13 lekcí Kevina Spaceyho

Lepší načasování by nikdo nevymyslel: na konci ledna dospěla do finále první přímá volba prezidenta v ČR, 1. února pustil Netflix do světa seriál House of Cards, drsný záznam o moderním machiavellismu člověka, který se chce stát prezidentem USA. "Nesnesu zbytečné utrpení," říká Kevin Spacey alias kongresman Frank Underwood, zatímco koná akt chladnokrevného milosrdenství - vlastníma rukama udusí kňučícího psa, kterého právě zmrzačilo auto. Divákům v tu chvíli naskočí otázka: jak daleko je tento člověk schopen zajít? O pár desítek minut později, když kongresman začne naplno rozvíjet svou pragmatickou hru, nás začne zneklidňovat ještě jedna, zásadnější otázka: kolik podobných příběhů se ve skutečné politice odehrává?

Hlavní roli nemohli tvůrci seriálu obsadit lépe: Kevin Spacey je jako zpěvačka s hlasovým rozsahem čtyř oktáv, s tím, že svůj nejhlubší a nejvyšší tón dovede zadout z plic ve stejném okamžiku - Frankovu cynismu dovede propůjčit zdání roztomilosti, jedinou replikou skloubí hravost s krutostí tak mistrně, že na moment zaváháme, jestli antihrdina není nakonec hrdinou. (Dlužno podotknout, že při realizaci svého hereckého snu projevil Spacey podobný tah na branku: rád vypráví, jak zamlada vyrazil do divadla na představení svého idola Jacka Lemmona, a když zpozoroval, že jeho sousedka - starší dáma - zívá a pospává, obratným hmatem se zmocnil její pozvánky na uzavřenou večeři s herci, která následovala po představení. Usedl po boku Jacka Lemmona, který se později stal jeho nejlepším mentorem a přítelem). Ani obsazení dalších postav nemá chybu: Robin Wright jako Frankova manželka a novodobé ztvárnění hrůzné krásy Lady Macbeth, mladičká novinářka Zoe, která během třinácti epizod dozrává z hubatého spratka v mazanou profesionálku, která je hodna svých ambicí (...napjaté diváctvo alespoň doufá, že další série jeho domněnku potvrdí) a zajímavá paleta epizodních postav, která vytváří uvěřitelný obraz života ve Washingtonu i v americkém Kongresu. 

Ačkoli příběh není původní, scénář a dialogy jsou tím nejlepším, co je v současné seriálové tvorbě k mání. House of Cards je adaptací politického thrilleru Michaela Dobbse, někdejšího šéfa personálního oddělení britské Konzervativní strany. Podle téže knihy byl seriál natočen již v roce 1990 v BBC; jeho zpracování je také vynikající, ale na rozdíl od americké verze by v recenzích unesl přívlastky "ironizující", "jiskřivý" nebo "divadelní". Poutavým a zábavným britským zpracováním se divák prorybaří ze břehu, zatímco Kevin Spacey nás vyláká na volné moře, kde jedním šťouchem převrhne loďku a vleče nás do hloubky i s rybářským náčiním - se vším, o čem jsme si byli jisti, že o politice víme. (Ostatně, Frank Underwood hned v prvním díle prohlásí, že svoji ženu miluje více než žralok miluje krev.)
Zdařilým způsobem si tvůrci poradili s nutností častého použití textových zpráv: bez chytrého telefonu do politiky či do žurnalistiky nelez, to je jasné, ale v audiovizuálním zpracování by neustálé detaily na displej iPhonu zdržovaly a rušily. Textovky se proto zobrazují v celkovém záběru, vyrostou pod rukama protagonistů jako extrahovaný animovaný prvek - komiksová bublina, prolnou se do dalšího záběru, takže děj dokonce zrychlují.
Pravidelné zpomalení, resp. pozastavení děje naopak zprostředkují Spaceyho komentáře do kamery, mikro-monology, jimiž osvětluje publiku okamžitý záměr, dopad či význam svých činů, případně konstatuje slabost nebo nebezpečnost svých konkurentů. Divák má v těchto místech pocit, že se ocitl na komentované prohlídce v Kapitolu nebo v Bílém domě, kudy poslušně klouže v papučích a s návštěvnickou kartičkou "V" kolem krku, zatímco samozřejmý průvodce Spacey, bez kartičky, prozrazuje své tajné postřehy a triky, základy politické manipulace, korupce a klientelismu pro začátečníky.
House of Cards zobrazuje tezi, že jakákoli slušnost je v politice po zásluze trestána - že idealista a "man of principle" nemá v boji o moc nejmenší šanci. Chytří slušní stojí zlosyna více práce než hloupí slušní, ale nakonec neobstojí ani ti nejchytřejší, pokud tedy nezačnou včas jednat chytře na úkor slušnosti. V ohrožení se ocitají i žurnalisté zapálení pro pravdu. Jediný, kdo paradoxně může drtivý postup Franka Underwooda skutečně ohrozit jsou, zdá se, voliči: seriál jasně ukazuje, že alespoň ti američtí si toho nenechají moc líbit. Tamní poměr stádnosti a angažovanosti nelze srovnávat s poměrem týchž veličin u voličstva v postkomunistických zemích. Ano, i Američan se nechá často opít rohlíkem - nacvičeným jímavým vystoupením nebo článkem na objednávku. Ale svého kongresmana, senátora i prezidenta alespoň neustále nutí, aby vynalézal rohlíky stále nové, svou viditelnou přítomností mu znesnadňuje, aby si dovolil cokoli.
Rmoutí mě pomyšlení, že poselství a kvalita seriálu House of Cards stěží zastíní Babovřesky a jiná čísla spartakiádního dorostu, která pustoší česká kina a divácký vkus s razancí sešikovaných kombajnů z JZD. Přesto doufám, že seriál bude vbrzku dostupný s českými titulky (původní dialogy jsou nejen mistrné, ale také poměrně náročné) a komentátor Spacey alespoň trochu vyděsí i v českých domácnostech.