Překladatele svého milovati budeš

Známý literární překladatel Viktor Janiš položil na facebooku otázku do pranice: Hraje pro vás při koupi knihy jakoukoli roli jméno překladatele? Z vášnivé diskuze vyplynulo následující:

1) průměrný čtenář, který se profesionálně nezabývá literaturou nebo překladem, jméno překladatele spíše nesleduje,

2) což, podle VJ, je jako skočit do rybníka, o jehož dně nemám nejmenší tušení (souhlasím),

3) ba někdy je to dokonce horší (viz prý překlady Dana Simmonse v podání Iva Reitmayera),

4) anebo lepší (když překladatel svým umem dílo pozdvihne, viz například kniha Pan Kaplan má třídu rád v překladu Antonína Přidala),

5) ročně u nás vyjde až 5000 překladů; je nasnadě, že úroveň kolísá, protože nakladatelé jsou někdy bodří břídilové, kteří soudí, že trochu překládat literaturu umí přeci každý - je to koneckonců otrocká, mechanická práce, slovní pásová výroba, kterou mohl dávno převzít Google,

6) takže kdo by se divil, že obrat "holy shit" nalezneme v přeloženém díle coby "svaté hovno".

Chcete vědět, co si myslí autor? - Překladatelé, ti skuteční a dobří literární překladatelé, jsou neuvěřitelní machři: jsou to lidé, kteří musí mít všechny předpoklady k tomu, aby sami byli spisovateli, navíc brilantně vládnou alespoň jedním cizím jazykem, výborně se orientují v kulturním kontextu dané jazykové oblasti a dlouhodobě sledují jeho vývoj, jsou vynikajícími lingvisty, a bývají sečtělí tak, že by se před nimi styděl lecjaký literární komparatista. Je jich jako šafránu. Je nesmírně těžké je najít, a když už je najdete, je těžké se jim zalíbit, vlísat se do jejich přízně svým dílem tak, aby jeho překlad alespoň okrajově zvážili. Autora jímá hrůza nad představou, že by prodal práva ke svému textu některému zahraničnímu nakladatelství, které by pak překladatele vybralo úplně samo, a to tak, jak se to zhusta dělá - ze známosti, podle nejnižší ceny nebo podle rychlosti dodání. Nadto jdou na autora mrákoty, když si uvědomí, že jeho dílo by mohlo jednoho dne vyjít v jazyce, kterému sám vůbec nerozumí. Je to jako noční můra, která člověka neopouští ani během dne: Co se jen stane s mou důmyslnou aliterací na straně 32? A co úzkostlivě pěstěný žargon hlavního hrdiny, jak asi dopadne? Všechna ta originální přirovnání, o roztomilých zdrobnělinách, slovních hříčkách a strhujících kontrapunktech nemluvě. "Co na to Jan Tleskač?" v albánštině nevyzní, to je tutovka. Bude to ještě horší než "Na sever a na jih" v srbštině. 

Panika je na místě, neboť - jak shora doloženo - většinu čtenářů ani nenapadne, co všechno lze špatným překladem zničit: přesně tolik, kolik toho lze skvělým překladem zachránit. Je to nespravedlivé, neboť - v dobrém i ve zlém, za všechno může autor. Funguje to úplně stejně jako u rozhovorů do novin: důvěřivý autor otevře své srdce zvídavému redaktorovi, který pak, páté přes deváté, udělá z nevinného postesknutí nenávistnou kritiku, z komára velblouda, z hrušek jabka, tu utne, tam nastaví, rychle a rázně jako král Kazitext I., protože nejdůležitější je uzávěrka, počet slov, a taky aby to graficky pasovalo s fotkama, takže to nakonec celé vypadá hezky, ale zato ten obsah - ten obsah! Čtenář, který nad tím kroutí hlavou, si ovšem neřekne - jemine, to je ale mizerně napsaný rozhovor! On si řekne: Bože, proč dělají rozhovor s takovým blbem? (Osobně jsem byla několikrát přítomna korekturám rozhovorů, které posílali rozliční redaktoři Láďovi Smoljakovi, a které musel během několika hodin zgruntu přepsat, protože by byl jinak vypadal jako blb.)
Překlad Totál Balkánu jsem chtěla mít stoprocentně pod kontrolou. Do angličtiny jsem knihu přeložila sama (bláhový, smyslů zbavený nápad, který mě dosud stál půldruhého roku lopotné práce), na překlad do srbštiny jsme spolu s mým nakladatelem vyhlásili konkurz a podle anonymních úryvků nechali rozhodnout panel několika čtenářů-rodilých mluvčích. Překlad nyní už tři měsíce rediguji a činím v něm takové množství oprav, že pokud si to někdy někdo zobrazí v režimu změn, bude to obraz vpravdě skličující. Tu a tam provádím test zachování fóru: zavolám kamarádce - rodilé mluvčí - a přečtu jí do telefonu onen kus textu, kterému se na autorských čteních posluchači pokaždé smáli. Když se chechtá, je to dobré. Když se nechechtá, je mi líto všech autorů-humoristů, kteří se museli ze sta procent spolehnout na své překladatele, věřit, že poznají, kudy vede tenounká linie dělící humor od trapnosti. (Chudák Helen Fielding a její Bridget Jones v české verzi: když jsem do knihy před lety nahlédla v knihovně, po pár stránkách jsem si řekla - hm, škoda. Zaplaťpánbůh alespoň za ten povedený film. Až po několika letech se mi do rukou dostal originál a okamžitě jsem dala zapravdu Nickovi Hornbymu, který prohlásil, že Bridget Jones is a creation of a comic genius).
Během práce na překladech se mi v každém případě potvrzuje teze, kterou jsem obhajovala při ústním pohovoru během přijímaček na tvůrčí psaní v Oxfordu, a díky níž, tuším, mě tam nakonec jako prvního neanglicky hovořícího cizince vzali. Zeptali se mě, proč chci, kruci, psát anglicky, když mám svůj jazyk rodný, krásný, střediskový, jímž vládnu tak, jak žádným jiným jazykem nikdy vládnout nebudu. Prý, koneckonců, pokud se mi někdy podaří napsat bestseller v češtině, možná uspěje i v anglickém překladu. "Jenže to už bude úplně jiné dílo," vyhrkla jsem. "Jsou témata, postavy a romány, kterým přísluší čeština, a pak jsou texty, které naplno zazáří v úplně jiném jazyce. A tak, pokud si mohu vybrat mezi překladem a tvorbou rovnou v cizím jazyce, volím druhou možnost." - "What a magnificent challenge you set for yourself," odpověděla mi jedna zkoušející. "Překládat je přeci mnohem snazší." - "Ne. Je to těžší," řekla jsem. "Dokonce si myslím, že je to nemožné - nelze vyjádřit navlas totéž ve dvou rozdílných jazycích. Lze se tomu velmi přiblížit, nebo to dokonce říci lépe, ale takové počínání vyžaduje trpělivost, kterou v žádném případě nemám. Nikomu to neříkejte, ale já mám zkrátka  trpělivost jen na psaní."