Kulturní odečet

Dnes přesně v 16 hodin dostavil se do mého bytu muž, který tvrdil, že je tady krz ten plyn a jeho vodečet, což dokládal máváním několika pomuchlanými lejstry. Když stanul na zápraží, blesklo mi hlavou, jestli se člověk, který vypadá jako vděčný produkt Klausovy amnestie, mohl během pár dní nechat úspěšně zaměstnat u Pražské plynárenské. Než jsem si to stačila rozmyslet, chlap udeřil: "Já se zuju, jo?"

Ze dvou možností (1 - ano, buďte tak laskav vs. 2 - ale jděte, prosímvás, nač byste se zouval!) jsem bohužel vybrala tu horší. Blátem a sněhem zkoušená obuv odečitatele dávala tušit, že vpustit jej do bytu bez zouvání rovná se půl hodiny vytírat, takže zvítězil princip okamžitého užitku. Zul se. Mé prvotní podezření mě praštilo do hlavy, lépe řečeno do nosu, jako bumerang: nejenže jsi propuštěnec, ty sis navíc po celou dobu za katrem - přiznej se! - ani jednou nesundal boty. Lstivě čekals, až staneš na prahu mého bytu - chrámu - pracoviště!

Ba že, musel do kuchyně, do koupelny i do ložnice, a všude si dal pěkně na čas. Vyplňoval číslíčka tempem žáka první třídy, aby se odér jaksepatří usadil, rozhlížel se podezíravě po vybavení bytu (v kuchyni převládají papíry a knihy, v koupelně mám mezi kartáčky několik propisek) a - přísahám - měřil si mě. Začala jsem se bát. Koho bych se tady asi tak dovolala? Praštila bych ho ukrutně tlustou knihou do hlavy? 

  

Nejtlustší knihou, která byla na ráně, byl opus Simone de Beauvoir - The Second Sex (Druhé pohlaví). Je to rozsáhlé, pozoruhodné, prý kontroverzní dílo, které mě s přihlédnutím k dobovému kontextu jeho vzniku ponouká k závěru, že Nobelovu cenu měla možná dostat daleko spíš Simone de Beauvoir než její druh Jean-Paul Sartre. Usoudila jsem, že kdyby na to přišlo, je Druhé pohlaví, coby stěžejní dílo feminismu, k útoku obzvlášť vhodné. 

"Já si to tady s dovolenim vyplnim," houkl odečet, zapustil omamné ponožky doprostřed koberce a rozprostřel se s umaštěnými lejstry na mém stole (na mém pracovním stole, prosímpěkně, který i má vlastní rodina strachy obchází obloukem, aby nenarušila tvůrčí auru a neupadla v oprávněnou nemilost). Jeho pohled ulpěl na přebalu tlusté knihy. 

"Jste dobrá," pravil, ve tváři výraz té nejlacinější možné oplzlosti. 

"Jak to myslíte?"

Slintavě se uchechtl. "Že svýmu manželovi tolerujete takovýhle čtivo."  

"To víte," přitakala jsem, abych učinila přítrž rozhovoru, odečtu, smradu. 

"Mně by moje žena žádný takový prasárničky rozhodně nedovolila. Člověk to radši vozí v autě, služebním, ale z toho jsou pak taky někdy maléry. My chlapi to máme v tomhle ohledu velice těžký."

Podepsala jsem protokol. Odečitatel nemrava však otálel. Už už jsem čekala, že se zeptá, jestli by si nemoh v rychlosti prolistovat obrázky. 

"Ale nemyslete si," zakročila jsem. "Ono to není moc zábavný. Je to vědecká práce."

"Věda o vteřinovým sexu?" Zdál se být zcela ohromen. 

"V podstatě."

Spasil mě zvonící telefon. Hbitě jsem plynaře i jeho toxické fusekle vytěsnila do chodby.

Náš nedokončený rozhovor v něm zřejmě vyvolal spoustu dráždivých otazníků: "Vteřinovej sex," mručel, když si venku nazouval boty. "To jsem jaktěživ neslyšel."

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, usilovně větrám v celém bytě, v důsledku čehož mi sněží do klávesnice. Odečítač plynu se potuluje po domě a provádí kulturní prověrku ostatních partají. Doufám, že se nevrátí. V každém případě mě dráždí představa katarze, kdy těžký hřbet kvalitní knihy tne do oplzlého zátylku člověka, který si čtvrt roku nemyl nohy, je to zřejmě úchylák, a ve druhém kole zcela nepochybně zvolí místo Losny Mažňáka. Nu, dvoukilový svazek Simone de Beauvoir mám stále při ruce.