Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

pondělí 6. srpna 2012

Láďa za domácí úkol

Jeden z mých věrných a nelítostných recenzentů je učitelem na střední pedagogické škole, a svým studentům zadává domácí úkoly podle mých představ: před lety například uložil, aby studenti udělali rozhovor s významnou osobností z ČR. Nedávno mi poslal rozhovor, který jedna z jeho studentek v 90. letech vedla s Ladislavem Smoljakem. Vzpomněla jsem si na Láďu a na jeho boje o korektury, co často sváděl s různými novináři, kteří zkrátka jen přepsali záznam, ric-pic-hotovo. Nad rozhovorem, který napsala tehdy  sedmnáctiletá studentka Jolana, si říkám, že by ji Láďa určitě pochválil. Konkrétně by řekl: takhle píše žurnalista. (O stylistických a dalších neumětelích naopak s oblibou říkal ceplovské "Takhle píše pazdrát.") S rozhovory je ta potíž, že mají-li být dobré, kladou vysoké nároky nejen na zpovídaného, ale také na zpovídajícího, který musí mít při psaní rozhovoru (ano, jde o psaní, nikoliv o ušmudlané mechanické přepisování, jak si může někdo myslet) stále na paměti, že jeho úkolem není úzkostlivý věrný záznam řeči, ale pokus o pravdivý obraz, reflexi osobnosti. Což vyžaduje trpělivost, cit, několik verzí a stylistického šéma. Aby rozhovor-domácí úkol neupadl v zapomnění, rozhodla jsem se (s Jolaniným svolením) podělit se o něj na Jiném psaní.
Hýřivý pestrý svět, tolik vzdálený od šedivé všednosti. Do realisticky vymalovaného kulisového terénu přicházejí akademičtí badatelé z předcházejícího semináře. Také oni se vylíhli z šedivých kukel do zářivých kostýmů a převleků. Nyní už nepřednášejí, ale hrají. Vždyť také kvůli tomu se kdysi několik mladých mužů rozhodlo toto divadlo založit. Jedním z nich je Ladislav Smoljak, který režíroval všech třináct her v Divadle Járy Cimrmana.

Já o Vás vím, že jste herec, scénárista, ale také režisér nejen v Divadle Járy Cimrmana, ale i v divadlech jiných. Jaké je Vaše pracovní vytížení v této době?   

Režíruji v Divadle Járy Cimrmana, také ve studiu Jára, kde jsem právě dopsal novou hru, kterou začínáme nyní studovat. V loňském roce jsem režíroval jednu hru v Divadle Na  Zábradlí, a to svoji hru Malý říjen.

Jak své pracovní vytížení kompenzujete?

Když mám volno, jedu s manželkou a pejskem na chalupu. Tam se mi líbí.

Vaše osoba je spjata se jménem Zdeňka Svěráka, jste známá autorská dvojice. Navštěvujete se i ve Vašich soukromých životech?

My jsme vlastně nejdříve byli přátelé. Potom jsme začali spolupracovat a s těmi lety spolupráce, hraní a dělení se o to, že jednou hraje on a jednou já, se vidíme tak často, že nemáme potřebu se navštěvovat soukromě. Teď se například chystáme psát novou hru pro Divadlo Járy Cimrmana. Vyčleníme si tedy jeden den v týdnu, kdy budeme oba pracovat od rána do večera.

Jak se dělíte o vliv při práci, kterou společně děláte?

Já myslím, že se ani o vliv nedělíme. My spolu zkrátka píšeme, navzájem se posloucháme, schvalujeme a dohadujeme se o tom, co kdo řekne. Prostě se korigujeme. Je to taková normální spolupráce ve dvou.                                                                                              

Co říkáte na to, že na Vaše představení chodí kromě vrstevníků především mladé publikum?

To je nám divné a zároveň velice příjemné. Má to totiž perspektivu, díky níž naše divadlo tak brzy nezestárne. Sami nevíme, proč to tak je. To by měla být otázka spíše pro vás.
 
Vím, že na počátku Vašeho divadelního snažení přišel souboru požehnat samotný Jan Werich. Tehdy prohlásil, že on s Voskovcem chtěli vždy hrát pro probuzené a ne pro obrozence. Myslíte, že hrajete pro probuzené?

Jan Werich měl na mysli vyloženě obrozenectví. V první republice stále ještě zněly dozvuky a ohlasy národního obrození. On věděl, že nejsme národ, který potřebuje obrodit, aby si uvědomil, že má svou řeč, literaturu a své umění. Když četl plakáty Divadla Járy Cimrmana na Malostranském náměstí kudy denně chodil, myslel si, že jsme vykopali nějakého obrozence, a že hrajeme jeho hry. Mluvil o tom právě v této souvislosti, jinak by snad na to ani nepřišla řeč.
 
Co říkáte na třicet tři let scény Divadla Járy Cimrmana?

Je to velmi dlouhá doba. Voskovec řekl, že životnost každého nového uměleckého kolektivu, je deset let. Jim se to tak i splnilo, ovšem jejich činnost byla přerušena válkou. My jsme vydrželi v té základní podobě: já, Zdeněk Svěrák a ti lidé, kteří k nám záhy přišli, jako je Jaroslav Weigel, Miloň Čepelka, atd. Umřel nám Jaroslav Vozáb.U nás jinak nedošlo k nějakým velkým dramatickým změnám. Jsme samozřejmě rádi, že fungujeme, protože nás to divadlo baví.                                                              

Dovedete si představit, že byste definitivně opustil film i divadlo? Vím že jste býval učitelem.                                                                     

Já nevím. Myslím, že bych se k učení nevrátil. Spíše by mě bavilo přednášet na vysoké škole. Vyprávěl bych o věcech, o kterých vím, o zkušenostech z mého života, o umění. Také bych nejspíš psal a publikoval.

V knize Filmový smích jste prohlásil, že humor je pro Vás něco, co stojí v hodnotovém žebříčku úplně nahoře. Co Vás přimělo posadit ho tak vysoko?    

Je to prostě tak, že humor je umělecká disciplína, která je pravdivá za všech okolností. Má tu zvláštnost, že v něm nejde lhát a to z jednoduchého důvodu. Ten, kdo ho provozuje, se musí opírat o to, co ví protějšek, co vědí lidé. Vezměte si anekdotu. Po jejím vyřčení musí pointa dojít v hlavě toho, komu jí vyprávíme. Nemůžeme mu všechno říct, tudíž ani nic nalhat. Musíme počítat s tím, že on ví a ne mu imputovat nějaké lži. Lidé by museli kolektivně žít v bludu.
         
Spousta lidí se s Vámi směje, ale kdo s Vámi pláče?

Pláču sám. Se mnou nikdo nepláče. Manželka se mi jen posmívá. Pláču kdykoliv vidím něco nesmírně hezkého a roztomilého.

(s Ladislavem Smoljakem rozmlouvala Jolana Mestlová)

Žádné komentáře:

Okomentovat