Díky všem, kteří jste se zúčastnili soutěže o výtisk knihy Totál Balkán! Díky za odvahu jít s kůží na trh a za čas, který jste s námětem strávili. Do konce týdne vyhlásím vítěze, ale hlavně - ráda bych ohodnotila všechny účastníky nejen gejzírem upoutávek na Totální e-knihu, ale také stručným komentářem a výtažkem ze štosu scenáristických příruček, ze kterých jsem zatím měla příležitost čerpat, a které se (při psaní/čtení recenzí na vlastní díla/vytváření recenzí na díla cizí) ukázaly jako hodné zapamatování. Než k tomu přikročím, vhazuji do pléna svoji verzi dokončení, což jsem neprozřetelně slíbila kdysi na počátku, při vyhlašování soutěže. Nuže - chopte se mě, pochopové, Šaldové, Spáčilové a další, ale prosímvás s citem. Jo? - S citem.
Šťastné, veselé, opuštěné (původní dokončení námětu)
Ženy si dají večeři a víno, cukroví a portské, Becherovku a ještě jednu štamprli. Povídají si o svých životech, o svojí samotě a jedna druhé – i každá sama sebe – se ptají, co mohli ve svém životě udělat jinak, aby se bývaly necítily osamělé, každá svým způsobem. Pro Andreu byl klíčovým momentem rozchod s přítelem: bylo jí pětadvacet, otěhotněla, přítel jí požádal o ruku. Ale ona byla na počátku velmi slibné kariéry, dítě potratila a s přítelem se rozešla. Pohádaly se tehdy s matkou, od té doby se neviděly. Je to sedm let.
Marie měla taky kariéru – byla lékařkou. Měla dokonce nabídku stát se primářkou oddělení, čekala jí svatba a děti, neměla odvahu a muž jí přemluvil, ať dá přednost rodině. Milovanou práci opustila a dalších dvanáct let zasvětila rodině.
Několikrát znovu zvoní telefon – Marie se diví, proč to Andrea nevezme. Andrea vysvětlí, že je to buď Honza nebo Robert, případně René, a ona s nikým z nich nechce mluvit, jejich pozornost ji uvádí do rozpaků, neví už, jak jim má dát najevo, že o ně nestojí. Telefon se přepne na záznamník, nahraje se milý vzkaz od Roberta. Chtěl jen popřát…no…asi nejsi doma…já…no – tak veselý Vánoce, ozvi se, když budeš chtít něco podniknout na Silvestra. – Marie poznamená, že Andrea se těžko může divit, že je sama. Vzít telefon přeci neznamená přijmout nabídku k sňatku. Je to jen slušnost. Lidské, přátelské gesto. Třeba jsou ti kluci taky sami, chtějí jen slyšet někoho známého.
Andrea se naopak zajímá, proč Marie každý rok peče kapra a zdobí stromeček, když to evidentně rodinu nudí. Nechtěli by dělat něco jiného? – Chtěli, - doví se Andrea. Chtěli by na hory nebo dokonce k moři, na Kanáry. Ale Marie si rok bez klasických českých Vánoc nedovede představit. A nechápe, že její blízké kouzlo Vánoc s vůní cukroví dosud neoslovilo, ačkoli ona se každý rok znovu tak snaží.
Z rozhovoru vyplynou momenty, který byly pro každou z žen klíčové - rozhodnutí, která změnila jejich životy. Andreu i Marii popadne zvědavost: jak by se život asi ubíral, kdyby se tehdy rozhodly jinak? Jsou opilé, a tak si začnou pohrávat s myšlenkou jít se zjevit jako host (…vždycky je prostřeno pro hosta, jsou Vánoce) tam, kde by možná byly teď, kdyby se tenkrát – v klíčové chvíli – rozhodly jinak. Andrea by ráda šla k bývalému příteli, ale bojí se – nejspíš má už rodinu, co ona tam? Byly by z toho akorát problémy. Marie, která je bližší věku její matky, navrhne, ať vyrazí navštívit svojí mámu: jistě je sama doma, stýská se jí po dceři. Smíření jim oběma uleví.
Marie zatím půjde do nemocnice, kde kdysi pracovala a navštíví někdejší kolegy-lékaře, kteří mají na Štědrý večer službu.
Andrea v rychlé křeči nakoupí několik drahých zbytečností, které by si její matka sama nikdy nekoupila, resp. by si je nemohla dovolit. Jenže jaké překvapení: matka Andrey má v mezičase přítele, bohatého Francouze, který ji hýčká luxusem a pozorností. Dům je jako ze škatulky, na stole drahé víno a ústřice, matka vypadá skvěle a francouzsky hostí společnost svého partnera a jeho několika přátel. Andrea chvíli posedí, ale žárlivost ji přemůže. Znovu uteče, znovu pláče, znovu sama…Na ulici. Bloumá s lahví v ruce prázdnou Prahou mezi opilými bezdomovci, kteří mají alespoň jeden druhého.
