Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

čtvrtek 19. července 2012

Retro I: Jak to bylo (loni) v Kecskemétu

Někteří už tento text znáte, ale mnozí nikoliv, takže dávám k dobru v rámci Letního retro festivalu Jiného psaní, jako matka, která postrkuje své upejpavé dítě do první řady, aby si ho všimli.

Dlouhé cesty autem, to je moje. Nevím proč. Poslouchám stokrát oposlouchané audioknihy, futruji domácí řízky, které prokládám variací čokolád zakoupených na odpočívadlech, kochám se krajinnými výjevy jako jsou šiky obřích elektrárenských větrníků, tu a tam na diktafon vydestiluji z dopravního hluku důležitý geopolitický postřeh (který, žel, v záznamu okolního ruchu nebudu nikdy schopna rozluštit), porovnávám úpravu a důmyslnost dálničních ukazatelů a úroveň toalet na benzínových pumpách napříč různými státy. Ano, dlouhé cesty autem, to je moje, a sice do té chvíle, než se auto porouchá. Kdybych měla svou nedávnou zkušenost vtěsnat do automobilistické poučky, zněla by takto: Pokud už jedete autem do Kosova, a jste tak nešikovní, že se neumíte cestou vyhnout Maďarsku, dbejte, ať se vám, proboha, alespoň neporouchá auto. A pokud se vám přeci jen porouchá, zasaďte se všemi prostředky o to, ať se tak nestane poblíž města Kecskémét.
Vyrazila jsem vypůjčeným vozem Suzuki Swift, verze 1.6 s klimatizací a plnou nádrží kvalitního paliva za cenu, která ve mě vzbudila takový údiv, že jsem ho nestačila vstřebat ani do Břeclavi. Holt jsem příliš dlouho nebrala plnou nádrž, - uzavřela jsem, a rozhodla se, že jen co tento rozmařilý výlet skončí, vrátím se ke svému životnímu stylu rafinovaných přískoků od benzínky k benzínce, kdy tankuji zásadně nanejvýš pět litrů najednou (šetřím) a mobil nabíjím jen dopolosyta, resp. do čtvrtsyta (nemám čas). Z CD přehrávače se dal slyšet chorvatský pěvec Oliver Dragojevič s písní o rackovi, což mě popudilo, protože jsem si uvědomila, že mezi mnou a mořem stojí nejen 1700km jízdy, ale i zeď událostí příštích. 
Natankovala jsem na česko-slovenském pomezí, kde stál litr benzínu tolik, co na Balkáně litr slušného stolního vína, a napsala přátelům do Bělehradu, ať mě čekají za čtyři hodiny, juchů!, s vychlazeným pivem značky Jelen a propečenou pleskavicí. 
Vydala jsem se k Budapešti, pěla námořnické písně a pozorovala, jak ubíhá krajina. Což mi vydrželo asi padesát kilometrů. Jak jsem se blížila k uherské metropoli, tím více jsem kromě krajiny začala sledovat i ručičku zvěstující stav benzínu v nádrži. Víc než půlka rezervoáru byla ta tam! Hladové oko se pomalu probouzelo a nedávno zažehnaný údiv se vrátil jako bumerang: co to má znamenat? Jak je možné, že tohle malé roztomilé auto zrovna dneska žere jako kamion? 
