Autorské (zlo)zvyky

Zdá se, že spisovatelé propadají při své práci různým zvykům a rituálům častěji, než lidé jiných profesí. Zřejmě proto, že nad svou disciplínu a výkony musí dohlížet oni sami (případně vydavatel, který se tu a tam citlivě připomene s termínem odevzdání rukopisu), takže poté, co se spisovatel provzteká několika léty rozkladu, přijde na to, že pravdu měli jezoviti, když tvrdili - zachovej řád a řád zachová tebe. Nerad pak vymyslí nějaký osobitý bič, který nad jeho výkonností bude držet ochranný švih. 

Vladimir Nabokov psal vestoje. Osvědčilo se to, takže zvyk převzali i další, např. Philip Roth. Jiní se ovšem označovali za horizontální autory: třeba Truman Capote, který psal v posteli nebo na gauči ("vodníci", tj. ti, co psali ve vaně, se vyskytují méně, ale jsou). Victor Hugo nemohl jinak, než nahý: prý mu to bránilo v nutkání opustit dům (naprosto chápu). Přestože si lidé často myslí, že denní doba, která je jako stvořená ke psaní, je noc, je spousta autorů, kteří zásadně píší časně ráno. Někteří třeba proto, že se bez ohledu na celosvětový úspěch svých děl drží svojí původní profese, jako například Khaled Hosseini, který je lékařem-internistou, takže na psaní má čas mezi pátou a sedmou hodinou ráno. Mezi ranní ptáčata patří i Haruki Murakami nebo Jonathan Franzen. Murakami hájí  rovněž kategorii "extremista", protože vstává ve čtyři ráno, a když dopíše, vyrazí běhat. Když doběhne na konec desetikilometrové trasy, jde spát. A pak zase vstane, a takhle pořád a každý den.) Jonathan Franzen představuje umírněné křídlo: vstává cca v šest a pohybovou aktivitu rozumně omezuje jen na procházku newyorským Central Parkem. Na druhou stranu je Franzen výstřední, co se týče teplot: tvoří v mrazáku, resp. v místnosti, kde je stabilní teplota okolo deseti stupňů. Prý mu to tak líp myslí. Do skupiny výstředníků patřil také Alexandre Dumas, který každý den zahájil tím, že se vypravil k Vítěznému oblouku a v cíli zkonzumoval snídani: jablko. Maya Angelou zase s lahví sherry v jedné a s Biblí ve druhé ruce odcházela každý den do nedalekého luxusního hotelu, kde jí byla ke psaní vyhrazena jedna strohá místnost, ze které musely být odstraněny všechny obrazy, fotografie a jiná rušivá díla. Obzvlášť sympatický je rituál Gertrude Stein, která psala v autě. K autorům,  kteří dodržovali na minutu přesnou rutinu, patřili C.S. Lewis nebo Immanuel Kant - lidé si prý podle nich mohli seřizovat hodinky. Ingmar Bergman potřeboval k práci ostrovní izolaci. K odpoledním autorkám patřila Simone de Beauvoir nebo současná Zadie Smith.

Vzhledem k tomu, že teprve procházím bolestivými roky, kdy svůj vlastní pracovní řád hledám (lépe řečeno - snažím se před ním utéct), dospěla jsem zatím jen k několika poznatkům:

1) ano, na časném vstávání skutečně něco je (mé výsledky v této oblasti jsou velmi nevyrovnané)

2) něco je i na absolutním tichu (výsledky lepší - viz protihluková sluchadla)

3) mít vypnutý telefon je samozřejmost (daří se), zrovna tak jako nemít připojení k internetu (sveřepě odmítám, přišla bych pak o spojení s mými čtenáři a jejich povzbudivými komentáři, díky nimž jsem už přežila řadu dní, které by se jinak daly přežít jen tak tak)

4) je úplně skvělé nikam nechodit (nejlepší texty vzniknou ve chvíli, kdy má člověk na výběr mezi lezením po zdi a psaním)

5) ani na nákup

6) ano, hladovět (hladový mozek = výkonější mozek)

7) ale všechno má své meze, takže uvařit si občas hovězí vývar, špagety nebo steak není od věci

8) nečíst povznášející blogy vysoce organizovaných lidí, kteří cvičí, živí se vařenou zeleninou a mají doma uklizeno - jako například zenhabits.net (zaručeně mě to rozčílí nebo přiměje k záchvatu chaotického třídění starých krámů)

9) nečíst stránky o vaření (naplní mě pocitem méněcennosti)

10) každých tisíc slov se odměnit zhlédnutím oblíbené filmové scény (mé tituly zahrnují veškerý dostupný brak od filmu Notting Hill až po Piráty z Karibiku) nebo videa na youtube (nejlépe záznamy různých zázraků, např. první vystoupení Suzan Boyle v soutěži Britain's Got Talent).

A velice dobré je také přestat se zabývat tím, jak to dělali ostatní, zavřít mail, ukončit blogový post, sednout si na zadek a prošermovat se soubojem se všemi slovy, která měla být napsána už v osm ráno.