Musí se autor proslavit?

Podařilo se mi zopakovat již poněkolikáté tutéž chybu: zašla jsem do knihkupectví. Jen tak, pokoukat - obelhávala jsem se, bez jakýchkoli očekávání, že koutkem oka zahlédnu někde na pultu Jadranskou snoubenku (pokud nezahlédnu, tím lépe - znamená to, že je na sklonku léta beznadějně vyprodaná). Bez otálení jsem zacílila Novinky, České romány, Romány pro ženy, Cestopisy a Kuchařky. Po Snoubence ani stopa. Oslovila jsem výjimečně sympatickou knihkupkyni. Příručka jadranské snoubenky? O tom jaktěmoutěživa nikdy neslyšela. 

Co to jako má být? Vnořila se do počítačové evidence. "Nejspíš myslíte Příručku jadranské milenky!" zvolala. - "Snoubenky," trvala jsem na svém. "Milenky," nedala se knihkupkyně - má to v počítači, a co je v počítači, to se počítá. "A napsala to Čechová?" ujišťuji se. Prodavačka přitakala. "Čechová Blanka." - "Tak to jsem já," přiznala jsem. "Přeci, propánakrále, vím, jak jsem nazvala vlastní knihu!" 

Prodavačka zkrotla a vyzvala mě k pátrání po krámě. Po nekonečných deseti minutách jsme společnými silami lokalizovaly osm kusů z deseti, které se ještě neprodaly (dva kusy zakoupila před týdnem na můj pokyn kamarádka, která bydlí nedaleko). Prodavačka zkušeným okem přehlédla obálku, anotaci a první stranu. "Pěkné," zhodnotila. "To si pořídím na dovolenou k moři, jedu příští týden."

"Alespoň někdo," pokrčila jsem rameny. 

"Můžu být upřímná?" zeptala se prodavačka.

"Jen do toho."

"Víte, lidi tohle nechtějí. Chtějí zavedené autory. A vy prostě... Tedy - já knižní trh sleduji velice bedlivě, ale o vás jsem ještě neslyšela. Vy prostě nejste dost slavná. Proslavte se a uvidíte ten rozdíl."

S touto radou do autorského života mě prodavačka opustila, protože u kasy přešlapoval další zákazník, a já nestihla vyslovit to, co jsem měla na jazyku: Já nechci být slavná. Chci, aby lidi četli moje knihy. Psaní je to nejlepší, co umím, věnovala jsem mu spousta let úsilí, přemýšlení, tréninku a vzdělání, a chtěla bych, aby se toto úsilí zúročilo. Musí to nějak jít. Trvám na tom. Trvám na tom, že to musí jít, aniž by člověk ztrácel čas tím, že se proslaví. 

...

Za hodinu přišla zamítavá odpověď z další (osmé) novinové redakce, jíž jsme nabízeli Snoubenku-eknihu jako bonus pro nové předplatitele elektronické verze: lidi tohle nechtějí. Navíc, Chorvatsko už dávno není mezi českými turisty tak v kurzu jako kdysi. Bylo mi to líto. Možná jsem se opravdu spletla. Třeba lidi tohle vážně nechtějí, do Chorvatska dávno nejezdí a humoristické literatuře odzvonilo. Budu psát horory. 

...

Smolný den vyvrcholil tím, že mi zavolali ze spolujízdy a zvěstovali, že člověk, co měl se mnou spolujechat v mém autě do Dalmácie, se omlouvá, ale nepojede. "Fajn," řekla jsem. "Tím pádem nepojedu ani já. Nemám dvěstěpadesát euro na cestu jedním směrem. Mám stopadesát." Rozhlédla jsem se po bytě, co bych mohla narychlo prodat. Lednici? Okna? Plna zloby jsem pohlédla na hromádku autorských výtisků, které jsem pořídila od nakladatelství za zvýhodněnou cenu. Za všechno může Snoubenka! A já jí to vytmavím. Popadla jsem balík dvaceti Příruček jadranské snoubenky a usadila jej na sedadlo spolujezdce. Když se příběh z Jadranu neprodá v Praze, prodá se na Jadranu! Musí. Doufám. Prosím. Jinak nebudu mít na cestu zpátky.

...