Z hlavy jsem spočítala, že z Prahy byla průměrná spotřeba vozu 14 litrů na sto kilometrů a rozhodla jsem se, že kontrolka prostě lže, takže si nezaslouží můj zájem. Něco takového jednoduše není možné. Dál jsem míjela nápisy nestravitelného obsahu jako "kijárát" (zřejmě "sjezd"), "Legközelebbi állomás" (nevím) nebo výstrahu, že "Viseljen biztonsági öv!" (nechci vědět) a konstatovala, že tomuto národu zřejmě není v Evropě lehko. Tento pocit mě obestře, kdykoli se do Maďarska dostanu: padne na mě tíseň z hrozící komunikace s obsluhou na benzínkách nebo s prodejcem dálničních známek: sekvencí posuňků a pantomimy se nakonec vždycky nějak dohovořím, ale pokaždé žasnu, nakolik ztracen a jazykově i kulturně izolován se člověk může cítit pouhých pár set kilometrů od svého domova, navíc v zemi, se kterou sdílel podstatnou část historie. Ani na venkově ve východní Číně mi nebylo tak úzko: na čínský venkov se člověk vydává smířen s tím, že mu nikdo, ale vůbec nikdo nebude rozumět, a tak může být nakonec jen mile překvapen. V Maďarsku naopak nepředloženě očekávám, že mi alespoň občas-někdo-trochu rozumět bude, případně se pod tlakem členství v EU naučil pár vět anglicky, nebo z nostalgie po c. a k. mocnářství exhumuje ostatky němčiny. Jenže v Maďarsku se prostě mluví maďarsky, a to s jakousi sedláckou samozřejmostí, bodrým přesvědčením, že trochu maďarského jazyka musel přeci v dávnověku dětství pochytit úplně každý a nebo že každý člověk - aniž to tuší - je tak trochu Maďar, takže ač maďarsky nezná ani slovo, pochytí smysl sdělení na bázi vrozeného elektromagnetickouherského vlnění. I východočínský rolník nakonec pochopí, že mu cizinec nerozumí. Maďarského mluvčího rozpaky cizince naopak povzbudí, začne hovořit rychleji a důrazněji, aby cizinci maďarština co nejrychleji přešla do krve, což v cizinci způsobí pocity paniky, invaze a ohrožení, neboť maďarština má v každém slově více přízvuků než slabik, nezná oddechu a valí se na člověka jako lavina kamení. 
Necelých sto kilometrů před Szegédem benzín došel. Jen tak tak jsem stačila sjet k čerpací stanici a přistavit vůz k pumpě číslo 6. Právě tam vypůjčené Suzuki Swift verze 1.6 svou jízdu skončilo, byť jsem se ho snažila získat opětovným nasycením celé čtyřicetilitrové nádrže. Ze zoufalství jsem napsala bratrovi: "Je normální, aby na trase Praha-Budapešť auto sežralo 80 litrů?" - "Záleží, jaký auto," telegrafoval bratr. "Pokud sis na cestu do Kosova půjčila Ferrari, tak to možný je." Prý se mám ujistit, že mi zpod auta nic neteče. Může to být prasklá nádrž. Nebo hadička, kterou prokousl tchoř. Na kolenou zkoumám podvozek. A skutečně! Mezi předními koly kape benzín! Co - kape! On přímo teče čůrkem, řetízkem, který je zápalnou šňůrou dynamitu! Co když to bouchne? Vyštrachám zelenou kartu a v bezpečné vzdálenosti padesáti metrů od svého vozu volám asistenční službu: mám prasklou nádrž, hrozí výbuch celé benzinové pumpy, rozšíření ničivého požáru napříč vyprahlým krajem Szegéd-puszta a ekologická katastrofa evropské dimenze. Co mám dělat, než pro mě přijedete? - "Ale my pro vás přijet nemůžeme," hlásí profesionálním hlasem telefonista. "Vaše pojištění nezahrnuje žádný typ asistence." - "Takže mi chcete říct, že si musím asistovat sama? Uprostřed Maďarska?" - "Požádejte o pomoc čerpadláře, jistě situaci pochopí, vyhodnotí a nasměruje vás k nejbližšímu autorizovanému servisu. Pojišťovna Kooperativa vám přeje krásný den!" 
Čerpadlář vypadá jako Otík-Jánosz Bán. Kdo ví, možná je to opravdu on, takže tu roztomile neohrabanou ochotu jen hraje, abych ztratila trpělivost co nejdřív. Jenže já jsem před výbuchem, jako Marián Labuda alias pan Pávek, kterému Otík klidně sype do polévky deset deka soli a svůj podlý čin korunuje úsměvem dítěte. 
