Metodické pokyny k piškvorkám

Znám člověka, který by mohl být mistrem republiky v piškvorkách. Když jsem se ním poprvé utkala, nechal mě gentlemansky začít, načež podnikl zcela nesmyslný úhlopříčný tah ob tři pole a vyloudil nevinný úsměv. Vzbudilo to ve mně falešný pocit převahy. Aha, - říkala jsem si. Neumí to. Začátečník. Vyřídil mě v osmi tazích. Stane se, - chlácholila jsem své zaskočené hráčské ego, - i mistr (já) se utne. Tvářil se jako by se mnou souhlasil. Načež jsem znovu začala, znovu nadzvedla obočí nad dětinským tahem ob tři pole - a prohrála. V šesti tazích. Soupeř se vlídně usmíval, což mě nadzvedlo. "Tak si to obtáhni," ucedila jsem a ukázala na obrazec směšných rozměrů. "Nestojí to zato," odtušil. "Hrajeme dál?" Rozzuřil mě.

Aby bylo jasno: netrpím chorobnou soutěživostí. Jsem si vědoma svých limitů, takže mě například vůbec neurazí, pokud se svou Mazdou MX-5 v příští sezóně nevyhraju Miata Cup (úplně mi stačí absolutní jistota, že moje auto je daleko nejkrásnější ze všech v celé České republice - pravidelně si to ověřuji dotazem do zpětného zrcátka). Ale pokud jde o piškvorky, končí humor. Piškvorky se u nás v rodině hrají odjakživa, a to se zápalem a vážností, která předčí veškeré ostatní činnosti a hry (šachy, scrabble, pexeso, člověčenezlobse). Nemít doma čtverečkovaný papír je horší, než postrádat papír toaletní. Prohrát třikrát po sobě s jiným členem rodiny je varovné. Prohrát třikrát po sobě s členem jiné rodiny je ostudné. Nejprestižnější partie se hrají na stránkách Piškvorníku, sešitu značky Moleskine, který se dostane v Paříži a stojí deset eur. Po okrajích dramatických soubojů koleček s křížky je zaznamenáváno průběžné skóre a především esejistické útvary, kterými poražený pod každou partií vysvětluje, jaké nešťastné okolnosti vedly k tomu, že tentokrát zcela výjimečně prohrál(a): špatně ořezaná tužka. Rušivá bzučící žárovka. Štěkání psa. Nevhodná denní doba. Protest proti naschvál dlouhým prodlevám mezi tahy, které hráče vyvedly z míry. A tak dále. Pokud by mě nebo bratra napadlo představit rodině své partnery, musíme je předem upozornit, že jim v žádném případě nebude předhozena husa se zelím, ale čtverečkovaný papír. Ne, žádné zvídavé dotazy na zaměstnání rodičů, nýbrž přezkum hráčské úrovně a schopnosti čelit drtivé porážce piškvorkovým komandem. 

Se shora uvedeným členem jiné rodiny jsem prohrála desetkrát v řadě, což mě v rodině vlastní deklasovalo na druholigového hráče, kterého v šatně všichni korektně zdraví, ale nikdo ho nebere vážně.
Proto jsem dnes ráno vytáhla z koše počmárané a vzteky zmačkané archy, abych sérii porážek s velmistrem podrobila důkladné analýze. Vypadá to jako elektronická tužka Jardy Bosáka, která rejdí po statickém záběru hokejistů v brankovišti. Červený kroužek fixou. Šipka. Spojnice. Vykřičník! Totál...gól. 

Totál Balkán naopak utěšeně spěje do finále. Několik piškvorkových partií v oblasti pravopisu a stylistiky jsem absolvovala se svou paní editorkou, jejímuž ostřížímu zraku neunikne ani čárka. Svedla jsem opovážlivou a marnou bitvu o zachování gramaticky špatných dlouhých tvarů (např. "svojí knihu" místo "svoji"). Přimlouvala jsem se za věty, jejichž nelogičnost jsem pochopila až při třetím čtení osmého kola oprav. Snažila jsem se vlísat do přízně s nadbytečnými pomlčkami, uvozovkami, které nic neuvozují a několika dalšími šťouchy, které jsem ještě před pár týdny považovala za symptomy stylistického mistrovství. Paní editorka nic neříkala. Trpělivě opakovala tah ob tři pole a statečně doufala, že můj rozum se už brzy vrátí ze zdravotní dovolené a oddělí zrna od plev, tj. rozpozná hrubky od slangu. Stalo se. Když jsem vytištěné archy s Balkánem zlámaným do stran opatřila několika generacemi škrtů, poznámkovým aparátem, soustavou odkazů, hvězdiček a podčárníků typu "odvolávám, co jsem odvolala a rehabilituji, co jsem čtyřikrát škrtla", vypadal vytištěný rukopis tak, že i ta nejdramatičtější situace v brankovišti se zásahy elektronické tužky  by proti němu působila jako trapná a banální.
V nejbližší době zde hodlám jeden z obzvlášť vypečených listů oprav zveřejnit, aby se vidělo, zač je toho v životě spisovatelky loket. (Potupné archy s prohranými piškvorkovými partiemi v žádném případě nezveřejním.) V každém případě mohu na závěr dne konstatovat, že čím je pro piškvorkáře kvalitní soupeř, tím je pro spisovatele dobrý editor. ...Přestože ten tah ob tři pole, teda, pořád úplně nechápu.