Boa

Zkušební kabinka připomínala šatnu barokního zámku, přesněji řečeno šatnu, kterou se prohnala zamilovaná šlechtická dvojice na cestě do ložnice. Přes opěradlo vyřezávané židle splývalo průsvitné nařasené kombiné a luxusní župan z potištěného saténu, na brokátovém polstrování divanu leželo několik krajkových podprsenek, dvoje hedvábné punčochy, zdobený podvazkový pás a hluboce vykrojený korzet se zlatým vyšíváním. Každá žena, která se tady ocitla, si musela připadat jako rozmarná šlechtična, filmová hvězda, jejímž jediným divákem byla šedobílá Michelangelova socha Davida.

„Budete si přát tu menší velikost?“ ozvalo se zpoza těžkého sametového závěsu.

„Ano, buďte tak laskavá.“

Hebká ruka mladé prodavačky přispěchala s dalším ramínkem a svůdná noční košile z nejjemnějšího hedvábí se rozlila po dokonalé postavě jako lázeň, kaskáda stuh, od ramen až k hladkým opáleným kotníkům, které vyrůstaly z červených dívčích pantoflíčků na nesmělém podpatku.

„Je vám dobře?“

„Skvěle. Jako by to šili přímo na mě.“

„Zkuste ještě tohle.“ Ruka zpoza sametové opony podala purpurové boa.

Kůže se rozechvěla. Chmýří laskalo něžný týl, spouštělo se po zádech jako lanka, po nichž šplhali neviditelní mravenci, šimralo kolem zápěstí jako ocásky nachových koťat, prokluzovalo podpažím jako teplý letní vánek, třelo se o lícní kosti jako labutěnka, klubko jisker putujících zápalnou šňůrou, roztřepený knot v lačném očekávání žáru.

David, stálý obyvatel kabinky, upřeně hleděl za zrcadlo a tvářil se, že se ho to netýká, jako by byl z kamene. Na rozdíl od mnohých portrétů, které na člověka zíraly, ať si stoupl do kteréhokoli koutu místnosti, David se nikdy na nikoho nedíval, povznesen, vědom si své nahé dokonalosti.

Tvářil se jako Jiří. A byl mu dokonce podobný.

Satén zchladl pod náhlým přívalem slz. Ramínka sklouzla po pažích a košile se zhroutila k zemi jako opuštěná milenka.

Ach, Jiří…

Zprostřed saténové louže vystoupila dvě opatrná chodidla s pěstěnými, bezchybně nalakovanými nehty a vklouzla do tenkých krémových punčoch. Podvazky přilehly na kůži jako plochý krejčovský metr. Nikde nic neškrtilo ani netáhlo, nebylo nad kvalitní, skvěle padnoucí prádlo, které objímalo svůdné křivky, každým pohybem se otřelo o kůži a připomnělo doteky Jiřího, zručnost, s níž rozepínal háčky, něhu svlékání, které uskutečňuje milovaná bytost. Ale Jiří už měsíc svlékal někoho jiného a žádná další bytost, která by mohla být milována, nebyla na blízku.

Uslzený pohled spočinul na Davidovi. Ty jeden namyšlený, lhostejný floutku! Dlaň klouzala po Davidově rameni, mačkala a hnětla, jako by chtěla rozemnout kámen, naposled pohnout jeho city, a hle – David se skutečně pohnul, protože vůbec nebyl z kamene, byl odlitkem z tuhého plastu, dutou maketou, která byla na omak neobyčejně příjemná a hebká, a uvnitř prázdná, takže bylo možné ji bez námahy zvednout, přimknout její dokonalé křivky k vlastnímu polonahému tělu, objímat se a tančit, rozplakat se, protože opřít se o něho nedalo, zrovna tak jako o Jiřího, který dovedl člověka držet za ruku a přitom s cynickým klidem říct „Už tě nemiluji“. 

Faleš, samá faleš! Ani ten brokátový potah divanu není žádný brokát, laciný drsný krepsilon, jen jako. A potištěný satén je Made in China, devadesátiprocentní polyester, toxický brak, který způsobí svědivou vyrážku na kůži a na duši rozčarování a lítost, tak jako vše, co není takové, jaké se zdálo být. Ruka se rozpřáhla a chtěla udeřit Davida, omráčit ho a zapomenout, protože hněv byl přeci na místě, ale v posledním okamžiku se stočila a pohmoždila se o vlastní odraz v zrcadle jako pěst, která rozčeří vodní hladinu, a když se uklidní, zobrazí pravdu, bolest.

„Budeme zavírat,“ ozvalo se zpoza závěsu.

„Už jdu.“ Hebké tělo ztěžklo pod vrstvami starého obnošeného šatstva, chodidla vklouzla do vyčpělých zimních bot, zkroucena očekáváním chladu. 

Sametová opona se rozevřela a k pokladně se šourala plačící postava s náručí plnou jemného prádla.

„Tak jako vždycky?“ zeptala se prodavačka. „Vezmete si to všechno?“

Smutný muž zavrtěl hlavou. „Dejte mi jen to purpurové boa.“

Doma našel kus starého hrubého provazu, který přivázal na střešní trám. Boa omotal okolo smyčky, a když si ji přetáhl přes hlavu, vypadal jako havajská tanečnice. Bosé nohy zábly na kovovém sedáku židle, tak jako všechno ostatní, co ho spojovalo s tímto světem. Krása a ušlechtilost se pokaždé, znovu a znovu obnažila v podlou ošklivost. Rychle převrhl židli. Smyčka se utáhla, něžné pápěří stisklo hrdlo a proměnilo se ve zplihlou hřívu ubitého lva.