Datel a nakladatel

Po cestě městského parku kráčel nakladatel v dlouhém černém plášti. Vlekl za sebou obrovský kufr plný knih, svazků skvělého románu, který knihkupci po několika měsících vrátili. Prý není zájem. Čtenáři baží po senzacích a celebritách, to víte, doba skvělých románů dávno minula. Skleslý nakladatel usedl na lavičku. Nemohl dál. Co si počne? Jak zaplatí složenky? A co poví nešťastnému autorovi, který tolik toužil, aby lidé prozřeli a svět se díky jeho knize stal lepším?


Zpoza lavičky se ozvalo roztržité ťukání. Nakladatel se ohlédl a uviděl ho: velký černý datel stepoval po kmeni stromu a jeho zobák kloval do kůry jako jehlička šicího stroje. Když zpozoroval nakladatele, zarazil se.

„Jak to jde?“ optal se datel.

„Ani se neptej, datle. Jsem nakladatel. Takže mizerně.“

„Nakladatel – to zní hrdě,“ zasnil se datel. „A co nakladatlíš?“

„Samé opravdu skvělé knihy, které nikdo nechce. Takže na rozdíl od tebe se svou prací neuživím.“

„Larvy už taky nejsou, co bývaly,“ posteskl si datel. „Kyselé deště a ministerstvo životního prostředí, to jsou teprve škůdci! Jenže nemají žádného přirozeného nepřítele.“

„A já zase nemám žádného nadpřirozeného přítele,“ pomyslel si nakladatel a sundal si opasek. „Uhni kousek, jdu se oběsit.“ A začal pod strom skládat vratký stupínek z vlastních knih.

„To by tak hrálo!“ houkl datel. „Budeš mi tu viset, slétnou se mi sem vrány, kapsáři, novináři a kdekdo, a já abych si hledal nový strom? Jak si to představuješ?“

Nakladatel se na datla zadíval očima prosebníka. „Tak mi teda poraď, co mám dělat.“

Datel chvilku přemýšlel, měřil si nakladatele od hlavy až k patě a pak prohlásil: „Já jsem datel, ty jsi nakladatel, takže jsme v podstatě ze stejné čeledi. Ale přeci jen se v něčem lišíme. Nemáš červenou čepičku – v tom to vězí! Abys rozuměl: něco jsem se tady v parku o vás lidech dozvěděl a zjistil jsem, že pro úspěch není vůbec důležité, aby měl člověk pod čepicí, stačí, když nosí správnou čepici. A abys neřek, že jsem škrt, půjčím ti tu svoji.“ Datel se uklonil a obřadně podal nakladateli svou červenou čepičku. „Ale do zítra vrátit!“ dodal ještě a byl ten tam.

Nakladatel chvilku váhal, ale nakonec si přeci jen datlovu čepičku nasadil a pokračoval v cestě s těžkým kufrem.

Ještě než vyšel z parku, všiml si, že lidé okolo se chovají podivně. Ukláněli se mu a na půl úst zdravili, někteří se ptali, jestli velebný pán nepotřebuje pomoct s tím těžkým kufrem.

Jedna starší dáma dokonce udělala pukrle. „Dobrý den, monsignore!“

Ale manžel do ní dloubl loktem. „Copak jsi, ženo, slepá? Vždyť je to kardinál!“ A padl na kolena.

Nakladatel se křečovitě usmíval a zrychlil krok, aby byl co nejdříve doma.

V ložnici se podíval do zrcadla a užasl. Ano, v kulaté červené čapce skutečně vypadal jako kardinál. A dovtípil se.

Nazítří vyrazil na trh, sedl si za stolek a během dvou hodin prodal celý kufr knih. S přirážkou, rozumí se. Tu za křížek na čele, tu za blahosklonný úsměv. Lidé ochotně platili dvojnásobek a našli se tací, kteří k přehnané ceně s radostí přidali ještě několik balení kávy nebo lahvinku něčeho ostřejšího.

Zanedlouho se objevily televizní štáby.

Krásné mladé redaktorky se nakladatele ptaly na jeho názor na nešvary v církvi, ale i na globální oteplování, zajímali se o jeho literární dráhu i osobní život. Stavilo se i několik neznámých mužů v kolárku i bez, ba limuzína s majáčkem, z níž vystoupil člověk, který nesmírně litoval, že si nestačil včas opatřit mistrův bestseller a mezi řečí mu nabídl velice lukrativní úřad, který, jak tvrdil, nikdo na světě nebude zastávat lépe než on. Nakladatel kývl.

Večer, když všichni odešli, přistál na prázdném kufru prostovlasý datel.

„Povím ti, kamaráde – žádnej med, život bez čepičky. Představ si! Celý den mě měli za úplně obyčejnou vránu!“

Datel nastavil křídlo. „Tak prosím, sem s ní.“

Nakladatel zaváhal. Na několik okamžiků se nechal unést představou, že by si čepičku nechal a z titulu svého budoucího úřadu datla jednoduše zakázal, ale zastyděl se, když si uvědomil, že nebýt datlovy velkorysosti, houpal by se teď v parku na stromě.

Sejmul čepičku z hlavy a podal ji datlovi. „Díky.“

„Tys mi to, teda, roztáhnul, člověče,“ stěžoval si datel, zatímco upevňoval čepičku prozatímním svíracím špendlíkem. „Ale ono se to zase srazí. Tak zatím, kolego, zatím!“

Když nakladatel zazvonil v autorově tvůrčím pracovišti, zastihl ho právě v okamžiku, kdy si pod střešním trámem sundával pásek z kalhot a skládal své autorské výtisky do vratké hromádky. Červenou čepičku mu nakladatel sice nabídnout nemohl, ale štůsek skvělých novinových recenzí spolu se štůskem bankovek měli také něco do sebe. Autor odhodil pásek, vroucně nakladatele objal a slavnostně slíbil, že do roka a do dne napíše další román, který bude ještě skvělejší než ten první.

„Jen aby to stačilo,“ pomyslel si nakladatel, když se v podroušeném stavu potácel zpátky domů, protože tak nějak tušil, že až se o pár dní později bez čepičky dostaví na smluvenou schůzku v úřadě, dnešní noviny  budou dávno včerejšími a muž z limuzíny se ho leda tak zeptá – a vy jste kdo?  

Generálnímu tajemníkovi O.S.N. k narozeninám s vděčností věnuje autor :)