Chov autora ve výběhu (v centru města)

...aneb Deset okamžiků, kdy je autor šťasten na nevyzpytatelném území mimo tvůrčí pracoviště. Kupodivu mezi ně obvykle nepatří moment, kdy po půl roce práce konečně dopíše knihu. Tehdy se daleko spíše cítí prázdný a nejistý. Ale pak přijdou chvíle, kdy autor zavýskne štěstím, srdce mu poskočí, usedne, zjihne a on, naplněn novou energií, zazdí se opět ve své badatelně.
Deset okamžiků autor vybírá namátkou a počítá mezi ně například tyto:

1. Když vidí, jak někdo v tramvaji, zcela ponořen do jeho nové knihy, přejel zastávku. (Autor se ocitne v transu a přejede taky.)

2. Vejde incognito do knihkupectví, aby se v roli běžného zákazníka zeptal, jestli mají jeho knihu, a shledá, že deset výtisků, které jeho nakladatel nedávno přivezl na místo samé v rozlámaném kufru, se už prodalo.

3. Takže on, autor, může taktně vystoupit z role a podotknout - shodou okolností, já jsem autor(ka) oné knihy, a  mohu pružně dodat tucet výtisků nových.

4. Načež sáhne do rozlámaného kufru, který (v době absence nakladatele) táhne za sebou pražskými ulicemi jako hlemýžď, a má v něm pro tyto účely přichystáno více než dvacet kusů svého díla.

5. Když je autor na odchodu, zjeví se knihovnický učeň-brigádník a řekne: já to čet! Dvakrát. 

6. Učeň předloží výtisk k podpisu a několik přítomných zákazníků zpozorní, takže autor může vysílat rádoby omluvné pohledy a podprahové signály naplněné chatrně skrývanou pýchou, kterými naznačuje - ba, jsem jedním z těch, kdo přispívají k té ohromné spoustě knih, co tady všude vidíte.

7. Vrací se tramvají domů, přičemž z kontrolních a propagačních důvodů listuje svou knihou, a zpanikaří, protože si na str. 215 všiml dvojice slov, jejichž slovosled při korekturách šestkrát otočil a teď má pocit, že to arci mělo zůstat v původní verzi, ale právě v momentě, kdy vzhlédne a povzdychne si, vidí, že nad ním stojí starší paní s taškami a čte mu usilovně přes rameno, slovosled neslovosled.

8. Večer pln nervozity vyrazí na své historicky první pražské autorské čtení, zatímco svou panikou stačil v uplynulých hodinách spustit řetězovou reakci, jež zachvátila několik jeho příbuzných a přátel, kteří se snažili udržet autora ve stavu k autorskému čtení vhodném, načež bezmála neschopen slova stane tváří v tvář publiku, které se usmívá a napjatě čeká, co bude. Autor se obelstí myšlenkou, že i aranžmá v salonku kavárny U Chlupatýho ducha je vlastně jevištěm-fikcí a tedy příběhem, který by zrovna tak mohl existovat v něčí fantazii, usoudí, že i skutečnost jeho vlastní existence je relativní, a začne poměrně plynule číst. Dokonce se mu vesměs podaří klást důraz NA předložku a ne po PŘEDložce.
9. A je tu okamžik nejšťastnější: autor poprvé uslyší publikum, jak se směje. Probere se do reality a rád si přizná, že opravdu sedí v kavárně a čte. Cítí, že lidé ztichli, že ani nedutají, aby se dověděli, zda -
10. Autor záměrně končí čtení v půli kapitoly, aby si vychutnal první otázku svých prvních čtenářů: a jak to dopadlo? 

P.S. Podružným efektem shora popsaných okamžiků je úspěšný prodej zhruba dvaceti kusů knih, které by autor byl s radostí věnoval zájemcům zdarma, ale v poslední chvíli si to rozmyslí, protože si vzpomene, jak mu nakladatel vlídně vyhrožoval, že v případě jakýchkoli početních nesrovnalostí nebo dokonce ztráty razítka O.S.N. bude zle, a tak autor poslušně násobí z hlavy, což mu nejde, tiskne razítko vzhůru nohama, vytvoří složitý systém výpočtu týdenního obratu, který ztratí, zrovna tak jako papír, kam si dělal zmatené záznamy o prodaných výtiscích, a vůbec se trápí činnostmi, které mu nepřísluší, takže denně telegrafuje nakladateli, aby už se, prosím pěkně, vrátil.