Dočkala jsem se své velké chvíle: mou kamarádku ze Záhřebu, editorku známého společenského magacínu, zaujalo mé zoufalé literární počínání mezi olivami a vinohradem v Dalmácii natolik, že se rozhodla napsat o tom článek. Text měl být obohacen fotografií, a tak jsem byla požádána, abych se dostavila do jedné záhřebské kavárny, pokud možno v žánrovém převleku za zemědělce-intelektuála. Došlo mi, že jde o vynikající příležitost, pročež jsem nemeškala a vyrazila. Na 422. kilometru chorvatské dálnice A1 mi však došlo ještě něco dalšího.
Byl to benzín Natural 95.
Než se pustím do líčení toho, co následovalo, ráda bych řekla toto: velmi často píši v ich-formě, což čtenáře někdy svádí k otázce – a to se opravdu stalo? Ne, nestalo, - odtuším pokaždé. – Stalo se toho mnohem víc, ale já zkrátka nemohu mrhat časem, trpělivostí, literárním vkusem a důvěrou těch, kdo stále ještě nezanevřeli na tento blog, takže zásadně vynechávám vše, co by bylo zcela neuvěřitelné, trapné, absurdní, podezřelé, nadbytečné nebo přitažené za vlasy. Mé texty jsou tak často jakási fikce-doplňovačka, kterou si lze v případě dostatku času a zájmu libovolně dokreslit o několik momentů, které jsem se zkrátka neodvažovala do textu zahrnout. Do následujícího příspěvku můžete, proto, dle libosti zařadit tyto situace:
- V klíčovém okamžiku zjistím, že jsem ztratila klíč od auta v kopřivách, ale naštěstí objevím náhradní.
- Jakmile se proklestím stokou a špínou, shledám, že nedaleko je poměrně hezká a na balkánské poměry udržovaná lávka.
- Když chci zaplatit benzín, nefunguje mi karta Master. Nefunguje ani Visa. Mobil zhasl. Proklínám všechny banky. Nakonec usmlouvám zaplacení v eurech a českých korunách, a to včetně kovových mincí obou měn.
- Na závěr šlápnu do neuvěřitelně páchnoucího psího lejna a sháním se po tom, kdo tvrdil, že to přináší štěstí, abych ho mohla ztlouct.
Nyní však zpět na dálnici A1.
Benzín došel proto, že jsem v transu a vidině budoucí slávy prostě zapomněla sledovat ručičku, která už notnou chvíli tloukla hlavou o sklo, neboť má palubní deska bohužel není vybavena nepřehlédnutelným mechanismem, tj. svítící kontrolku přezdívanou hladové oko.
Stačila jsem dokodrcat do odstavného pruhu. Kamiony kolem mého nízkého sportovního auta svištěly jako splašení dinosauři, takže jsem se z vozu vysoukala plna strachu dveřmi na straně spolujezdce. Křiklavá bezpečnostní vesta se nafukovala ve větru, když jsem se potýkala s instalací zrezivělého trojúhelníku. Kromě kamionů mě míjela celá spousta českých aut: byla sobota, a tedy den, ve který se ještě několik týdnů po skončení hlavní sezony mění turnusy. Mávala jsem na ně, ale zřejmě si mysleli, že je člověk v oranžové vestě jen tak přátelsky zdraví, a tak se zařadili o pruh dál a zrychlili.
V kapse mi něco zapípalo. Byla to zpráva od kamarádky-novinářky, ale než jsem jí stačila otevřít, zvěstoval telefon prázdnou baterii a bez omluvy se odporoučel. I on mě v tom nechal. Zaklela jsem na adresu nesolidárních českých řidičů a zapomenutých nabíječek k mobilním telefonům Nokia. Poslala jsem sama sebe tam, kam se to nejvíce nabízelo, a vztekle přehlédla druhý břeh dálnice.
A spatřila jsem ji. - Za dálnicí, zhruba kilometr ode mě, se tyčila do výšky černožlutá kachna, hrdý symbol čerpací stanice Tiffon.
