Čistej štít

Za oknem bylo léto. Ačkoli byl teprve konec dubna, studentky před protější budovou přešlapovaly bosými chodidly ve vysokých střevících, a jejich dlouhé holé nohy mizely pod lemy sukní tak krátkých, že pan Král, který se z okna díval, musel s potěšením připustit, že tohle za jeho mladých let nebývalo. Plno toho bylo, co za jeho mladých let nebývalo. Pohled pana Krále spočinul na fotografii zářivě bílé pláže, kterou mu kolega Císař poslal z dovolené na Havajských ostrovech a vzápětí na plátně ohromné reklamy, která už několik měsíců obepínala fasádu barokní věže v rekonstrukci: „Dopřejte si dovolenou snů!“ četl pan Král mezi alejí palem, azurově modrým pruhem moře a nabídkou známé cestovní kanceláře. Proti reklamám nic neměl. Jen mu vadilo, že křiklavá opona zakrývala barokní věž už třetím rokem, a místo odhalení scény, na kterou všichni s napětím čekali, pan Král věděl, že hra se zatím odehrává převážně v zákulisí, a jako historik i slušný člověk tušil, že z toho jednou bude velká tragédie.

Před dvaceti lety byla věž opuštěná a potrhaná, hnízdili v ní holubi, a kdo šel kolem, musel se mít na pozoru, aby to neschytal kusem vydroleného zdiva. Lidé se věži vyhýbali. Pan Král chodil kolem věže každý den na přednášky z dějin umění a jeho srdce usedalo při pohledu na chátrající krásu. Míval pocit, jako by ho věž volala a prosila – zachraň mě, Václave, nebuď lhostejný!

Mladý pan Král vzal nářek vážně, uspořádal pochod za záchranu staré Prahy, a skončil u výslechu na Státní bezpečnosti. „Samozřejmě je zde určitá možnost, jak můžete prospět sobě i nám,“ usmíval se tehdy vyšetřovatel. „Být vyloučen ze studií v posledním semestru, to si jistě nepřejete. Co by na to řekla vaše matka?“ Pan Král pocítil závan úzkosti, když si vzpomněl, jak se na něho matka zadívala očima plnýma zklamání a řekla: „Kdybys byl chytrej, byls za půl roku historikem umění a měls teplý místo někde na památkový péči. Jenže ty jseš holt spravedlivej, takže místo na památkový péči dostane nějakej blb!“

Pan Král šel tehdy na vojnu a z vojny na Václavské náměstí. Nesl transparent s nápisem „Brutalita od koryta!“ a „Demokracie pro všechny“. O dva měsíce později se stal referentem odboru městské památkové péče. Ponurou zimou tepala naděje a láska. Pan Král chtěl změnit svět nebo alespoň několik fasád ve staré Praze, a vrhl se do práce. Lidé si ho vážili, protože – jak říkala jeho pyšná matka sousedům a známým – Vašek se nikdy neomočil, rozumíte? Má úplně čistej štít.

Pan Král se hořce pousmál, dopil zchladlou kávu a na desky s dokumenty k Obnově barokního průčelí domu č.p. 462 postavil bronzovou sošku svatého Václava. Před lety ji obdržel za zásluhy, jako nejlepší pracovník celého úřadu. Umístil ji do vitríny a rád se na ni díval. Svatý Václav s čistým štítem a kopím mu dodával odvahy a připomínal mu, že spravedlnost vždycky nakonec zvítězí nad zištnou chytrostí.

Jenže stačilo pár dalších let a pan Král zjistil, že ceny i zásluhy jsou k ničemu. A tak, aby svatý Václav k něčemu byl, udělal z něj těžítko.

Zamkl dveře kanceláře a vydal se dlouhou chodbou ven z budovy. Cestou narazil na kolegu Císaře.

„Zdravíčko, Václave!“ rozpřáhl se opálený a elegantní kolega. „Poslyš,“ naklonil se k němu a ztišil hlas, „jestlipak ses už dostal k tomu baroknímu průčelí?“

„Nedostal,“ odpověděl pan Král. „Ale dokumenty už mám na stole.“

„A co na to říkáš?“

„Na co?“

Kolega Císař nervózně přešlápl. „Na nic. Já jen – stav se u mě, až si to projdeš. Až si to necháš projít hlavou.“

…

Pan Král stál na ostrůvku tramvaje a těkal očima mezi hloučkem mladičkých studentek, věží zahalenou od hlavy až k patě do reklamy a přilehlým domem č.p. 462. Kdyby nevěděl, jak se věci mají, zřejmě by chtěl stále změnit svět a nebo alespoň obnovit jedno jediné světové náměstí s barokní věží uprostřed. Ale dnes už to nechtěl. Nastoupil do tramvaje a naposledy sklouzl pohledem od hladkých opálených nohou k pestré reklamní plachtě. Dopřejte si dovolenou snů! Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, po čem opravdu touží, Václav Král by mu řekl: „Chtěl bych vyrazit na Havaj se ženou snů.“ Jenže vzápětí si uvědomil, že je rozvedeným mužem středního věku, má pupek, pleš a splátkový kalendář na byt, a kromě toho je slušný člověk, ne jako kolega Císař, o kterém všichni věděli, že je sice blb, ale zato chytrej.

Ve stánku před domem si Václav Král koupil noviny a tiket sportky.

„S šancí nebo bez?“ zeptala se usměvavá paní trafikantka.

„Bez,“ řekl pan Král. „Jako obvykle.“

…

Nazítří léto zmizelo, obloha se zatáhla a dalo se do deště. Václav Král dorazil do práce mrzutý a celý promočený. Doufal, že se zahřeje ranní kávou, ale právě když usedal ke svému stolu, kluzký šálek se mu vysmekl z ruky a vařící káva vychrstla na desky s dokumenty k Obnově barokního průčelí domu č.p. 462. „Ježíši Kriste!“ zařval pan Král. Neohlížel se na svatého Václava a popadl desky, aby zachránil, co se dalo. Soška se s břinknutím skácela na stůl. 

„Au!“ ozvalo se odněkud. „Jaké hulvátství a nevychovanost!“

„Prosím?“ Pan Král se zprudka otočil ke dveřím. Ale nikoho neviděl. Třásl deskami, aby z nich vyklepal kávovou povodeň.

„Tak postavte mě, přeci!“ pokračoval hlas.

Pan Král se lekl. Už už chtěl otevřít dveře na chodbu, aby odhalil, kdo si z něho dělá blázny, ale vtom se to stalo: z desek vyletěla obálka, a z ní hejno bankovek, notně potřísněných černou kávou.

„Peníze potřísněné neřestí!“ zvolal hlas. „To nic dobrého nevěstí. Špinavý peníz od Císaře, jenž loupil, kradl, lhal, duši svou peklu zaprodal!“

Pan Král přiskočil ke dveřím a otočil klíčem. „Panebože!“

„Neber jména božího nadarmo, hříšníče!“ osopil se hlas.

Pan Král se zaměřil na bronzového Václava v kaluži horké kávy.

„Co to má u všech svatých znamenat?“ zašeptal pan Král.

„U mne, svatého, znamenat nevím, však vím, že tento peníz nečistý jest zlého původu a bude příčinou zítřků ještě zlejších! Pakliže tomu neučiníte přítrž.“

„Nemoh byste mi to přeložit do češtiny?“ zeptal se pan Král a podezíravě si měřil svou trofej-těžítko.

„Vleže nepřekládám, ba ani nesděluji žádné věštby,“ řekl Svatý Václav.

Pan Král vzal opatrně sošku do rukou, otřel ji rukávem saka a postavil do suchého koutu stolu.

„Děkuji,“ zaznělo z útrob bronzového odlitku. „Tak tedy – koukám a vidím, že odpustky už několik století nepěstujete, zato se rozmohly úplatky, není-liž pravda?“

Pan Král zvedl ze země provlhlou obálku.

„Osmkrát deset tisíc za to, že přivřete obě své spravedlivé oči, pustíte rukověť korouhve neboli transparentu a dovolíte, aby slavné sídlo českých pánů pod číslem 462 otesalo nebo spíše neotesalo stejné tovaryšstvo jako ono, které je už tři roky účastno zkáze přilehlé barokní věže.“

„Co si počnu?“ pomyslel si pan Král.

„Zavolej stráže, posluž spravedlnosti a ona se ti odmění,“ poradil mu svatý Václav.

„To víš, že jo,“ napadlo pana Krále. „Spravedlnost nemá nic jiného na práci než odměňovat poctivé hlupáky jako jsem já. Když to oznámím, vyhodí mě z práce! Zatímco, když to neoznámím…“

„…shniješ v šatlavě!“ doplnil svatý Václav.

Pan Král posbíral promočené bankovky, zamkl je v šuplíku a klíček schoval pod květináč na skříni. Utřel stůl a přehodil upovídaného vévodu české země mokrou švédskou utěrkou. „Shniju v šatlavě, a nebo možná taky vyrazím na Havaj! Ale hlavně, nebudu práskač.“

Za kolegou Císařem se nestavil. Václav Král odešel domů o hodinku dřív, a protože přestalo pršet, rozhodl se, že to vezme pěšky. Čerstvý vzduch mu prospěje a bude si moct alespoň celou záležitost nechat lépe projít hlavou. Prošel okolo plachty se zátiším dovolené snů, ale zklamalo ho, když shledal, že vlastně vůbec nemyslí na Havaj. Pociťoval sklíčenost a když procházel pod okny domu č.p. 462, na okamžik se zastavil a napadlo ho, jestli by se přeci jen neměl vrátit do kanceláře a celou věc ohlásit policii. Vzpomněl si na nebožku matku: „…ty jseš holt spravedlivej … nějakej blb.“ Před dvaceti lety pravdu neměla, ale musel uznat, že doba se změnila. Člověk by měl být průraznější. Olup dřív, než budeš oloupen! Nakonec, přemýšlel pan Král, lepší, když peníze dostane on, zodpovědný člověk, a nikoliv Císař. Kdo ví? Možná že cesta na Havaj nestojí celých osmdesát tisíc. Kdyby mu něco zbylo, mohl by věnovat pár bankovek na dobročinný účel, stát se patronem nějakého spolku, například.

Vtom se z nebes snesl anděl. Slétl takovou rychlostí, že pan Král vůbec nestačil uskočit a měl veliké štěstí, že nestál o půl metru dál: kamenný ornament ze zchátralého balkonu domu č.p. 462 se roztříštil o dlažbu.

„Všichni svatí při vás!“ zaskřehotal shrbený důchodce s holí. „To jste měl z pekla štěstí. Vždyť vás to mohlo zabít! Na vašem místě si jdu okamžitě stěžovat támhle na památkáře! Sami si nakradli bůhví kolik a z fasád zatím padá lidem na hlavu kamení!“

Pan Král důchodci zmateně pokynul a poklusem zamířil zpátky do kanceláře. Vyběhl schody a pádil chodbou jako splašený. Nemohl si v rychlosti vzpomenout, jestli šuplík zamkl. Vpadl do kanceláře a vrhl se k zásuvkám. Klíč! Kam jen dal klíč? Prošacoval všechny kapsy, snažil se rozvzpomenout, ale klíček od šuplíku nebyl.

„Hledáš něco?“ ozvalo se zpod švédské utěrky.

„Václave!“

„Svatý.“

„Jistě. Promiňte! Svatý Václave, prosímvás – buďte tak laskav – nevzpomínáte si, kam jsem dal klíč od zásuvky?“ Pan Král opatrně sejmul z bronzového těžítka hadr a sklopil oči.

„Proč to chceš vědět?“ zeptal se Václav.

„Chtěl bych…“ začal rozpačitě pan Král. „Vždycky jsem měl čistý štít a chtěl bych, aby to tak zůstalo.“

„Jestliže je tomu tak,“ řekl Svatý Václav, „pak tedy budiž!“ Zasvítil štítem a hodil prasátko přímo na květináč.

Když o několik minut později spěchal Václav Král po schodišti, narazil na kolegu Císaře.

„Zdravíčko, Václave!“ rozpřáhl se jako obvykle. „Kam ten spěch?“

„Na Havaj!“ mrkl pan Král a zanechal zkoprnělého Císaře vprostřed schodiště.

…

Ačkoli ho na policii pochválili, nepřipadal si jako práskač. Když se celý utrmácený večer vracel domů, stavil se Václav Král u stánku s novinami. Vylovil z kapsy tiket a notnou chvíli zkoumal na tabuli vylosovaná čísla. Tajně doufal, že k završení šťastného dne, kdy přežil andělský atentát a odolal pokušení, by mu Svatý Václav mohl přihrát do cesty ještě pár šťastných čísel. Ale Svatý Václav tah zřejmě prospal a nebo to byl škrt, pomyslel si pan Král, protože z čísel na tabuli nebylo v jeho tiketu ani jedno.

„Tak co?“ usmívala se trafikantka.

„Kdepak,“ odtušil pan Král. „Jsou to zloději.“

„Kdepak,“ řekla trafikantka. „Mě to dneska náhodou vyšlo. Sice jenom pět set, ale vyšlo.“

„Když se to vezme, tak mně to dneska vlastně taky vyšlo,“ uvědomil si pan Král. „Znovu jsem se narodil.“

„To by se mělo oslavit,“ radovala se trafikantka. „Nechcete vyrazit třeba na Havaj?“

Václav Král si milou trafikantku chvilku měřil. Byla hezká. Dokonce velmi hezká. Ale nejspíš si z něho jen vystřelila.

„Myslím to vážně,“ řekla trafikantka. „V pizzerii za rohem dělají tu úplně nejlepší. A vy vypadáte jako slušný člověk.“

A tak, ačkoli byl rozvedeným mužem středního věku, měl pupek, pleš, splátkový kalendář na byt, a nebyl chytrej, vyrazil Václav Král toho večera s čistým štítem na Havaj.