Existují stránky Mám talent: web, kde najdete řadu zajímavých citátů, tipů ke psaní, možnost spolupráce s literární agenturou, rozhovory se spisovateli a také díla nepublikovaných autorů, která můžete číst a hodnotit, podobně jako na Písmáku. Web je značně rozvětven, takže narazíte i na slabší články, např. rozhovor s Irenou Obermanovou (proč, panebože - proč všechna, i nezávislá internetová média donekonečna recyklují recyklované odpovědi recyklovaných autorů? Kde je Kateřina Rudčenková? Milena Holcová, Tereza Boučková? Hana Andronikova, Milena Jesenská, Božena Němcová?) A pak narazíte na článek Tipy pro pohodové psaní. Přestože obsahuje několik užitečných rad, nadzvedl mě. Nadzvedl mě proto, že jeho titulek je antitezí všeho, co kdy řekli a svými texty dokázali nejlepší světoví spisovatelé: pokud by byl kdokoli z nich při psaní v pohodě, jejich díla bychom neznali. Protože spisovatel, autor sdělení, která nás zasáhnou, musí být při své práci v jakémkoli stavu, jenom ne v pohodě.
Profesionální autor se v tomto ohledu neliší od profesionála z oboru jiného. Andre Agassi ve svém životopise uvádí, jak se poprvé bavil o tenisové hře se svou budoucí ženou Stefi Grafovou: přiznal jí, že tenis svým způsobem nenávidí. A budoucí žena mu řekla: To přece my všichni, ne? Čímž uhodila hřebík do lebky.
Každé opravdové lidské úsilí v sobě skrývá konflikt. Konflikt jest nepohoda, stres, tápání, neutuchající kardiografické kmitání mezi zklamáním a euforií, láskou a nenávistí. Pochybnosti, zoufalství, pocity bezvýchodnosti, opakované neúspěchy, lopotnost a náročnost práce, vědomí, že cíl, ke kterému se chceme přiblížit, je šílený a téměř nerealizovatelný, že množství slovních kombinací je nekonečné, a my musíme tisíckrát za den usilovat o to, abychom vybrali tu nejlepší, to všechno v člověku probouzí paniku a strach. Pokud vytrvá, pokud se naučí, jak bezvýchodnost den za dnem překonávat a vítězit sám nad sebou, jen tehdy - možná - uspěje.
Říká se, že psaní je jako skočit z útesu a za letu si vynalézat křídla. Ba. Natáhnout špagát přes Niagarské vodopády a přejít po něm v rozepnutých přezkáčích s kapkou živé vody na lžičce. Netvrdím, že všichni skvělí autoři byli každým okamžikem tvůrčího procesu na pokraji sebevraždy nebo alespoň nervového zhroucení. Ale rozhodně nepraktikovali pohodové psaní. Knihu, báseň, email nebo textovku, do níž autor vložil opravdové úsilí za cenu vlastního nepohodlí, poznáme. Zazáří. V době, kdy většina společnosti vytváří a vyžaduje pohodu ve formě (recyklované) nenáročnosti, neúčasti a otupění, jsou záblesky autorské výjimečnosti patrné na první pohled (jen se o nich nedozvíme z rozhovorů v pohodových médiích; objevit skvělého autora často znamená, že po něm musíte pátrat jako krvelačný ohař, ale to už jaksi patří k současnosti. Podstatné je, že vám v pátrání nikdo nebrání).
Tipy pro pohodové transplantace srdce neexistují. Tipy, jak v pohodě vyhrát Wimbledon, rovněž nejsou k mání. A tak, pokud chcete mít v životě pohodu, nepište. Sobě i případným čtenářům prospějete daleko víc, když se místo skoků z útesu s padákem na zádech vypravíte na reflexní masáž chodidel.
Žádné komentáře:
Okomentovat