Jeden z mých věrných a nelítostných recenzentů je učitelem na střední pedagogické škole, a svým studentům zadává domácí úkoly podle mých představ: před lety například uložil, aby studenti udělali rozhovor s významnou osobností z ČR. Nedávno mi poslal rozhovor, který jedna z jeho studentek v 90. letech vedla s Ladislavem Smoljakem. Vzpomněla jsem si na Láďu a na jeho boje o korektury, co často sváděl s různými novináři, kteří zkrátka jen přepsali záznam, ric-pic-hotovo. Nad rozhovorem, který napsala tehdy sedmnáctiletá studentka Jolana, si říkám, že by ji Láďa určitě pochválil. Konkrétně by řekl: takhle píše žurnalista. (O stylistických a dalších neumětelích naopak s oblibou říkal ceplovské "Takhle píše pazdrát.") S rozhovory je ta potíž, že mají-li být dobré, kladou vysoké nároky nejen na zpovídaného, ale také na zpovídajícího, který musí mít při psaní rozhovoru (ano, jde o psaní, nikoliv o ušmudlané mechanické přepisování, jak si může někdo myslet) stále na paměti, že jeho úkolem není úzkostlivý věrný záznam řeči, ale pokus o pravdivý obraz, reflexi osobnosti. Což vyžaduje trpělivost, cit, několik verzí a stylistického šéma. Aby rozhovor-domácí úkol neupadl v zapomnění, rozhodla jsem se (s Jolaniným svolením) podělit se o něj na Jiném psaní.
Já
o Vás vím, že jste herec, scénárista, ale také režisér nejen v Divadle Járy Cimrmana, ale i v divadlech jiných. Jaké je Vaše
pracovní vytížení v této době?
Režíruji
v Divadle Járy Cimrmana, také ve studiu Jára, kde jsem právě dopsal novou
hru, kterou začínáme nyní studovat. V loňském roce jsem režíroval jednu
hru v Divadle Na Zábradlí, a to
svoji hru Malý říjen.
Jak
své pracovní vytížení kompenzujete?
Když
mám volno, jedu s manželkou a pejskem na chalupu. Tam se mi líbí.
Vaše
osoba je spjata se jménem Zdeňka Svěráka, jste známá autorská dvojice.
Navštěvujete se i ve Vašich soukromých životech?
My
jsme vlastně nejdříve byli přátelé. Potom jsme začali spolupracovat a
s těmi lety spolupráce, hraní a dělení se o to, že jednou hraje on a
jednou já, se vidíme tak často, že nemáme potřebu se navštěvovat soukromě. Teď
se například chystáme psát novou hru pro Divadlo Járy Cimrmana. Vyčleníme si
tedy jeden den v týdnu, kdy budeme oba pracovat od rána do večera.
Jak
se dělíte o vliv při práci, kterou společně děláte?
Já
myslím, že se ani o vliv nedělíme. My spolu zkrátka píšeme, navzájem se
posloucháme, schvalujeme a dohadujeme se o tom, co kdo řekne. Prostě se
korigujeme. Je to taková normální spolupráce ve dvou.
Co
říkáte na to, že na Vaše představení chodí kromě vrstevníků především mladé
publikum?
To
je nám divné a zároveň velice příjemné. Má to totiž perspektivu, díky níž naše
divadlo tak brzy nezestárne. Sami nevíme, proč to tak je. To by měla být otázka
spíše pro vás.
Vím,
že na počátku Vašeho divadelního snažení přišel souboru požehnat samotný Jan
Werich. Tehdy prohlásil, že on s Voskovcem chtěli vždy hrát pro probuzené
a ne pro obrozence. Myslíte, že hrajete pro probuzené?
Jan
Werich měl na mysli vyloženě obrozenectví. V první republice stále ještě
zněly dozvuky a ohlasy národního obrození. On věděl, že nejsme národ, který
potřebuje obrodit, aby si uvědomil, že má svou řeč, literaturu a své umění.
Když četl plakáty Divadla Járy Cimrmana na Malostranském náměstí kudy denně
chodil, myslel si, že jsme vykopali nějakého obrozence, a že hrajeme jeho hry.
Mluvil o tom právě v této souvislosti, jinak by snad na to ani nepřišla
řeč.
Co
říkáte na třicet tři let scény Divadla Járy Cimrmana?
Je
to velmi dlouhá doba. Voskovec řekl, že životnost každého nového uměleckého
kolektivu, je deset let. Jim se to tak i splnilo, ovšem jejich činnost byla
přerušena válkou. My jsme vydrželi v té základní podobě: já, Zdeněk Svěrák
a ti lidé, kteří k nám záhy přišli, jako je Jaroslav Weigel, Miloň
Čepelka, atd. Umřel nám Jaroslav Vozáb.U nás jinak nedošlo k nějakým
velkým dramatickým změnám. Jsme samozřejmě rádi, že fungujeme, protože nás to
divadlo baví.
Dovedete
si představit, že byste definitivně opustil film i divadlo? Vím že jste býval
učitelem.
Já
nevím. Myslím, že bych se k učení nevrátil. Spíše by mě bavilo přednášet
na vysoké škole. Vyprávěl bych o věcech, o kterých vím, o zkušenostech z mého
života, o umění. Také bych nejspíš psal a publikoval.
V knize
Filmový smích jste prohlásil, že humor je pro Vás něco, co stojí
v hodnotovém žebříčku úplně nahoře. Co Vás přimělo posadit ho tak
vysoko?
Je
to prostě tak, že humor je umělecká disciplína, která je pravdivá za všech
okolností. Má tu zvláštnost, že v něm nejde lhát a to z jednoduchého
důvodu. Ten, kdo ho provozuje, se musí opírat o to, co ví protějšek, co vědí lidé.
Vezměte si anekdotu. Po jejím vyřčení musí pointa dojít v hlavě toho, komu
jí vyprávíme. Nemůžeme mu všechno říct, tudíž ani nic nalhat. Musíme počítat
s tím, že on ví a ne mu imputovat nějaké lži. Lidé by museli kolektivně
žít v bludu.
Spousta
lidí se s Vámi směje, ale kdo s Vámi pláče?
Pláču sám. Se mnou nikdo nepláče. Manželka se mi jen posmívá. Pláču
kdykoliv vidím něco nesmírně hezkého a roztomilého.
(s Ladislavem Smoljakem rozmlouvala Jolana Mestlová)
Žádné komentáře:
Okomentovat