Stejně jako tisíce lidí - čtenářů, spisovatelů či náhodných kolemjdoucích - to knihkupectví mě očarovalo hned, jak jsem poprvé uviděla jeho ošoupaný vchod a zdivo knih, které se zvenčí drolilo místo fasády. Genius loci anglického antikvariátu a knihkupectví Shakespeare and Company naproti katedrále Notre Dame nešlo přehlédnout. Člověk nemusel mít kdovíjaký vztah k zaprášeným koženým vazbám nebo autorský nos, jímž by zavětřil horní patro a v něm kolegy-spisovatele, přes den zakuklené ve spacácích a v noci pohroužené do psaní pod klenbou z Hemingwayů, Fitzgeraldů nebo Ezra Poundů, kteří kdysi seděli na stejných židlích, aby se protrápili toutéž básnickou líhní (Hemingway toto období a své hodiny v Shakespeare and Co. neopakovatelně zdokladoval v knize Pohyblivý svátek). Duch tohoto místa měl velice konkrétní podobu: více než šedesát let stál u pokladny nebo rovnal nové knihy do polic. Byl jím sám jeho majitel George Whitman, nenápadný člověk, který za své zásluhy o rozvoj literatury nikdy nedostal žádnou cenu, přestože k rozmachu nových anglofonních autorů v Evropě přispěl víc než kdejací nositelé státních vyznamenání. Pan Whitman zemřel včera ve věku 98 let. A protože jsem se kdysi na krátký nádherný čas zařadila mezi šťastné autory, kteří směli u Shakespeara psát, spát a účastnit se vážných debat v pokojíku s výhledem na věže chrámu Matky boží, věnuji následujících pár řádků na památku Georgovi Whitmanovi. Varování: Napsala jsem je před dvanácti lety, krátce poté, co jsem poprvé překročila práh ošoupaného vchodu, takže jde o úryvek ze školní slohové práce, nikoliv o úryvek z literatury.
Jak pro milovníky četby a knihomoly, tak pro romantické duše a dobrodružné cestovatele je Shakespearovo knihkupectví zážitkem na celý život.
Je to několik malých, vzájemně porůznu propojených místnůstek ve dvou patrech, které jsou do posledního coulu napěchovány starými knihami všech žánrů, co vám jen mohou vytanout na mysli. U dveří stojí stařičký a bláznivý pan pokladní s kasou snad z předminulého století, tváři se přísně, a dělá, jako když netuší, že polovina návštěvníků tohoto útulného kouta Paříže jsou vlastně štamgasti, pro obchod zcela neperspektivní zákazníci, kteří si sem za deštivého odpoledne nenápadně přinesou termosku s horkou čokoládou, zasednou do některé ze zaprášených seslí přímo pod policí se Samuelem Beckettem a nerušeně přečtou dvě tři knížky, které si nakonec nekoupí. To vše spolu s nejkrásnějším výhledem na katedrálu Notre Dame, úplně zadarmo.
Chodila jsem si tam číst hlavně jednoho skvělého průvodce Paříží, za kterého se mi nechtělo utrácet. Nahoře v patře byl zapomenutý kamrlík, propojený trouchnivými dveřmi s vedlejším domem. Zvenčí dveře do místnosti připomínaly spíš skříň, a tak vejít dovnitř napadlo málokoho. Tím méně by koho bylo napadlo zkoušet dveře do vedlejšího domu, když v Paříži se veškeré obytné prostory střeží alespoň dvěma branami a třemi číselnými kódy (ano, musíte si je pamatovat, a to i kódy svých příbuzných a přátel, jinak se nezřídka dovnitř vůbec nedostanete).
Nedalo mi to. Dveře do vedlejšího domu byly magické jako vchod do třinácté komnaty, a tak jsem se k nim jednoho dne srdnatě přiblížila a vzala za kliku.
A ona – představte si! – se v tu ránu sama hnula, a zlomek vteřiny se mi zdálo, že se dveře samy otvírají! Otevřela jsem pusu dokořán, a myslím, že ten sympatický člověk, co zrovna vstupoval z opačné strany, se mně pořádně leknul. Přeměřil si mě přísným zrakem, pak nepochopitelně zadrmolil - pardon, pardon! - a dveře zase zavřel, jako by byl omylem otevřel dveře sousední kabiny někde na veřejných záchodcích. Od té doby jsem ovšem věděla, kam tyto dveře vedou, a mnohokrát jsem se pak ze své soukromé čítárny vykrádala až na půdu sousedního domu, odkud byl výhled na Notre Dame snad nejkrásnější v celé Paříži.
O týden později, za dlouhého deštivého odpoledne, jsem vstupovala do svého kumbálu znovu, přečíst si cosi o Pařížské opeře (chtěla jsem si ověřit, jestli se pod ní opravdu a skutečně nachází veliké podzemní jezero, kde mohli klidně natáčet Fantoma opery, pokud tam tedy doopravdy nebydlí – pak by to byl první dokumentární muzikál v historii).