"Autorizovaný servis Suzuki" - opakuji po několikáte. "Mechanika potřebuju. Automechanika!"
"Javítás nem tart fenn," odpovídá spokojený čerpadlář. 
"Varuju vás," zdvíhám obočí, "jestli si se mnou nepřestanete zahrávat a okamžitě mi neřeknete, kde je nebližší servis a jeho telefonní číslo, moje auto exploduje. Vyhodí vás do vzduchu benzínovým vodotryskem. Bum-bum!" Rozmáchnu se ve snaze naznačit blížící se apokalypsu.
Čerpadlář pochopil. Usměje se ještě šířejí a dí: "Szeretnék segíteni, de tényleg fogalmam sincs, ahol ez a szolgáltatás! Suzuki, talán Kecskemét, talán Kecskemét." 
"Nemtudum," zatvrdím se. Kromě Suzuki jsem nerozuměla nic, ač je nasnadě, že se mi čerpadlář snaží vyložit, kudy do servisu, jenže na to jde jako hluchý návesní děda Tamtam, který rád řve navigační instrukce na zbloudilé turisty: "Jo tám - tam jó, to znám. Takhle," rozmáchne se kosou, "jak bych vám to...no, nejlepší to bude zkratkou: musíte se nejdřív otočit, couvněte si, pak si najeďte a vemte to doprava, podél lesa, pak dvakrát doleva a třináctkrát vpravo, minete včelín, kravín, vepřín a malou červenou chatku - ale tam nezastavujte - přes strouhu to střihněte polem a pak už jenom deset kilometrů kukuřicí a jste tam cobydup. Ale pozor na divočáky!"
Výsledkem vyčerpávající dvacetiminutové přestřelky nejhrubší česko-maďarskou jazykovou municí bylo zjištění, že jakýsi servis se nachází pravděpodobně ve městě, a to možná ve městě zvaném Kécskémét, do kterého se dostanu naprosto snadno, pokud najdu první z mnoha směrovek, které naň odkazují, a pak už je to co by kamenem. Udeřil. Poděkuji ochotnému čerpadláři a s odhodláním mučedníka, který obětavě manévruje svůj vůz-doutnák do bezpečné vzdálenosti od lidských obydlí, najíždím na okresku. Možná vede do Szegédu. Možná do Varšavy. Nakonec vyjde najevo, že všechny cesty vedou do Kécskémétu. 
Autem, které za chvíli vybouchne, brázdím kécskémétské ulice dvaapadesát minut. Ptám se spousty lidí. Každý mě posílá kam ho napadne. Všichni se usmívají. Snažím se odezírat. Vím, že Suzuki je město v severním Japonsku, a tak pevně doufám, že mě neposílají právě tam. Šestý člověk, kterého se ptám na cestu, je řidič, který vedle mě zastaví na světlech. Sedí za volantem novotou zářícího Suzuki SX4. Mluví, jako všichni, kterých jsem se ptala, jen maďarsky, ale můj úpící výraz a zvolání "servis Suzuki!" v něm probudí účast, kolegialitu suzukáře. Naznačí, ať ho následuji a k servisu mě během pěti minut escortuje. Vida. Dobrý člověk ještě žije, a zrovna v Kecskémétu. 
