Literatura, Zn. K dostání v jedné velikosti

V rozhovoru na Radiu Wave jsme se s redaktorem zlehka střetli v rámci jedné z otázek: prý že, co je literatura s velkým L? 

Je to stejné, jako říct o někom, že byl člověkem s velkým Č. Co to jako znamená? (Kdyby Láďa Smoljak věděl, že byl v úděsné pseudo-biografii, která vyšla těsně po jeho smrti, označen "jako herec s velkým H", myslím, že by vyrazil do nakladatelství, ztlouct autora i nezodpovědného odpovědného redaktora). Ano, mám zato, že Literatura s velkým L je stejný omyl jako Ideologie s velkým I, Politik s velkým P nebo Sex s velkým S. Mimochodem, právě se pouštím do nedělní odpolední četby, kterou tvoří časopis Žena a život (s velkým Ž, neb jde o název). Jeden z článků analyzuje, co je v sexu ještě normální a co už je úchylka, a dochází k závěru, že vlastně nemá cenu se tím zabývat, pokud oba partneři provozují něco, co je oběma příjemné. Se psaním a čtením je to podobné: co na tom záleží, jestli text vykazuje prvotní i druhotné znaky takzvané literárnosti (dodnes nevím, o co jde), je stylisticky inovativní, jestli má hloubku, přesah a vůbec kypí všemi literárními hormony, když čtenáře nedokáže svést a nebo jeho zájem udrží jen po několik stránek? A naopak: pokud kniha čtenáře strhne, zajímá ho vůbec, jestli to bylo díky slohu, příběhu, dojemné postavě nebo originálnímu humoru? Pochybuji, že uprostřed nejlepší kapitoly najednou přestane, vyvlékne se ze zaklesnutí v příběhu, popadne lakmus, metr a hodinky, a dá se do měření, aby zaznamenal hladiny literárnosti a krevního cukru protagonistů. Prostě ho to baví. Text se mu líbí. Zdá se mu zajímavý, začetl se, rozesmál, rozplakal, ocitl se v jiném světě, ztotožnil se s hrdiny a nemůže se dočkat, jak to bude dál. Zamiloval se.
Tvrdím, že literatura s malým, velkým nebo středním L vůbec neexistuje. Je jen autor a jeho čtenář - čtenáři.  Vztah, který se podaří a nebo nepodaří navázat. Přijetí, které je stejně (ne)předvídatelné jako šťastné seznámení a může být stejně (ne)spravedlivé jako úspěch u opačného pohlaví. Text, který jednomu zpívá, zatímco jinému třeba skřípe. Příběh, který nás oslovil, aniž víme proč. Některé příběhy jsou jako vzplanutí, intenzivní zážitky, které rychle odezní, jiné jsou láskami na celý život - knihy, které máme v knihovně mnoho let a v pravidelných intervalech se k nim vracíme. Ačkoli je známe skoro zpaměti, pokaždé nás překvapí něčím novým, jako zkušení toulaví milenci, kterým jsme dopřáli nějaký čas o samotě (mně se to namátkou stává například s knihami Babička, Tři muži ve člunu, Deník Bridget Jonesové, Fimfárum, 1984, Alchymista, s Hovory s TGM, Shakespearovými sonety a taky se všemi filmovými scénáři dvojice Smoljak-Svěrák).
Dejte vědět, jaké jsou vaše knižní lásky.