Vešla jsem dovnitř a užasla ještě o dost víc než minule: na mém kanapi, v polici, po zemi i na stole se to hemžilo asi půl tuctem mrňavých bílých psíků s růžovými mašlemi v čupřinách, čenichajících a značně povykujících. Štípla jsem se tehdy do ruky, abych případně procitla ze sna a vystoupila laskavě z Alenčiny říše za zrcadlem, ale - nevystoupila. Oni tam vážně byli, sami a všude, kam se člověk podíval. Co s nimi mě nenapadlo, vyhostit je do vedlejšího domu se mi nechtělo, tak jsem šelmu na kanapi z kanape odvelela a jala se číst. Obestoupili mně – šest psů najednou, do půlkruhu, sice malých, ale šest! Jakkoli jsem se pohnula, všechno kvitovali nelibým vrčením. Na „piškotek“ ani na „kočičku“ neslyšeli, a to ani francouzsky či anglicky.
Byla jsem zvědavá, jak dlouho mě šest psů, z nichž jeden každý by pro toho našeho představoval zhruba tak předkrm nebo svačinu, udrží v šachu. Dělala jsem jako že si dál čtu, ale přitom nešlo než v duchu nespekulovat o dalších manévrech těch šesti pidipsů s vyceněným chrupem. Postupně mi začalo docházet, že vlastně této už tak pozoruhodné místnosti ještě přidávají na originalitě. Vždyť kdy se komu podaří potkat takhle znenadání v knihkupectví šest psů?
Mé přemítání hlídače unavilo. Čekali zřejmě, že se mnou bude nějaká švanda, popřípadě, že ze mě skápne alespoň zbytek ranního loupáku, a ono – hle! – tu nic tam nic. Postupně z toho usnuli, pečlivě naskládáni do půlkruhu u mých nohou.
Tentokrát jsem se doopravdy a se zklidněnou myslí znovu začetla do průvodce, a kdyby mě byl monotónní déšť zakrátko neuspal, mohla jsem dnes vědět, jestli ti psové podivuhodní odešli sami, či zda si pro ně tehdy přišel nějaký bělovousý černokněžník.
...
Paříž, řekli byste, je město, které vidíte kolem sebe, tedy nad zemí. Myslíte si to do té doby, než vás spolkne jedna z těch mnoha děr pod výstražným žlutým písmenem „M“ v červeném kruhu. Skutečně vás má varovat: Jste si jisti, že chcete vstoupit do skutečného termitiště, kde se ztratíte ještě než najdete na mapě, kam vlastně zamýšlíte jet, a i kdybyste nakrásně našli pod zemí nějakou stanici, popřípadě snad správnou trasu, pak zcela určitě netrefíte alespoň směr a dopadnete jako Kolumbus, který si taky jenom myslel, že dorazil do Indie. No, dobře tedy, vidím, že říct si nedáte, tak si prosím zakupte lístek, nebo deset lístků čili carnet, popřípadě měsíční Carte Orange – domníváte.li se, že budete bloudit hodně dlouho. Vydejte se nějakým směrem, jedno kterým, protože – říkám vám – ztratit se stejně musíte, patří to k pařížským rituálům, takový křest metrem. Vyberte si maximálně vám sympatickou barvu trasy, já osobně se přikláním k fialové čtyřce, která vede přes všechny základní památky a muzea. Když přijede metro, rozhodně se nederte do dveří, před kterými nikdo nestojí, neb se téměř zaručeně neotevřou. To byste museli buď stisknout tlačítko po pravé straně nebo správným grifem přesvědčit kličku ve dveřích, popřípadě zařvat Sezame, otevři se – podle toho, na který druh vagónu jste právě narazili. Doporučuji tudíž nastupovat zásadně v závěsu za zkušenými domorodci.
Neočekávejte žádné pražské „Ukončete výstup a nástup“. Ozve se jen celkem stručné zvukové znamení a pak šmik – a pokud se vám teď zdá, že máte v ruce jenom ucho od své kabelky, pak se nemýlíte, protože zbytek bude nejspíš za dveřmi ve tmě.
Ve vagónech se jinak můžete stát svědky nejrůznějších kulturních počinů, například dovnitř zčista jasna vtrhne chlap s harmonikou, popřípadě dva chlapové s kytarami, nebo rovnou šestičlenná cimbálovka, a začne pět, houslit a lomozit, a po takových třech čtyřech stanicích obejde vagón s kelímkem, vesele zachřestí a vystoupí. Největšími trháky bývají různé lidovky, a to hlavně – bůhví proč - ruské. Považujete-li tedy třeba takovou Kaťušu za někdejší lidový tmel výhradně česko ruských vztahů, pak jste na omylu, a vězte, že v pařížském metru snad není známější melodie.
Žádné komentáře:
Okomentovat