Ideální podmínky

Občas přemítám, jestli jsem v uplynulých letech strávila víc času psaním nebo hledáním ideálních podmínek pro psaní. Bojím se, že je to tak nastejno. 

Pídila jsem se po zvyklostech úspěšných autorů. Ztratila jsem spoustu hodin sněním o tichém, klidném místě, které poskytuje dostatek tvůrčí rezonance, a jakmile jsem takové místo několikrát ve svém životě našla, obvykle jsem v něm strávila jen velice omezený čas a po zbytek roku lkala nad ukrutnou nespravedlností, že jsem skvělé místo musela opustit. Dumala jsem nad povrchovými vadami svého stolu a vyhodnocovala jejich potenciál přispět ke zmaru mé práce. Proklínala jsem svou neschopnost vystřevit z počítače veškeré součástky, které umožňují připojení k internetu nebo rozšlapat modem (což udělal americký romanopisec Jonathan Franzen; zašel dokonce tak daleko, že na svém starém laptopu zalil zdířky pro jakékoli nepotřebné dráty pryskyřicí). Protesknila jsem celé věky, že lautr ani za nic nedokážu vstát včas (například v půl páté jako pološílený Haruki Murakami, jehož život sestává ze psaní, časného vstávání a dvacetikilometrových běhů - těch naštěstí nejsem schopna, takže si je nemusím vyčítat). 

Je otázka, nakolik jsou podmínky pro psaní opravdu významné a nakolik je hon za nimi jen promrhaným časem, resp. hledáním úniku před skutečnou prací. Setkala jsem se s cílevědomými úspěšnými lidmi, kteří se prosadili v řadě jiných oborů než v literatuře, a kteří tvrdí, že pro psaní je potřeba stůl, trocha toho klidu, papír a tužka, případně - dobře - počítač. A pak jsem se setkala s autory - s autory různého žánru, věku a národnosti, a zjistila jsem, že téměř každý z nich tráví hledáním či vytvářením podmínek pro psaní (a následnými výčitkami, že nic neudělali) přinejmenším tolik času jako já. To mě povzbudilo. 

Na několika poznatcích ohledně podmínek pro psaní jsem se s kolegy-autory shodla:

1. Ticho je důležité, ale není nejdůležitější ani nejnáročnější (špunty do uší a protihluková sluchátka vám zajistí ticho i vprostřed kamenolomu). Daleko těžší překážkou je potřeba izolace - od problémů a povinností (když si budete v duchu připomínat nezaplacené složenky a nesplněné termíny, nenapíšete nic), od lidí, kteří nemají pochopení pro to, co děláte (příbuzní, kteří si myslí, že psaní básní je zábava pro šílence a jsou schopni vám to šestkrát denně zopakovat) a konečně - nejtěžší - od lidí, kteří mají pochopení, milují vás, vy milujete je, a přesto se od nich musíte po čas práce odpoutat. Vypnout telefon. Odjet. Nebýt v dosahu. Zmizet. 

2. Je bezpodmínečně nutné oddělit fázi přípravy na psaní (výzkum, čtení, shromažďování informací, komunikace s lidmi), kdy potřebujete internet, od fáze vlastního psaní, kdy internet v drtivé většině případů nepotřebujete, nesmíte dopustit, aby vás rozptyloval, a jediným způsobem, jak se ho zbavit, je psát tam, kde internet není k mání. Vůbec. Jsme natolik zapleteni v závislosti na mobilních a datových sítích, že schopnost vypnout ten zatracený telefon alespoň na dvě hodiny se pomalu stává ctností vyvolených. 

3. Ba, je to iracionální a nevysvětlitelné, ale jsou zkrátka místa, kde píšete líp a jiná, kde vám to absolutně nejde, ač se na první pohled mohou jevit jako zcela ideální. V tomto směru se autoři rozpadají do několika skupin: a) domácí (píší zásadně v klidu domova, protože mají vůli a dokáží vzdorovat gravitační síle televize, ledničky a gauče), b) kavárenští (potřebují němou pohybovou kulisu skutečného života, situací a lidí), c) asketičtí izolacionisté (vyhledávají místa opuštěná, opředená pavučinami a legendami, kde není k jídlu nic jiného než to, co sami najdete a ulovíte). Avšak, dvě stejně útulné kavárny nikdy nejsou úplně stejné. Každé místo má svou auru a historii, kterou citem rozbolavělý, jazykovými útrapami a chatrným popisem postav smýkaný autor neomylně zavětří a vnímá. 

4. Všeobecně převládající představu o autorovi, který si dá skleničku červeného, zamyslí se, udělá pár črtů na papír a pak, spokojen sám se sebou, odebere se k počítači a napíše brilantní povídku jako po másle - tuto představu je třeba systematicky potírat. Nic takového neexistuje. Psát román je jako pokoušet se vyprázdnit tálinskej rybník dvoudecovkou, a to s tím rozdílem, že na samém začátku jste natolik okouzleni vlastním nápadem, že vám obtížnost úkolu ani zbla nedochází. Stane se to později, když tonete v rybníce papírů a sebelítosti, nesnášíte své postavy i sami sebe, nechápete, proč jste s tím kdy začali a není vám jasné, proč proboha nedovedete přestat. Přijetí nelogičnosti a ohromného risku, že všechno, co uděláte bude třeba nakonec k ničemu vyžaduje značnou dávku odvahy a také značně pevný termín odevzdání rukopisu.