Marie zatím v nemocnici shledá, že co se štědrovečerních oslav lékařského personálu týče, o tolik nepřišla: nalezne tým někdejších kolegů, řada z nich v rozličných fázích rozpadu vztahů kvůli nevěrám se sestřičkami, několik alkoholiků a notorických kuřáků, stížnosti na špatný plat a nevděčné pacienty - nemocniční klasika. Těmi nevděčnými pacienty jsou „ležáci“, vesměs staří lidé oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných, upoutaní na lůžko, jedni inkontinentní, druzí v různých stadiích stařecké demence. Až na jednu babičku, paní Karlu Sváškovou.
Marie se v rozčarování s bývalými kolegy rozloučí a odchází. Ale na chodbě zpoza dveří pokoje č. 9 uslyší tichý pláč. Vstoupí a objeví paní Sváškovou.
Paní Svášková sedí na svojí posteli, na nočním stolku oschlé zbytky brzké štědrovečerní večeře, naondulovaná, ale v slzách. Čekala, že pro ni přijede její rodina, syn s manželkou a vnoučaty, že si ji vezmou alespoň na Štědrý večer domů, těšila se, připravila do obálek peníze pod stromeček, dokonce ke kadeřnici se jednou hodnou sestřičkou nechala odvézt. Ale nepřijeli – zapomněli na ní. Ani nezavolali. A nebo se jim snad něco přihodilo? Paní Sváškové je to líto. Ví, že tohle jsou její poslední Vánoce, nechtěla je strávit v nemocnici, na pokoji s pěti dalšími pacientkami, které o své existenci dávají vědět prostřednictvím nesrozumitelných zvuků nebo různých tělesných pachů.
Tohle všechno paní Svášková vypráví Marii. – Marii to rozhořčí, řekne, že rodina je nevděčná a zlá. Ale paní Svášková překvapivě odpoví – kdepak, rodina za nic nemůže. Je to moje vina. Syna jsem zhýčkala, dělala jsem pro něho první poslední, nevážila jsem si sama sebe, takzvaně jsem se obětovala pro rodinu, takže je logické, že jsem skončila sama v nemocnici. Člověk je ve skutečnosti vždycky sám, zodpovědný za své štěstí nebo trable, sám sobě může spílat, že nežil naplno, že ztrácel čas samotou a nebo naopak rozdáváním se druhým. Sobectví je velká ctnost. Protože kdo neumí uspokojit sebe, naplnit svůj vlastní život, těžko může uspokojit druhé.
Marie vidí, že paní Svášková je jejím odrazem odteď za pětadvacet let, pokud bude ve svém úsilí pokračovat se stejnou razancí i nadále.
Paní Svášková chtěla také na půlnoční, je věřící. No, co nadělá.
V kapse kabátu, který Andrea Marii půjčila na cestu do zimní noci, objeví Marie vizitku s Andreiným telefonním číslem. Na jednom ze stolků pacientek zpozoruje prehistorický mobilní telefon. Vypůjčí si ho a volá Andree. Chce vědět, jak dopadla. Když shledá, že Andrea je zoufalá, pozve ji Marie do nemocnice. Na Štědrovečerní dýchánek na pokoji č. 9.
Tři dámy, každá jiným způsobem osamělá, najdou jedna druhou. Paní Karla je Marii a Andree příkladem, resp. varováním a lekcí.
Marie a Andrea vezmou paní Sváškovou na půlnoční – unesou jí na invalidním vozíku. Na lékařském pokoji se zatím rozjel večírek, takže si stěží někdo všimne, že jeden z pacientů chybí.
Do kostela zatím dorazili i bezdomovci z náměstí a kromě věřících i několik rodin s dětmi, které se k sobě chtěly alespoň jeden den v roce chovat hezky a povznést svoji duši blíže k bohu, což dokládají nasupeným peskováním dětí a těžko skrývanou partnerskou nevraživostí. Andrea zjistí, že knězem v kostele je někdejší spolužák, páter Ondřej. Naváže s ním během kázání oční kontakt. Ondřej se na Andreu usmívá. Je to hezký a sympatický mladý muž. Škoda, že má celibát. Po mši se za ním Andrea staví v sakristii. S kým tráví Vánoce? Necítí se osamělý? Andrea si vezme jeho telefonní číslo.
Marie a Andrea vrátí paní Sváškovou do nemocnice. Jen co ji uloží zpátky do postele, udělá se jí špatně. Umírá. Výlet ji vyčerpal. Chtěla by, aby jí někdo přišel dát poslední pomazání, ale nezná žádného kněze.
Páter Ondřej zatím prochází lavicemi v kostele a sbírá zapomenuté čepice a rukavice. Do ticha kostela zazvoní jeho mobil – volá Andrea a prosí ho, jestli by mohl paní Sváškové říct do telefonu modlitbu. Ondřej souhlasí.
Několik okamžiků po skončení telefonátu paní Svášková umírá.
Marie jde oznámit úmrtí pacienta na veselý lékařský pokoj. Na chodbě vrazí do svého manžela, který po ní zoufale pátrá po pražských nemocnicích.
Andrea odchází – znovu sama ulicí, ale je jí dobře. Není sama. Usmívá se na bezdomovce a vyráží domů odpovědět na vzkazy ze záznamníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat