Deset srdcochvatů Balkánu

Po měsících stagnace a fňukání mezi čtyřmi zdmi, kdy jsem neopustila Prahu ani na krok, byla jsem v uplynulém týdnu souhrou náhod katapultována na pár dní do Oxfordu a vzápětí  na čtyřiadvacet neobyčejně nabitých hodin do Kosovské Mitrovice. Znovu na mě koukali jako na blázna, ale můj závěr zůstává i s odstupem několika let nezměněn: Ano, Kosovská Mitrovice může v mnohém závidět Oxfordu. Ale pokud by Oxford věděl o Kosovské Mitrovici, záviděl by jí víc. 

Důvod je prostý. V Oxfordu je všechno. V Mitrovici není skoro nic. Jen touha - touha po všem, po něčem, a bezuzdná radost, návaly vděčnosti, kdykoli hořkou letargii dní protne paprsek neobyčejnosti. A právě té se v mírem a blahobytem obdařených místech dostává tím méně, čím větší a zajímavější jsou možnosti, které se tamním lidem nabízejí. Do Oxfordu jsem jela na přednášku profesora Michaela Sandela, který přicestoval na St.Peter’s College z Harvardu. Myslela jsem, že tam narazím na své přátele-právníky, kteří si tuto legendu nenechají ujít. Nechali. “Nechci, aby to působilo nadřazeně,” vysvětlil mi nazítří kamarád-Oxforďan, “ale víš - tady se pořád něco děje. Jednou se objeví Kofi Annan, den nato se staví Obama nebo Bill Gates. Člověk to přestane sledovat.”

Do Mitrovice jsem jela mimo jiné na jazzový festival, kam byl pozván Larry McCray, hudební hvězda světového formátu. Nejenže odehrál neopakovatelný koncert. Přidal ještě tři fantastické jam sessions: jednu s místním kytarovým dorostem, druhou v baru Dolce Vita (přiléhavé jméno pro kavárnu, která se nachází deset metrů od barikád na mitrovickem mostě) a třetí v rámci výletu na jezero Gazivoda. Staří rockeři s prošedivělými dlouhými vlasy i mladíčci s kytarami, všichni slzeli. V Oxfordu by se to nestalo. Larry by tam nenašel ani polovinu nadšení, s jakým se setkal v Mitrovici, a tamní publikum by nerozpoznalo ani polovinu jeho skutečně kvality - výjimečnost by se rozmělnila v návalu vší ostatní dostupné výjimečnosti, vůči které si člověk vypěstoval imunitu, po troškách rozfrncal touhu, kterou měl na začátku. Na cestě z Kosova, v tunelech a serpentýnách Černé hory, jsem si vzpomněla na citát Oscara Wildea: "Education is an admirable thing, but it is well to remember from time to time that nothing that is worth knowing can be taught." A uvědomila jsem si, že v Kosovu mi byla dopřána nejen velkorysá porce mimoškolního poznání, ale hlavně možnost stát se alespoň občas součástí uslzené vděčnosti, roztoužení, které jsem nikde jinde nenašla.

Bylo jich víc, mnohem víc, momentů, kterými si mě Mitrovice během pár hodin znovu omotala okolo prstů. Po vzoru chorvatského slova pro špetku (prstohvat), nazvala jsem je srdcochvaty a poznamenala hektickým stylem do sběrného zápisníku múzických surovin:

-   Po roce přijíždět do Mitrovice, opět uvidět most a strhané rysy fasád, zavětřit čevape a kajmak, uslyšet zvony v prolnutí s hlasem muezína, vydat se do hospody U Kuřete, které přejel kamión a objednat si kuře, které přejel kamión.

-   Vylepit plakát s titulní stranou Totál Balkánu do oken hospody, dvakrát se přitom zřítit z vratké stoličky, vyfasovat panáka, čelit výpadku proudu, zažehnout svíce, a pak, když je dílo dokonáno, zařadit se mezi tváře v nabitém lokálu a pozorovat, jak se před hospodou zastavují kolemjdoucí a ostří na grafické ztvárnění přejetého kuřete.

-   Věnovat Total Balkán Agimovi z Malý Bosny a Batkovi z enklávy.

-   Brouzdat po Vushtrri, potkávat učitele ze základek a zírat, že si na mě pamatují.

-   Čelit desítkám pozvání na čaj, na oběd, na návštěvu, zastavit se s každým alespoň na kus řeči a shledat, že lidi, kteří nemají nic, si na svůj život stěžují mnohem míň než lidí, co mají všechno. Daří se jim prý skvěle a nic nepotřebují. Zpytovat svědomí.

-   Stavit se na trhu v jižní Mitrovici, vyhledat stánkaře, co prodává nejlepší kajmak na Balkáně a zvěstovat, že kniha je na světě. Dle naší tři roky staré dohody vyfasovat kýbl kajmaku zdarma a žádost, aby byla kniha co nejdřív přeložena do albánštiny.

-   Náhodným kliknutím zjistit, že facebookem úspěšně vlaje úryvek první kapitoly v srbštině. Zaplesat, zjistit, kdo text přeložil a za pár hodin se s ním osobně setkat.

-   Zažít kvas v předsálí Kulturního domu Zvečan, kde za chvíli vypukne první koncert jubilejního desátého North City Jazz and Blues Festival. Domáhat se festivalového trička. Shledat, že trička došla. Potkat starého známého, který mi kdysi pomáhal se Školami v Kosovu. Marně odmítat, když se rozhodne věnovat mi své vlastní drahocenné tričko jako dárek. Prý by se urazil, kdybych odmítla.

-   Po koncertě vyrazit nocí domů a na každém z osmi hraničních přechodů absolvovat dvacetiminutovou kontrolu: šacování auta, sklápění sedadel, otvírání futrálu, vrčení na celníka, co chce šmatat na moje housle. Když se totéž opakuje počtvrté, nevydržet to a říct – “Můžete mi vysvětlit, proč jste si ve tři ráno zased ausgerechnet na mě? Vzbudila jsem vás? Vadí vám chorvatská značka? Nemáte rád houslisty?” Dočkat se odpovědi: “Ne. Ale jedete z Kosova. Dokonce z Mitrovice.” Dovtípit se. Na další hranici se dočkat téhož. “Drogy nevezu,” říct celníkovi, když centimetr po centimetru promačkává gumové těsnění dveří. “Kdyby nic jiného, tak jako spisovatelka na volné noze na ně nemám peníze.”

-   S hrůzou zjistit, že jsem se úplně ztratila a vyplavit se z noci do šera před rozbřeskem poblíž bosenského města Foča. Jako ve snu objevit pohádkovou řeku Drinu, která se line jitrem jako tyrkysová stuha a vidět, jak se cáry mlhy ztrácejí mezi strmými zelenými břehy. V pět ráno si dát v bohem zapomenuté vesnici nad řekou horké kafe, dumat o svém osudu a o tom, proč jsem si s sebou vlastně nevzala mapu.

To je fuk. Rozjet se. Deset srdcochvatů za to rozhodně stálo.