly mne jeptišky v tom starém klášteře, který s latifundií sousedil, a pojmenovaly mne po svojí patronce. Proto se jmenuji právě takhle“ prozradila na sebe Andrea. „Rodiče mne pojmenovat nemohli – otce jsem nepoznala a matku vlastně také ne. Jedné bouřlivé noci nalezly jeptišky před branou kláštera bezvládnou těhotnou ženu, která za pár rodin poté porodila děvče, aniž by jim prozradila, jak se jmenuje nebo odkud přišla.“
„Jediné, co mi po ní zbylo, je tento přívěšek,“ pokračovala Andrea a stáhla si z krku tenký řetízek s kulatým přívěškem. Mezi jemně tepanými lístky zlata se záhadně usmívala Madona a za ní byl vidět typický reliéf hor kolem latifundie.
Dobrý den, dovolím si připojit návrh na pokračování. Hraju na lehkovážnou notu, i když mi poslední dny do smíchu moc není. Navíc nezachovávám styl autorky, jde jen o náčrt následujícího děje. Děkuji však za příležitost k odreagování a zároveň se omlouvám za žeň gramatických chyb, které se v mém textu dozajista přímo rojí. Míša V. (mivaltrova@email.cz)
OdpovědětVymazatPokračování:
A tak spolu Andrea s Marií kráčí bok po boku noční ulicí. Čas od času vrhne na neobvyklý pár překvapený pohled kolemjdoucí. Toť vše. Hustě sněží. Marie už má své papuče zcela promáčené. Navíc se jí na papuče nabaluje sníh, takže to vypadá jako by měla na nohou sněhové koule. Urputně však stále svírá v ruce naběračku.
Andrea si povšimne, že Marie má poněkud neobvyklou obuv nehodící se pro toulky noční zimní Prahou. Briskně tedy zamává na taxi s tím, že zbytek cesty k ní domů raději urazí takto. Náhodou kolem jede prázdné taxi a zastaví. Andrea se ladným krokem rozeběhne k automobilu. Marie se pokusí o totéž, nicméně papuče nasáklé vodou ji zradí a ona spadne a podvrkne si kotník (nebo to tak vypadá), který následně příšerně opuchne. Andrea poprosí taxikáře, aby posečkal a ten, jat soucitem nad pitomýma ženskýma a prodchnut slavnostní atmosférou Vánoc, trpělivě čeká a barvitě kleje.
Andrea pomůže Marii do auta. Marie naříká, avšak svou naběračku stále pevně svírá. Andrea mírně zpanikaří. Co kdyby to bylo třeba zlomené? Náhle čelí menší krizové situaci, kterou musí okamžitě řešit. A jako úspěšná vedoucí managerka mající na starost pojištění domácích mazlíčků v České pojišťovně (poznámka mimo: a jakožto managerka s tak důležitou funkcí je v práci nejen na Štědrý den, ale i na Velikonoční pondělí) přichází se spásným nápadem. Vzpomene si totiž na svého staršího bratra, doktora, který i v noci přes Štědrý den, jistě slouží svou trudnou směnu. A tak taxikáři sdělí adresu bratrova působiště. Andrein bratr Oskar je špičkovým plastickým chirurgem na vyhlášené pražské klinice estetické chirurgie, kterou navštěvují i celebrity. Taxikář zatím čeká před klinikou a poslouchá Black Sabath.
Jelikož jsem byla upozorněna, že je dovoleno pouze 4096 znaků, připojuji ještě krátké dokončující pokračování k předchozímu pokračování. Míša V.
OdpovědětVymazatAndrein bratr Oskar je poněkud překvapen, když jeho noční směnu naruší jeho ztřeštěná sestra Andrea a táhne s sebou jakousi ženštinu oděnou v podivný hábit sestávající z kuchyňské zástěry a odpudivých mokrých papučí, které všude na čisté, leské a špičkově vyleštěné podlaze nechávájí mokré ťápoty. Podivná ženština navíc z neznámých důvodů svírá v ruce naběračku a není vybavena průkazkou pojištěnce. Oskar nicméně vyšetří Mariinu nohu a zjistí, že to není nic vážného.
Andrea odveze štkající Marii domů, kde na ni nikdo nečeká, protože manžel i synové mezitím usnuli. Marie si vyžádá Andreino číslo na mobilní telefon, aby jí mohla později splatit její laskavost (naběračku mimochodem nechá v taxíku a jaký je další tklivý osud naběračky zatím ponechávám stranou). Na Andreu doma (nikoli překvapivě) nikdo nečeká. Andreina večeře končí v koši. Mariina večeře (nikoli překvapivě) již celá skončila v žaludku jejího manžela a synků.