V servisu pracuje parta veselých hromotluků, kteří žonglují šroubováky, a chystají se za chvilku domů, protože je pátek odpoledne. V jazyku, který by mohl být islandštinou, zrovna tak jako úvodem do afghánského fársí, se domluvíme, že z mého auta prší benzín a je třeba neodkladně prošetřit a nejlépe  odstranit závadu. Zvednou ubohé Suzuki do výšky. Zatímco ho velice hlučně zkoumají, odepisuji přátelům do Bělehradu, kteří se zajímají, kde vězím tak dlouho: "V autoservisu Kécskémét-jih." Dám si naschvál záležet na přesné transkripci všech čárek, protože mám pocit, že jedině tak lze pochopit skutečný rozměr mé mizérie. "V klidu," odtuší bělehradští, "vzpomeň si na Kolumba!" - "Objevení Ameriky? Brnkačka! Kolumbus měl na rozdíl ode mě mapu, nemusel tankovat a hlavně - nemusel přes Maďarsko. Přepínám."
"Víz," - hlásí konečně jeden z mechaniků. Přeložím si slovo jako "konec". V této fázi příběhu jsem připravená na vše, tedy i na sdělení, že auto už nikdy nikam nepojede a já strávím zbytek svých dní ve čtvrti Kécskémét-jih, kde se za trest budu muset naučit plynně maďarsky a veškerou exotiku tohoto koutu světa přijmout za svou.
"Víz!" opakuje mechanik a vede mě k autu. Ukazuje na kapající benzín, nekňuba, jako bych nevěděla, že mám prasklou nádrž. "Víz áramlik a légkondicionálót," prohlásí, napne ruku pod čůrek paliva a rozmaže benzín v dlani. Dá mi přičichnout. Nic necítím. Mechanik, unaven pátkem a mou nechápavostí, popadne papír a napíše: "H2O from air-conditionning." Vysrážená voda z klimatizace! Naprosto běžný jev. 
"You know English?" vyhrknu, protože mechanikova znalost angličtiny mě ohromí víc než shledání, že benzín nebyl benzín a celé výbušné napětí uplynulé hodiny byla fraška. 
"No jistě," odpoví mechanik. "Jak jste vůbec přišla na to, že vám uchází benzín?"
"Auto žralo jako kamion. Osmnáct litrů."
"To je vyloučeno," ohrazuje se automechanik-srdcař-suzukář. "Nesmysl. Jaký jste brala benzín? A jak rychle jste jela? I ve stopadesáti, s klimatizací na plné obrátky nemůže tahle mašinka bumbat víc jak devět litrů. Nemáte někde účtenky z pump, kde jste tankovala?"
Vylovím z kabelky hrst zmačkaných papírků. "Brala jsem v Praze, na slovenské hranici a před hodinou na vaší dálnici."
Mechanik zkoumá účtenky. "Takže je to naprosto v pořádku. Spotřeba přesně devět litrů na sto kilometrů. Já tyhle auta vážně zbožňuju. Protože člověka nezklamou." 
Jak kterýho, - pomyslím si a napadne mě, že je zřejmě něco v nepořádku i s maďarským pojetím základních počtů. 
"Vždyť jsem brala dvě plné nádrže a ujela jen pětsetpadesát kilometrů," bráním se.
"Právěže ne."
"Prosím?"
Mechanik mi předloží účty: "V Praze jste brala plnou, devětatřicet litrů. Na naší dálnici taky, takže teď zrovna máte zase plnou nádrž. Ale na Slovensku jste brala jenom čtrnáct litrů, podívejte. Zřejmě jste si chtěla jen doplnit rezervu. Jsou lidé, kteří maďarskému benzínu bůhvíproč nevěří." 
Chytnu se za hlavu. Ano, chtěla. Přiznávám se tímto ke všemu - na Slovensku jsem chtěla doplnit nádrž, abych získala účtenku v eurech, a cena za litr mě zcela odzbrojila, takže jsem nepostřehla, že netankuji plnou nádrž, ale jenom třetinu. 
Mechanik se usmívá jako Otík, načež mě zkasíruje o pětadvacet euro - cenu poloviny nádrže, kterou jsem nikdy nenatankovala. 
Odjíždím ze servisu se slzami v očích. 
Na Bělehrad, Kolumbus, na Bělehrad...

Žádné komentáře:

Okomentovat