Nechala jsem auto autem a vyrazila na dobrodružnou pouť za benzínem, dobrým člověkem a životním štěstím.
Bylo to jako v pohádce, a sice v pohádce Princ a Večernice. Tupý princ nejdřív, samosebou, prošustruje všechny peníze, koně, dary a důvěru blízkých (= benzín). Načež se mu dostane druhé šance (=čerpací stanice Tiffon) a nyní je jen na něm, aby ukázal, co v něm je a svou udatností, vynalézavostí a vytrvalostí čelil všem nástrahám, které ho na trnité cestě čekají.
Nejdřív bylo nutné přebrodit dálnici. V sobotním provozu nešlo o nic lehkého, situace byla nepřehledná, a já se nesnášela o nic méně, než kolik jsem nesnášela všechny, které kdy napadlo něco podobně šíleného a já na ně vztekle blikala a troubila. Budiž jim všem nyní odpuštěno – zřejmě jim došel benzín, zhasnul mobil, nikdo jim nezastavil, a tak neměli na výběr. Chudáci.
Nenáviděna všemi, stanula jsem na druhé straně, ve vietnamkách a v trní. Přelezla jsem drátěný plot a dumala, co se může nacházet na oploceném strništi podél dálnice. Pokračovala jsem opatrně směrem ke kachně. Trní se mi zabodávalo do bosých nohou. Snad to není pštrosí farma. Zdálo se mi, že zatímco já se ze všech sil přibližuji, znak benzínky se stále vzdaluje, zrovna tak jako zámek čaroděje Mrakomora ve shora vzpomenuté pohádce. Na zemi něco zašustilo. Strnula jsem. Mohlo by taky jít o chovnou stanici poskoků! Ale byla to jen myš.
Terén zhoustnul, zúžil se a nabral spád z nepříjemného svahu. Čelit trní ve vietnamkách, jak se ukázalo, bylo jen velice přízemním, banálním problémem. Horší bylo čelit dvoumetrovým kopřivám v kraťasech a tričku bez ramínek. Takže pěstírna kopřiv, - dovtípila jsem se a plna úzkosti jsem se otočila zpět k dálnici. Byla strašně daleko. Nemá přeci cenu se vracet, když benzínka se nachází co by kamenem a dělí mě od ní jen několik metrů kopřiv. Navíc, pár šlehanců může člověku velice prospět. Bude si konečně vážit klidných procházek po upravených cestách.
Vynořila jsem se z kopřivového háje a shledala, že Tiffon je skutečně co by kamenem, a to takovým, kterým by musela hodit přinejmenším Bára Špotáková. Bylo to pořád daleko a co hůř: stejně jako princ v pohádce, i já jsem stanula na břehu řeky. A nebyla to jen tak obyčejná řeka, děti, byla to stoka, jejíž břehy lemoval plastový, kovový, organický a chemický odpad všech tvarů a žánrů, trsy nafialovělé trávy a kosmických rostlin signalizovaly, že tady končí veškerá legrace a před pádem do páchnoucí vody mě na poslední chvíli zachránila síť. Byla to síť pavouka, který se myslím jmenuje sklípkan, a na základní škole v hodinách přírodopisu nám pěkně lhali, když tvrdili, že se v Evropě nevyskytuje, když vyskytuje, a to na předměstí Záhřebu. Hrozba střetu s gigantickým pavoukem zapůsobila proti gravitaci. Zaryla jsem se vietnamkami do bláta a rvala trsy fialové trávy, za které jsem se chtěla zachytit, dokud jsem neskončila po kolena ve stoce. Ba že, málo – pramálo letních táborů jsem v dětských letech absolvovala. Teď se to projevilo. Žádné přeskoč-přelez-přebroď, ale spadni-utop se-zlom si kotník!
Vsuvka k zamyšlení: je zajímavé, jak snadno člověk – optimista – ve svízelné situaci propadne dojmu, že horší už to být nemůže. Konec vsuvky.
