Velmi jemný klub Zdeňka Pohlreicha

Takhle se, Zdeňku, krájí bazalka.

Tak se to stalo: v pondělí večer se u nás stavil Zdeněk Pohlreich s velkou krabicí jídla (kvalitního), nožů (ostrých), pánví (nepřipalovacích) a dal se do toho - osobně mi uvařil a servíroval výhru, kterou jsem získala v literární soutěži se supermarketem Interspar. A pak, že se psaním člověk (alespoň občas) neuživí! 

Pravda, trochu jsem se bála: outlocitnější část rodiny prohlásila, že bude-li pan Pohlreich používat stejně hrubozrnných výrazů jako ve svém televizním pořadu, pak ona - rodina - odchází. Kromě toho, kuchyně, kde se vařilo, je nové osídlená a ne zcela zařízená, takže jsem se strachovala, aby něco nechybělo (multifunkční robot, hnětač, váleček na nudle, moždíř, složitý stroj na výrobu domácích těstovin). A co teprve záludná varná deska! Už už jsem slyšela: cože - vy vaříte bez plynu? 

Telecí á la Pohlreich. Dost dobrý.

 Ale všechno bylo jinak. Zaprvé, Zdeněk Pohlreich je nejen profesionál, ale je to především člověk, kterého bych se nezdráhala označit za velmi jemného a zdvořilého. Jediné ostré slovo, které během vaření padlo, jsem vypustila já, a to ve chvíli, kdy jsem navzdory expertní instruktáži nezvládla nakrájet cibuli. Novotou vonící kuchyně Zdeňka Pohlreicha neodradila - nahlédl do neposkvrněné trouby a zajásal: vypadá to, že tady budu mít právo první noci! A elektrická plotna? "Nejlepší," zhodnotil šéf kuchyně. Na elektrice prý vaří už patnáct let a nedá na ni dopustit (...to já, teda, dám, ale nepřela jsem se). 

První poločas:  Opravdu Skvělý Nakladatel dolévá víno, samozřejmě Dingač, co pochází z malého neznámého vinařství na poloostrově Pelješac; myslím, že majitelé budou opojeni, když jim pošlu fotku a řeknu, že Zdeněk Pohlreich jejich víno chválil. 

Jak Zdeněk Pohlreich vaří? V klidu. Nelopotí se, minimalizuje zbytečné úkony (česnek peče ve slupce, brambory taky, nemeje maso - proč? - povídá - Co tím získáte?) Umí věci vysvětlit. Moje základní problémy v kuchyni (s cibulí, která se nedá nakrájet, s olejem, který vždycky prská) vyřešil během vteřin. Nedělá bordel (jak toho docílil, jsem bohužel nepostřehla, ale vždycky měl po ruce jen a právě to, co k danému chodu potřeboval. Při domácím vaření prý lidi nejvíc chybují v tom, že se nepřipraví - půlku přísad zapomenou ve spíži, loví je v lednici, zjistí, že mají něčeho málo nebo to nemají vůbec. A tak nahrazují - limetu citronem, citron cibulí, cibuli solí. Nevím. Já nenahrazuju. Když pracuju, jím jen rejži s kečupem. Ačkoli teď to možná přehodnotím, když vím, jak se dělá bruschetta, telecí, brambory a grilovaný ananas.

Šéf na grilu, ananas na pánvi.

"Rejži s kečupem?" zhrozil se Zdeněk Pohlreich. "A co prosímvás děláte?"  Dlouze jsme se bavili o psaní a dospěli k tomuto závěru: je jedno, jestli vaříte text nebo telecí. Pokud to děláte po tisící dvousté osmdesáté první, je poměrně značná šance, že to nezkazíte. Ale pokud máte úctu k práci, umění a náhodě, tak víte, že se to stejně občas nemusí povést podle vašich představ.

Načež jsme zabrousili ke knižnímu trhu. Vyměnili jsme si podepsaná díla a vznesli vzájemný dotaz: jak se to prodává? No...prodává - obojí se prodává přesně tak, jak se autor(ka) účastní zábavního či literárního provozu. Přiměřeně. Potěšilo mě, že Zdeněk Pohlreich si Příručku jadranské snoubenky hodlá přečíst - prý ho zajímají tipy a triky k přípravě černého rizota. Má ho rád. Snad na mě nepošle nějaké komando, až zjistí, že černé rizoto v mém podání je literární fikce.