Dobrotvor

Podle ankety Lidových novin se slovem roku stal zlojed (© Karel Janeček). Mně osobně termín příliš nesedí. Připomíná mi mozkomory a smrtijedy, děsuplné postavy z Harryho Pottera. A tak jsem stanovila své vlastní slovo roku: dobrotvor. V chorvatštině tento výraz znamená "dobrodinec". (Jazyková vsuvka: stejně jako nám zní dobrotvor komicky, Chorvatům prý dobrodinec evokuje "omladince", tj. svazáka.) 

Nemám v úmyslu provozovat rozjařenou agitaci dobra nad uplynulým rokem: ano, byl pro mě rokem vesměs úspěšným, ale kromě toho byl rokem nekonečného pachtění, bolesti, zklamání, zmařeného úsilí, neplatičů, nervů jako špagáty, rozčarování, a nadto byl také rokem přísně úsporným a hubeným. Přesto jsem se opět přesvědčila, že dobrotvory potkává člověk na každém kroku a jsou to právě oni, kteří mu pomáhají odrážet se ode dna, nepropadat panice, překonávat překážky a věřit, že lidstvo i nadále zůstává více lidstvem než nelidstvem. Dobrotvoři se vyskytují nevyzpytatelně a rozbor jednotlivých čeledí by vydal na tlustou knihu. Proto předkládám jen ilustrativní výčet typických zástupců, dobrotvorů, kteří se v mém životě objevili v loňském roce:

1. Učitel, který vůbec nemá čas, ale přesto mi věnoval několik perných dní své práce, aby přečetl můj rukopis a opatřil jej důkladnými, užitečnými poznámkami. 

2. Majitel optiky, který nemá na rozdávání, ale nedal jinak: věnoval mi několik párů čoček a slevu na brýle, protože je potřebuji ke své práci a kromě toho - já t.č. prodělávám víc, tak jaképak diskuse o placení. 

3. Starší distingovaný pán, s nímž jsme se dali do řeči na lanovce v Alpách, kde jsem byla jako delegátka. Vyklubal se z něho uznávaný evropský psychiatr. Ze mě se vyklubala pacientka: o hodinu později jsem si na lyžích roztrhla koleno. Psychiatr mě nejdřív doprovodil na místní pohotovost, kde spráskli ruce a řekli, že musím do nemocnice vzdálené hodinu jízdy. A protože moje pojištění nekrylo náklady na sanitku, psychiatr mě bez řečí odvezl vlastním autem, přečkal se mnou šití, poskytl duševní útěchu a podporu, odvezl mě zpět do letoviska a zakoupil palačinku s nutelou.

4. Učitel na obchodní akademii, kam jsem byla pozvána na přednášku o Kosovu. Omlouvá se, ale škola prý nemůže moje vystoupení zaplatit. Ujišťuji ho, že jsem držela výklady v podnicích, které bylo lze označit za opulentní a prestižní, a které úhradu času a cesty nikdy ani nenabídly. To on si nevezme na svědomí, - pokračuje učitel, má pro mě v obálce připravenou symbolickou odměnu. Ze svýho. A růži. Jen tak. Strašně děkuje. Marně se s ním handrkuju. 

5. Tým, který pracoval na eknize Příručka jadranské snoubenky: bez neuvěřitelné přízně a velkorysosti korektorky, sazeče-grafika a bratra-nakladatele, by ekniha nevznikla. Snad jim to budu moct oplatit. 

6. Spolužačka z Oxfordu, která poctivě přečetla a opravila prvních padesát stran anglického překladu Totál Balkánu. Jestli ještě jednou řeknu, že jí zaplatím, přestane prý se mnou kamarádit. Ať nekecám a překládám. Chce číst dál - líbí se jí to. 

7. Zahraniční nakladatel, který si umínil, že mě bude podporovat. Zásobuje mě knihami. Zajímá se, jak pokračuje práce na tom či onom textu. Tu a tam mě seznámí s někým, kdo by mi mohl pomoci. Se zanícením detektiva shání potenciální čtenáře Totál Balkánu a vždycky nějak zařídí, že se k nim kniha dostane. 

8. Autoři mých doporučení do soutěže o stipendium, které jsem nakonec nedostala. Ale obě doporučení jsem si přečetla - a tam to vlastně mohlo skončit. Takoví lidé a dají si takovou práci, abych mohla odjet psát doprostřed prérie. 

9. Kamarád z Kosovké Mitrovice, kterého jsem potkala na Zvečan Jazz Festivalu. Měl na sobě festivalové tričko, po kterém jsem se marně sháněla - bylo dávno vyprodané. Když jsem si posteskla, jaká je to nespravedlnost, že ze žádného mitrovického Jazz Festu zatím nemám tričko, řekl: "To já mám vzácnou sbírku. Všechna trička ze všech ročníků, a vždycky jenom jeden kus. Ale ten letošní obětuju." Sundal triko a prostě mi ho dal. 

10. Naše známá, důchodkyně, která se doslechla o tísni, v níž jsem se ocitla poté, co jsem ani několik týdnů po řádně odvedené práci  nedostala (opět, ach ano, opět!) zaplaceno od velké společnosti. Paní se nenabízela, že mi půjčí. Rovnou mi přinesla obálku s dlužným obnosem! Peníze jsem nepřijala, ale nikdy jí její ochotu pomoct nezapomenu. 

A konečně - všichni čtenáři, kteří mě téměř každý den vyjádří podporu, ozvou se, nechají komentář, napíší. Kdo se nikdy sám nepachtil s něčím tak nevděčným a vleklým jako je překlad nebo psaní románu, kdo nikdy nevypravil hotové dílo na cestu do světa jak dítě na vandr, pochopí moji radost jen stěží. Je to radost osamělé matky, která dostala pohlednici, vzkaz o tom, jak se to její dítě ve světě vlastně má. 

Zatím to vypadá, že k světu. 

Díky vám všem!