Sháníte doporučení na Harvard?

Napište si ho sami! - Tak zní trefa, kterou až příliš často slíznete, pokud se přihlásíte na zahraniční stáž, praxi nebo stipendium, a sháníte se u svých učitelů a spolupracovníků po doporučujícím dopise. Před deseti lety, coby studentka na Karlově univerzitě, jsem na vlastní kůži zakusila, jak žalostné poměry v tomto ohledu panují na české akademické půdě. O pár let později situaci výstižně shrnul Jan Komárek ve svém postu na blogu Jiné právo; diskuse pod jeho textem jen potvrdila, že stav se příliš nelepší. Když jsem nedávno potřebovala dvě reference k přihlášce na zahraniční autorské stipendium, shledala jsem ke své hrůze, že v profesionálních vztazích je kultura psaní doporučujících dopisů ještě na horší úrovni než na univerzitách. 

Šlo o tvůrčí stipendium na méně známé univerzitě. Ačkoli jsem splňovala podmínky pro přihlášení, přečetla jsem si dobře míněné varování, že u jiných než rodilých anglofonních mluvčích je šance uspět přiměřeně snížena (čti: skoro žádná, ale zkusit to můžete). I rozhodla jsem se své minimální šance maximalizovat všemi dostupnými prostředky. Vybrala jsem nejlepších čtyřicet stran svých textů v angličtině, vyrobila poutavé překlady anotací svých knih, přeformátovala životopis do podoby, nad kterou přecházel zrak. Všechny verze motivačního dopisu, které jsem postupně vytvořila a zahodila, mohly součtem slov suverénně naplnit tučná skripta s titulem "Variace na motivační dopis: poučení z krizového vývoje". Pokud šlo o doporučující dopisy, myslela jsem si, kdovíjaké mám štěstí. Měla jsem po ruce hned dva kandidáty, kteří 1) byli s ohledem na zaměření stipendia zcela nasnadě, 2) v rámci někdejší úspěšné spolupráce mi zdůraznili, že mě rádi doporučí k práci na dalších projektech, 3) poměrně dobře znali mě i mé psaní, a navíc 4) jejich jména měla v oboru i ve společnosti jaksepatřící zvuk. Výsledek: jeden se neozval ani po urgencích, druhý se vymluvil na nedostatek času s tím, že mi rád podškrábne cokoli, když si to sama napíšu. Od čeho jsem, ostatně, spisovatelka, že? Nepochybuje, že to zvládnu lépe než on. 

Bylo mi do breku. Ne, sakra už!, nebudu psát žádné reflexe o svém vlastním psaní, autorských zkušenostech a tvůrčí osobnosti, nebudu urážet inteligenci a dobrou vůli lidí, kteří stipendium už několik let úspěšně organizují a financují, a hlavně - nebudu urážet sebe sama. Radši se tam vůbec nepřihlásím. To je ono! Zůstanu doma za pecí a hrdě zahořknu vůči všem, co se někam dostali, protože dovedli sestoupit z piedestalu a nechali si podškrábnout to, co o sobě samých se skřípěním zubů napsali. 

Pak jsem potkala v sámošce růžolící milou paní se síťovkou, naši sousedku. "Vy se tam nehlásíte? To je mi moc líto! Já vám držela palce."
Bylo mi do breku podruhé. Tak já ke všemu zklamu i zástupy svých blízkých, sousedů a čtenářů!
Vysmrkala jsem se a dumala: když se to tak vezme, jmen, která mají v naší společnosti zvuk, je hodně. Podstatně méně je jmen, která mají ve společnosti zvuk právem, případně těch, která zůstávají neprávem beze zvuku, protože společnosti nejsou vůbec známa. Jestli já jsem neměla o doporučení žádat úplně jiné lidi...Například ty, jejichž jméno má třeba zvuk v oborech jiných, ale přesto četli moje texty a já četla ty jejich. I oslovila jsem dva: úspěšného absolventa jedné série mého psacího coachingu pro právníky, který na svém psaní dokázal obdivuhodně zapracovat, a irskou filmovou kritičku, kterou zaujal můj scénář na motivy knihy Totál Balkán, takže se rozhodla stát jeho editorkou. Jejich reakce byly odzbrojující: jasně, že napíší! S chutí.

Ta chuť z jejich dopisů čišela. Dojaly mě tak, až mi bylo do breku potřetí.

Oba mé referenty spojuje to, že působí v zahraničí. Ani jednoho z nich by ve snu nenapadlo říct mně nebo kterémukoliv jinému žadateli o dopis - napiš si to sám. Proč je tomu u nás jinak? Nemyslím si, že na vině jsou jen vyučující / kolegové / spolupracovníci, kteří se ošívají a vymlouvají na nedostatek času, načež svým autogramem posvětí dopisy, které sami nenapsali (a mnohdy si je ani nepřečetli). Odpovědnost je i na straně  žadatelů o doporučení: pokud přijmou rozpačitý úkol vytvořit svůj vlastní chvalospis, má to hned několik ničivých dopadů. Zaprvé, ustoupí vlastnímu pohodlí a strachu, udělají nesprávný kompromis, který vlastně udělat nechtěli, jenže - okolnosti a časový tlak jsou snadno dostupným alibi. Zadruhé, podporují zvrácený maloměšťácký žebříček hodnot, ve kterém záleží na titulu a nikoliv na vzdělání, na jméně a nikoliv na člověku, na formě, nikoliv na obsahu. A zatřetí, potvrzují a šíří společenský věhlas autority, která ve skutečnosti žádnou autoritou není.

Odeslala jsem přihlášku a nazítří potkala paní se síťovkou na poště. Řekla jsem jí, jak to bylo. "To je ale blbec," prohlásila o nositeli zvučného jména. "Ale ten pán, co vás doporučil, no ten - jak že se jmenuje? - Však je to jedno. Prostě to napsal hezky. Tak ať vám to vyjde!"

Nu, spíš to nevyjde. Ale už teď to stálo zato.