Koučka byla mladá úspěšná štíhlá žena v brýlích, takže jsem okamžitě pojala podezření, že je stejně zoufalá jako já. A byla. Navíc zápolila s finančními problémy, takže se po dlouhém váhání odhodlala prodat svoje milované auto. Rychle. Lacino. Jen do dobrých rukou. Spojení „milované auto“ mě zaujalo. „Co je to za auto?“ zeptala jsem se.
Byl to vypiplaný starý kabriolet
v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru.
Když jsem ho uviděla, nebe
se rozjasnilo a ozvaly se zvony.
Byla to láska na první
pohled.
Takže jsem pootevřela ulitu a
rozhodla se, že na svatbu do Dalmácie nepoletím, ale pojedu. Bude krásně.
Pojedu celou cestu se staženou střechou. Osmělím se. Budu si zpívat. Zlomím
prokletí a naučím se být šťastná!
Plna nového elánu jsem najela na
dálnici D1. Vzápětí vyšlo najevo, že hledání štěstí pod heslem
řídit-předjíždět-vlát šálem do dáli bude mít i své stinné stránky, a to i za
krásného slunečného počasí.
Povím vám tajemství: všichni
lidé, kteří jedou po dálnici v kabrioletu se staženou střechou, usmívají
se lišácky zpod kšiltu a budí závist všech ostatních řidičů, ve skutečnosti
ukrutně trpí, a to především zimou a větrem. Ano, jet kabrioletem po dálnici je
jedním z mála způsobů, jak okusit listopadovou vichřici uprostřed
léta.
Vydržela jsem patnáct nekonečných
kilometrů, načež jsem se rozhodla, že experimentu s elegancí
v dálniční dopravě bylo pro dnešek dost, a sjela
k benzínové pumpě. Notnou chvíli mi trvalo, než jsem rozcvičila zkřehlé
údy. Pochopila jsem, jak se asi cítí žito, které právě zmlátila parta sedláků
cepy. V hlavě mi hučelo a namodralé prsty nebyly s to vytáhnout ani
klíčky ze zapalování. Popadla mě úzkost, když jsem si uvědomila, že tímto autem
po této dálnici budu muset ujet ještě patnáctset kilometrů.
Hudba, která s otevřenou
střechou nebyla slyšet vůbec, byla v zavřeném autě slyšet jen jako tenký
pramínek bázlivého zvuku, který zanikal v řevu motoru, hučení okolních vozidel
a špatně odpruženými nárazy do pražců brněnské dálnice. Ještě kousek před Vídní
jsem balancovala na hraně rozhodnutí otočit to a vrátit se do Prahy. Ale na další
pumpě na mě zamávala parta mladíků, a přestože šlo o mladíky rozjívené a
neperspektivní, velmi mě to povzbudilo. Na příštích štacích mávali další.
Dospělí i děti. Pohraničníci se usmívali a strašně si chtěli povídat. Výběrčí cestariny zapřádali řeč o počasí a
zdržovali tak frontu, která se za mnou tvořila. A tak jsem se promávala až do
Dalmácie, kde jsem znovu stáhla střechu, a kde se konečně objevil ten pravý.
Byl to policista, který
obsluhoval radar, jímž naměřil rychlost pětadevadesát kilometrů v hodině,
a to v úseku, kde prý byla padesátka.
„Dobar dan, radarska kontrola,“
prohlásil svůdný snědý obličej maskovaný čepicí a rozměrnými slunečními
brýlemi. Prohlášení musel pronést velice znělým a důrazným tónem, aby
přehlušil objem hlasu chorvatského pěvce Olivera Dragojeviče, který se dral
z útrob mého auta.
Policista zkoumá moje dokumenty a
zjišťuje technický stav vozidla. Já zkoumám jeho ruce a zjišťuji, že nemá
prstýnek.
„A co že, Naděžda, putujete tak
sama?“ Posune si brýle na špičku nosu a věnuje mi svůdnický úsměv. „Kam máte
namířeno?“
„Jedu na svatbu svojí kamarádky
na Pelješac.“
„Kdybyste tak
nespěchala, mohla jste si ušetřit padesát eur.“
„Padesát?!“ vyděsím se.
„To je večeře pro tři lidi!“
„Bejvávalo,“ ušklíbne
se policista. „Dnes už nanejvýš pro dva. Asi jste u nás dlouho nebyla.“
„Nešlo by to vyřešit
domluvou?“ zkouším handlovat.
„Myslíte domluvou nad
večeří pro dva?“ mrkne policista. „Záleží, jak dlouho se zdržíte.“
„Týden.“
„A kde vás najdu?“
Na moment se zarazím a zkoumám,
nakolik může sdělení ohledně místa pobytu narušit mou svobodu v případě,
že by na svatbě vytanuli další kandidáti. Jenže, - vzpomenu si – jak by asi
vytanuli, když během posledních dvou let nevytanul vůbec nikdo, chlípné
hnusníky v to nepočítaje. Dospěju k závěru, že tento narušitel by mi
až tak nevadil, a řeknu: „Znáte zátoku Trstenik?“
„Jak bych neznal!“ zajásá
policista, vrací mi dokumenty a teatrálně salutuje, když se rozjíždím.
„Mimochodem, jmenuji se Damir!“ křikne ještě, než znovu zesílím rádio do
decibelů sirény.
Žádné komentáře:
Okomentovat