První kus se prodal na pumpě v Rakousku, a to díky paní, se kterou jsem se dala do řeči ve frontě na záchod. Ano, jedou do Chorvatska. Ta cesta je úmorná, vitežejó? A v autě, představte si, dvě pubertální dcery! Už neví, čím je zabavit. - Nechtěly by si číst? - řekla jsem, bez jakékoli naděje na úspěch. Když jsem jí objasnila, co nabízím, paní byla nadšením bez sebe. Věnování jsem psala na kapotě auta a notnou chvíli se handrkovala o stovku, kterou paní v žádném případě nechtěla zpátky. Ujistila mě, že tři stovky za výtisk jsou zcela v pořádku. "Nepodceňujte se," poradila mi. "Prodáváte knihu, která se hodí na dovolenou, přivezete jí lidem přímo pod nos a ještě se podepíšete - to by mohlo, milá slečno, stát daleko víc!" Paní pracovala v reklamě. 

Další dva kusy jsem prodala za slovinskou hranicí. Tedy, prodala: směnila, a to velice výhodně za řízek, chladicí kapalinu (6 EUR) a slovinskou dálniční známku (15 EUR). Parta Čechů na stanici OMV právě svačila demižonek vína a hromadu řízků. Byli v náladě a vtáhli mě do party než bys řek švec. Pověděla jsem jim o knize. Vyžádali si čas na rozmyšlenou: než prý si odskočím, zalistují jedním výtiskem a pak se rozhodnou. Rozhodli se kladně. A známku i kapalinu si prý dají do účetnictví, takže jde o všestranně výhodný obchod. 

Před hraničním přechodem Slovinsko/Chorvatsko byla fronta. Vinula se ve dvojstupu zatáčkou, a kdo tudy ještě nejel, neměl tušení, jestli je od hranice vzdálen deset minut nebo deset hodin. Shrnula jsem střechu a rozdávala informace: je to tak na půl hoďky, až se fronta rozdělí do čtyřstupu, zařaďte se vlevo, jde to rychleji, protože vpravo odbavují auta a autobusy ze zemí mimo EU. Děkujeme! - volali vděční řidiči. Jak to, že to tak přesně víte? Jezdíte tudy často? - Slovo dalo, takzvaně, slovo, řeč se stočila na knihu. A z auta s otevřenou střechou se kniha prodává velice snadno. Obzvlášť, pokud v sousední frontě stojí téměř výhradně česká auta. (Vzpomněla jsem si na dopis z redakce, podle níž je Chorvatsko coby destinace z kurzu: těsně před hranicí stál regiment chorvatských studentů, kteří rozdávali letáky a mapy. Všechno bylo česky. Rakušáci, Maďaři a další menšiny ve frontě měli smůlu. Vyfasovali brožuru Vítejte v Chorvatsku!). Výsledek půlhodinového prodeje přes uličku mezi frontami: 4 ks. Guerilla marketing mě zaujal. Podepisovala jsem na volantu, takže jsem několikrát pěkně zatroubila. 

Dalších pět kusů jsem bez většího úsilí prodala na třech pumpách v Chorvatsku. Všichni kupující byli nadšení. Všichni kupující byli nadšení ještě předtím, než zjistili, že jsem autorka a mohu jim knihu podepsat (čímž je vyvrácen argument "to se to prodává, on the road, přiopilým turistům, kteří považují koupi knihy od kočovné autorky za příjemné zpestření nudné cesty). Moje jméno nikdo neznal. Bylo to úplně jedno. Všichni chtěli knihu s humoristickou lovestory, která se odehrává na Jadranu. 

"Máme štěstí, že jsme na vás kápli," řekl mi jeden pán. "Než se vrátíme do Čech, bude kniha určitě rozebraná!"

Nebude. 

Nevadí. 

Přespala jsem na nafukovací matraci v kempu pod Omišem, který byl nacpaný Čechy k prasknutí. Udala jsem zbytek knih a ponechala si jen jeden výtisk - jako spolujezdce a talisman. Ty, na které se nedostalo, jsem odkázala na eknihu. Už za pár dní! Jásali. I v kempu, nejlevnějším ubytovacím zařízení, měla řada lidí ipad nebo čtečku. 

Sdělení o lidech, kteří tohle nechtějí, jsem vysadila a zanechala napospas osudu v prachu cesty. Lidi tohle chtěli. Chtěli číst moji knihu. Za utržené peníze jsem natankovala benzín, za všechna povzbudivá shledání se čtenáři jsem doplnila rezervy autorské hrdosti. 

Vytočila jsem rádio na plný pecky a vyrazila k Pelješaci. 

Jen co dorazím do cíle, pošlu do knihkupectví pohlednici s tímto textem:

Počet prodaných výtisků: 19

Tržba: 5.200 Kč

Čas: rekordní. 

Index slávy: 0

Srdečně zdraví, 

B.Č.

P.S. Opravte si v počítači název titulu a objednejte další výtisky. Cestou jsem na vaše knihkupectví odkázala cca čtyřicet lidí.