Mohlo.
Pavouci byli i na druhé straně a střetu s nimi se nedalo vyhnout. Stanula jsem tváří v tvář vypasenému exempláři, který si mě měřil kusadly a zřejmě přemýšlel, ze které strany nahodí laso.
„Heleďse,“ – povídám. „Pusť mě.“ Chtěla jsem začít přátelsky, poučena pohádkami, kde Honza pomůže mravencům a jiné havěti, a havěť pak na oplátku pomůže jemu.
„A jak bys mi tak mohla pomoct?“ – věnoval mi pavouk všetečný pohled.
„Jednoduše. Když vypadneš, neroztrhám ti síť na tisíc kousků!“ Došla mi trpělivost. Pavouk zarytě držel pozici, jiného koridoru k vydrápání se ze stoky nebylo, a tak jsem popadla klacek a proklestila si cestu vpřed. Pavouk zdrhnul. Síť vzala za své. A moje cesta byla volná.
Vsuvka k zamyšlení II: Láďa Smoljak rád upozorňoval, že pohádky, na kterých jsme vyrostli, jsou nevýchovné a pomýlené, protože vycházejí z toho, že dobro je vždy odměněno dobrem, vlídností a trpělivostí, že se nejdál dojde atd., zatímco ani jedna pohádka nezvěstuje dětem drsnou pravdu o tom, že člověk si stejně nakonec musí pomoct sám a že s některými živočichy, například tlustými pavouky, se nevyjednává. Konec vsuvky II.
Na benzínce jsem způsobila senzaci. Balkánští muži, zvyklí na opálené elegantní nohy ve střevících na vysokém podpatku, pozorovali moje zablácené prsty a rudé končetiny s obrovskými puchýři. S pachovým předstihem několika metrů bylo jasné, že jsem právě vylezla ze stoky. Vracela jsem přítomným nevraživé pohledy. No a co? Kde jste byli, mistři, když jsem mávala rukama v odstavném pruhu? Zamířila jsem k pokladně, pro kanystr a pro nabíječku Nokia do auta.
Prodavač měl do té doby zřejmě velice nudný život, protože mým příchodem zcela oněměl. Ale dorozuměli jsme se i v posuňcích. S plným kanystrem jsem si pak sedla na obrubník před stanicí a dávala ostentativně najevo, že zpět stejnou cestou, navíc s kanystrem, nepůjdu ani kdybych tady měla nocovat.
Po dvaceti minutách se objevil člověk, kterému se mě zželelo: bezzubý děda v rozpadajícím se Fiatu 500. Když jsme se rozjeli, zjistila jsem, že je podle všeho i slepý a hluchý, ale bylo mi to jedno. Vyvrhl mě na druhé straně dálnice, půlkilometru oranicí před mým autem, ale jistota, že už nepolezu stokou, ve mně vzbudila euforii. Šla jsem krtinci. Zakopávala o klacky. Ukopla jsem si palec. Ale měla jsem cíl – mé blikající auto v odstavném pruhu a skomírající vidinu slávy na stránkách časopisu. Budu mít zpoždění, ale jistě na mě počkali.
Nastartovala jsem auto. Každé sešlápnutí pedálu bolelo. Podívala jsem se na svoje oteklé nohy. Zatímco Petra Paroubková napsala knihu V botičkách od Diora aneb omylem v zákulisí velké politiky, já bych mohla napsat V pantoflích od Vietnamců aneb omylem ve stoce na předměstí Záhřebu. Lidi by se zasmáli. Nejvíc ze všeho by je možná pobavilo, že jen co se mi podařilo vzkřísit mobil, přečetla jsem si konečně zprávu od kamarádky-novinářky: Schůzku dneska nestíhám, natankovala jsem do služebního auta místo benzínu naftu - motor zničen, takže brečím na Agipu u Varaždinu a čekám, že dostanu padáka. Pokračuj v bestselleru, rozhovor uděláme někdy jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat