Deník Dity P.

Přátelé, pokud rádi jíte a/nebo vaříte, pořiďte si tuto knihu. A vlastně, prolistujte ji i v případě, že jste jako já, a jídlo, natož vaření, vám vůbec nic neříká. Čeká vás čtenářský i vizuální zážitek v podobě krátkých vtipných komentářů autorky a neodolatelných kulinárních fotografií. Celá kniha, jednotlivé kapitoly i každý recept má svůj příběh, jehož největší kouzlo spočívá v tom, že nikdy není řečeno vše. Dita P. vás jen naťukne a zbytek nechá na vás. Procházejte se. Fantazírujte. Přemýšlejte, jak to či ono autorku vlastně napadlo. Budete se cítit jako v dokonalém concept store, kde se můžete nechat inspirovat, ale nemusíte si nic koupit. Dita P. totiž napsala průkopnickou concept cookbook.

Každá stránka je blahopřejným transparentem k oslavě jídla, gurmánství, kuchařského a hostitelského umění. Kapitoly jako "Dětské slasti", "Sourozenecká party", "Vyprošťováky" nebo "Vlakem" představují pokrmy pro spoustu tradičních i neotřelých příležitostí a vy s každým dalším receptem dumáte, jak mohla autorka všechny tyto recepty objevit, prozkoumat, vylepšit a přivést k dokonalosti a přitom stihnout normálně pracovat a žít. (Já stihnu jen pracovat a rejži s kečupem.) Její vášeň pro vaření jde ruku v ruce s hostitelskou srdečností, se starostí o to, aby všem chutnalo a nikomu nic nechybělo. (Já se dovedu při prostírání stolu zadumat tak, že prostřu jen kávové lžičky, omáčník a párátka, o čemž mě uvědomí až rozezlená rodina, které chybí sklenice, talíře, ubrousky a příbor. Jenže u mě nepochodí. Na co ubrousky, když poznámky se dneska dají snadno psát i do mobilu?)

Deník Dity P. mi tak zodpověděl otázku, kterou mi položily desítky čtenářů knihy Příručka jadranské snoubenky: jak je prý možné, že vůbec nevařím? 

Inu, nevařím, protože píšu. Nedovedu ubrat ze své vášně pro jazyk ani o píď - trápilo by mě to nepoměrně víc než strašný hlad, který (jistěže) mívám po týdnu psaní s rýží. Ale stejně jako nejde bez vášně psát, nejde bez ní ani vařit nebo dělat naplno cokoli jiného. Dita P. vaří od té doby, kdy se poprvé chopila vařečky, dávno předtím, než uměla číst v kuchařských knihách, já píšu od doby, kdy jsem objevila tužku, dávno předtím, než jsem do sešitů vykroužila svoje první cvičná písmena. Dita P. prožívá epifanii, když zjistí, že nejlepší citronáda vznikne přidáním nového koření, já tehdy, když se mi po zatemnělém dni konečně rozbřeskne a podaří se mi určit větu, jejímž odstraněním prokoukne celá stránka (naopak pohled na půlstránkový seznam přísad pro rajskou omáčku mě naplní zděšením a odhodláním koupit raději ještě o jednu láhev kečupu Heinz navíc). Obdivuji láskyplné kapitoly "Mé dorty", "Zavařuju", "Moje americká lovestory", "Po sexu" nebo "Víkend v Paříži". Vím, že bych jich nebyla schopna. Kapitoly v mém deníku by se jmenovaly "Mé postavy", "Edituju", "Moje britská stylistická drezura", "Po dopsání povídky" nebo "Víkend s Shakespearovými sonety v překladu Martina Hilského". Ba, jídlo je (někdy) radost, psaní je věčná slast.

Gratuluji Ditě P. a - no - nelze vyloučit, že vyzkouším alespoň ředkvičkovou pomazánku. Na podzim. Za odměnu. Až dopíšu. (Odběhnout od rozepsaného je jako opustit bublající bramboračku, která se má - alespoň myslím - neustále míchat).