Následuje Boží hod vánoční. U Marie doma panuje dusná atmosféra. Manželé spolu nemluví. Marie s manželem Pepou a syny Péťou a Pavlíkem jedou k rodičům manžela, kde se mají setkat s jeho dle Mariina názoru otravnými a natvrdlými příbuznými. Andrea zase naopak očekává svého ženatého milence, který jí již dlouho slibuje, že ukončí vztah se svou zákonitou manželkou a bude žít s ní. Zdá se to býti banální, ovšem není. Adrein milenec Robert totiž mluví zásadně v hexametrech, což Andreu nadmíru okouzluje. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Andrea není jen tak nějaká ženská, ale žena velejemného ducha.
A na svatého Štěpána to bouchne. Alespoň u Marie doma. Synkové kamsi odejdou a manželé propukají v hádku. Ze strany manželky Marie padají na adresu Pepovu nepěkná slova a naopak a vše končí překvapivým doznáním. Pepa totiž Marii sděluje, že se vždy cítil býti po všech stránkách ženou, což hodlá po Novém roce uskutečnit (popřípadě zrealizovat) a už prý kontaktoval a objednal se na konzultaci k paní MUDr. Haně Fifkové. Marie je z toho paf. Tohle opravdu nečekala. Je to tím, že je konec roku a vše se, i když pouze nakrátko, zbláznilo (vzpomeňme si kupříkladu na Mýtus o věčném návratu od Eliada) nebo je to všechno tvrdá a nemilosrdná pravda?
Jestli najdu do vánoc ještě čas, zkusím si také zasoutěžit. Knížka "Totál Balkán" by mohla skončit na čestném místě hned vedle publikace "Na rok za školou":-)
OdpovědětVymazatLukáš Beldík (beldik@email.cz)
V prvé řadě, tento příběh zatím postrádá muže. A proto je škoda, že se Marie s Andreou srazily už na přechodu. Setkání by mělo být odloženo do tramvaje, odkud by je následně vyhodil revizor, neboť naběračka není opencard.
OdpovědětVymazatNásleduje tichá a dlouhá cesta štědrovečerní Prahou a silný rozhovor těch, kteří už nedokážou být dál sami. Bacardi z nonstop večerky. Heslo Nasrat! Na dárky, vánoce, snahy a sny. Do toho kopou do sněhu a notují si do rytmu Narodil se Kristus Pán, v tónu trubek z kostela.
U Andrey se dojí kapr i peanut butter (to jsem nikdy neměla!) a dopije flaška vína. Pak ale už svítá a vývoj je nevratný. Sníh se začíná rozpouštět na bláto. Marie odchází domů a cestou kupuje čerstvou vánočku, kluci ji milují. Andrea spěchá na vlak odjíždějící 5:55, co 9:27 zastaví na dohled od jedné řadovky s umělým stromečkem na balkoně. Neviděla sestru už tři roky.
Nic se nestalo a nic se nemá stát. Už se nikdy neuvidí a sníh už letos v Praze nenapadne. Ale Vánoce to byly vážně šťastné a veselé, říkají si obě druhý den; Marie, když objímá manžela, co se nestihl ani ustarat, a oznamuje, že dnes nevaří; a Andrea, když hraje s tříletým synovcem páku o cukroví, které nikomu nechutná, protože je v něm málo cukru.
A tak buď končí krátká povídka o "perfect moments" a o tom, že opuštěnost nosíme v sobě, nebo začíná dlouhý román o dvou lidech, co se rozhodují neopouštět.
Vezmu to jen heslovitě, co napadá mne:
OdpovědětVymazatMarie večeří u Andrey doma, poměrně brzy však odchází zpět domů, kde ji čeká celá rodina u vánočně prostřeného stolu a mezitím poněkud neuměle dohotovená večeře (třeba záběr na trochu připálené řízky nebo tak něco). Následuje smíření mezi manželi. Andrea vyráží druhý den do charity, ještě před koncem roku pak podává výpověď ze své luxusní práce s tím, že nastoupí do charity, a vše končí setkáním s půvabným mužem zaměstnaným v charitě a náznakem možného sblížení.
Já vím, je to slaďák, ale měl to být vánoční příběh, ne?
Jan Kašpar - jankaspar(a)seznam.cz
Omlouvám se za poněkud nepatřičný dotaz, ale - na co Marie při smažení kapra potřebuje tu naběračku?
OdpovědětVymazatAd Anonymní z 22.prosince 21:52 - to je dobrá poznámka na tomto místě. Na co, že? Přiznávám, že něco takového může napadnout jen člověka, který sám kapra v životě nesmažil. Tak s tím něco udělejte. Vytvořte z Causy Naběračka hlavní motiv příběhu. Je to na Vás. :)
OdpovědětVymazatJe to jasné, Marie je alkoholička, vařit neumí, natož smažit kapra. Rodina ji ignoruje, protože už nemá sílu na další z jejích sebelítostivých záchvatů spočívajících v jednovečerní hře na zneuznanou hospodyňku.
OdpovědětVymazatAndrea jí nejprve uvěří, ubytuje a zachrání; pak teprve začne poznávat, s kým se dala dohromady...
Není to náhodou tak, že se o Vánocích vaří víc jídel naráz a současně s děláním masa se připravuje rybí polévka?
OdpovědětVymazatJednou větou konec mého pokračování: Vávra se rozhodne hledat manželku ve vánoční Praze po stopách kočky a cestou nastupuje dobrodružství, ve kterém díky fantaskním postavám zjišťuje, že Praha není taková, jakou si ji celý život představuje, mezitím se Andrea s Marií rozhovoří o svých představách o Štědrém večeru, jejich představy o idylickém večeru střídají obrazy z trihlero-pohádkového dobrodružství Vávry a vše vyvrcholí návratem klidné (možná trochu opilé), ale rozhodnuté Marie domů a jak bouchne dveřmi, tak se Vávra probudí.
OdpovědětVymazatK oné naběračce: já jsem si představoval takto http://www.vseprokuchyne.cz/naberacka-berghoff-cubo-sid-1109527-detail , ideální na obracení a hlavně vyndávání řízků z pánvičky, protože většina oleje skape zpět do pánvičky, tím pádem není jídlo na talíři až tak mastné.
Soutěž ještě nebyla prohlášena za ukončenou (konečně vánoční svátky jsou ještě dnes), tak přidávám třetí žánr, inspirován vánočním programem televize. Žánr neprozradím předem a ponechám na čtenáři, kdy si ukázku správně zařadí:
OdpovědětVymazat„… a tohle je můj příběh,“ uzavřela Marie. Obrátila se na Andreu a zeptala se: „Co tebe vyhnalo o Vánocích ven?“
„Pojďme stranou, podíváme se přes sklo dolů,“ vyhnula se odpovědi Andrea s výmluvným pohledem na mlčenlivého pijana, který se seděl u baru hned vedle nich a mohl slyšet každé slovo. „Povím ti to tam.“
***
Marcus Svensson do sebe obrátil další vodku a obou odcházejících žen si ani nepovšiml. Zkurvených šedesát milionů dolarů! Před pouhým rokem by se takové částce smál. On, který dokázal přesunout po celém světě několikanásobek té částky během pár minut. Teď, když se ztráty kumulovaly a začínaly se blížit miliardové hranici, pro něj paradoxně začaly banální sumy nabývat stále většího významu.
Problém nebyla samotná výše ztráty – stačila by mu dvě nebo tři terna, na jaká byl zvyklý dřív, a rázem by získal čas na pomalé odmazání ztráty v naprostém poklidu. Stejně to je pouze účetní položka, stejně reálná jako kterýkoli jiný údaj v elektronickém oceánu dat. Jenže potřeboval peníze v hotovosti na zakrytí toho, co si půjčoval z různých účtů firmy, aby mohl pokračovat v naked shortech. A právě teď mu chybělo šedesát milionů dolarů.
Příští pracovní den přijde šéf desku do kanceláře a nahoře v kupě e-mailů bude jeden označený jako DŮLEŽITÉ. A Marcus s tím nedokáže udělat vůbec nic, protože aby zakryl půjčku, musel by si znovu půjčit a udělat dobrý obchod. Jenže už není, odkud si půjčit. Takový začarovaný kruh. A to všechno kvůli jednomu pitomému Asiatovi, který nemůže pochopit, že Marcus vydělal firmě tolik, že teď má právo chtít trochu loajality od firmy a získat oddechový čas a trochu peněz na další obchody.
Marcus se vždycky divil, jak může odsouzenec na smrt čekat na onen den, pak dobrovolně jít až k popravní komoře a v klidu si nechat nasadit elektrody. Teď byl ve stejné situaci a bylo mu to trochu jasnější. Ať udělá cokoli, nic to nezmění na tom, že za dva dny si šéf desku přečte jeden konkrétní e-mail. Potom nastane odklad několika hodin, kdy si šéf bude zjišťovat čísla, a nakonec někdo přijde za Marcusem a bude chtít vědět, kde je ne šedesát milionů dolarů, ale mnohem větší suma.
„Další vodku a rychle,“ porušil si češtinou se silných přízvukem.
***
Petr Záboj si zkoumavě prohlédl hosta, který už dvě hodiny popíjel u baru, odhadl riziko a nalil mu další skleničku finské vodky.
Touhle dobou by tady vůbec neměl být. Jenže to by se jeho šikovný zástupce nesměl hodit na Vánoce marod, takže Petr jako vedoucí musel převzít štědrovečerní směnu v podniku nazvaném s nevelkou fantazií „88“. Přesně 88 pater nad zbytkem Prahy, výjimečně pokryté na Štědrý den sněhem.
Teď někdy, říkal si Petr, by s ženou a třemi dětmi dojídali slavnostní večeři a pomalu by začínali rozbalovat dárky. Jako obvykle nedokázal zjistit, co pro něj chystají ostatní. On sám se nejvíc těšil, až manželka otevře obálku s poukazem na dvoutýdenní dovolenou v létě pro dva. V obálce byly přiloženy letáky na tábory pro děti.
Místo toho je v práci, z níž měl od počátku trochu závrať, přemýšlí, komu ještě nalít, a to vše v situaci, kdy celá jedna stěna přístrojů nefungovala, protože vypadly pojistky a nešly znovu nahodit. A sehnat elektrikáře na Štědrý den je větší utopie, než že přijde domů včas.
***
(dokončení ukázky)
OdpovědětVymazat***
O deset pater níže začínala nenápadně katastrofa. Širokým potrubím, aby byly výměnu kabelů co nejsnazší, vedly rozvody elektřiny. Stejnou cestu pochopitelně volili i drobní hlodavci, a protože byli hloupí hlodavci, občas do něčeho kousli. Nebyli však natolik hloupí, aby rychle nepoznali, že izolace kabelů není dobrá, takže si jich dále nevšímali.
Jedno hluboké hryznutí bylo naneštěstí právě v ostrém ohybu kabelu vedoucího vysoké napětí do horních pater mrakodrapu. Plast namáhaný pnutím praskl a na místě se vytvořil elektrický oblouk, který část elektřiny svedl do konstrukce a část do menšího vodiče, jehož izolaci rychle propálil.
Na výsledku se překvapivě podílela právě pozornost, jaká se věnovala požární ochraně. Ve všech technických šachtách byly nainstalované detektory kouře, které měly hrozící požár včas odhalit. Kdyby byly kabely potažené starší izolací, vyvíjel by se při jejím tavení kouř a detektor by ihned hlásil do velína poplach i s uvedením přesného místa. Jenže při stavbě mrakodrapu byly použity nejmodernější materiály včetně netoxických a nehořlavých izolací, takže žádný kouř nemohl prozradit hrozící zkázu. Jen drobné praskání by mohlo pozornému uchu sdělit, že izolace se taví a pomalu obnažuje holý kabel.
Perfektní zabezpečení před požárem také znamenalo výjimku z předpisů o maximální kapacitě restaurace v nejvyšším patře mrakodrapu.
***
Ve stejné době přišel do budoucí serverovny anonymní uklízeč. Včera technici vrtali nové lišty pro kabeláž a nechali po sobě ohromný nepořádek od odřezků kabelů po betonový prach pokrývající podlahu. Pochopitelně se očekávalo od prostého uklízeče, že bude ochotně pracovat i na Štědrý den, aby to všechno uklidil, a kravaťáci mohli co nejdříve začít pracovat na své astronomické výdělky. Tak už přece chodí, ne?
Název 2,4,6-trichloretyl by uklízeči nic neřekl, i kdyby si někdy přečetl drobné písmo na plastové nádobě. Červenému nápisu PRUDCE HOŘLAVÉ a kosočtvercovému znamení rozuměl. Při práci nikdy nekouřil a od zaměstnavatele dostal oblečení a boty s antistatickou úpravou. Na druhou stranu nikomu nevadilo, že dýchá štiplavé páry z čistícího prostředku a večer bude mít červené oči. Tak to prostě je.
Uklízeč vyluxoval podlahu a začal čistit povrchy. Když s tím byl skoro hotov, zavadil o volné konce kabelů a ze stropu se na něj a na čerstvě utřenou zem snesl jemný poprašek. Zatáhl za kabely ještě jednou a vysypalo se víc prachu. Uklízeč si stoupl na židli a zkoumal ukončení lišty ve stropě. Byly tam vidět nánosy špíny jen kousek od kraje. V nose měl pořád ostrý zápach čistícího prostředku, jehož byl plná vzduch v místnosti, takže necítil spáleninu.
K čertu s tím, jestli se to utrhne, aspoň budou muset taky přijít do práce o svátcích, pomyslel si uklízeč a prudce zatřásl svazkem kabelů. V příští sekundě svého života zjistil, jak prudce může něco hořet.