Normálně. - Normálně vám napíše: "Až budete ve Splitu, brnkněte, rád bych vás vzal alespoň na oběd, když děláte takovou službu dalmatské kultuře. Tady je moje telefonní číslo."
To mi napsal Jakša Fiamengo, jeden z nejuznávanějších chorvatských básníků poté, co jsem mu poslala české vydání Příručky jadranské snoubenky s překladem jeho rozpustilé písně Nadalina. Ne, česky neumí, ale toužil mít Snoubenku u sebe v knihovně. Abych věděla, je pro něj velká čest, že jeho písně lidi překládají a čtou, i po tolika letech.
Ve Splitu jsem byla před pár dny a brnkla jsem. Šli jsme na oběd do vynikající restaurace na splitském korzu. Konstatovat, že se před básníkem Fiamengem rozestupovaly davy, by jednak nebylo dostatečně básnické a zadruhé by to nebyla pravda: všichni ho nadšeně vítali, každý s ním chtěl prohodit pár slov, číšnící se vznášeli a rozdávali úsměvy na všechny strany bez nároku na spropitné, prostě - marně jsem se snažila rozpomenout, jaký Čech by musel přijít do některé z pražských restaurací, aby vzbudil takový ohlas.
Chtěla jsem se básníka ptát na spousty věcí, ale odbýval mě: to bylo dávno, to není důležité, povídejte o sobě - co děláte? Co píšete? Vy děláte kurzy psaní pro právníky? Skvělé! Jak to prosímvás funguje? A co Češka republika? Co je tam nového?
Nestačila jsem odpovídat. Nestíhala jsem dojíst všechny fantastické chody, co postupně přistávaly na stole.
Po obědě jsme vyrazili na prohlídku Splitu. Kam byste jezdila? Jsou dvě odpoledne, - mračil se básník. V kabrioletu bez klimatizace se akorát zalknete vedrem, ženska glavo. - A vyrazil k Diokleciánovu paláci. Musí mi všechno povědět, vysvětlit, ukázat. Vidíte tamtu kavárnu? Tam jsem strávil mládí. Bydlel jsem nahoře, v podkrovní špeluňce, ale nebyla tam koupelna, tak jsem si do kavárny chodil dát nejen ranní kávu, ale i ranní sprchu, ach, to byly časy...A přimhouřenýma očima přeměří ospalé náměstí. Jo, to teda byly.
Když mě po dalších několika hodinách propustil s tím, že na cestu kabrioletem bez klimatizace už nastaly jakž takž vhodné podmínky, byla jsem obtěžkána dary: nejnovější mistrovou sbírkou Hypnosovo ulje s krásným věnováním, cédéčkem s největšími šlágry, které napsal pro Olivera Dragojeviće, Terezu Kesoviju a další chorvatské pěvecké hvězdy; hvězdy... Padala noc, klouzala jsem po dálnici A1 směrem k poloostrovu Pelješac a uvědomila jsem si to: skutečná hvězda se k vám chová tak, že si jako hvězda připadáte vy.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na hvězdy v Čechách, o nichž jsem chtěla před časem napsat. - Můj kamarád, učitel na střední škole, zadal svým studentům úkol, aby si vybrali některou z českých známých osobností, sešli se s ní, natočili rozhovor a upravili ho do publikovatelné podoby. (Hle, konečně úkol hodný bystrého studenta střední školy!) Jedna ze studentek si k rozhovoru vybrala Jiřího Macháčka, neb měl za pár dní v blízkosti školy koncert se svou kapelou. Nejenže ji odmítl. - Odmítl ji nehezky a navíc doplnil připitomělý vzkaz, kterým sděloval dotyčnému učiteli, aby si napříště laskavě odpustil svoje stupidní úkoly, protože on, umelec a celebrita, nemá na stydlivé dotazy pubertálních dívek čas.
Ovšemže, nejsou všechny známé osobnosti stejné. Některé jsou ještě horší, ale jiné o poznání lepší.
Další studentka si vybrala Zdeňka Svěráka. Nechala mu v kanceláři Divadla Járy Cimrmana dopis, v němž ho prosila o rozhovor. Za pár dní jí zazvonil mobil. "Dobrý den, tady je Zdeněk Svěrák, váš domácí úkol."
Celej Zdeněk, - napadlo mě tehdy. Zlatej Zdeněk. Hvězda, která září skromně a mimoděk, a právě proto dovede udělat hvězdy ze všech ve svém okolí. Hip, hip.
Nestačila jsem odpovídat. Nestíhala jsem dojíst všechny fantastické chody, co postupně přistávaly na stole.
Po obědě jsme vyrazili na prohlídku Splitu. Kam byste jezdila? Jsou dvě odpoledne, - mračil se básník. V kabrioletu bez klimatizace se akorát zalknete vedrem, ženska glavo. - A vyrazil k Diokleciánovu paláci. Musí mi všechno povědět, vysvětlit, ukázat. Vidíte tamtu kavárnu? Tam jsem strávil mládí. Bydlel jsem nahoře, v podkrovní špeluňce, ale nebyla tam koupelna, tak jsem si do kavárny chodil dát nejen ranní kávu, ale i ranní sprchu, ach, to byly časy...A přimhouřenýma očima přeměří ospalé náměstí. Jo, to teda byly.
Když mě po dalších několika hodinách propustil s tím, že na cestu kabrioletem bez klimatizace už nastaly jakž takž vhodné podmínky, byla jsem obtěžkána dary: nejnovější mistrovou sbírkou Hypnosovo ulje s krásným věnováním, cédéčkem s největšími šlágry, které napsal pro Olivera Dragojeviće, Terezu Kesoviju a další chorvatské pěvecké hvězdy; hvězdy... Padala noc, klouzala jsem po dálnici A1 směrem k poloostrovu Pelješac a uvědomila jsem si to: skutečná hvězda se k vám chová tak, že si jako hvězda připadáte vy.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na hvězdy v Čechách, o nichž jsem chtěla před časem napsat. - Můj kamarád, učitel na střední škole, zadal svým studentům úkol, aby si vybrali některou z českých známých osobností, sešli se s ní, natočili rozhovor a upravili ho do publikovatelné podoby. (Hle, konečně úkol hodný bystrého studenta střední školy!) Jedna ze studentek si k rozhovoru vybrala Jiřího Macháčka, neb měl za pár dní v blízkosti školy koncert se svou kapelou. Nejenže ji odmítl. - Odmítl ji nehezky a navíc doplnil připitomělý vzkaz, kterým sděloval dotyčnému učiteli, aby si napříště laskavě odpustil svoje stupidní úkoly, protože on, umelec a celebrita, nemá na stydlivé dotazy pubertálních dívek čas.
Ovšemže, nejsou všechny známé osobnosti stejné. Některé jsou ještě horší, ale jiné o poznání lepší.
Další studentka si vybrala Zdeňka Svěráka. Nechala mu v kanceláři Divadla Járy Cimrmana dopis, v němž ho prosila o rozhovor. Za pár dní jí zazvonil mobil. "Dobrý den, tady je Zdeněk Svěrák, váš domácí úkol."
Celej Zdeněk, - napadlo mě tehdy. Zlatej Zdeněk. Hvězda, která září skromně a mimoděk, a právě proto dovede udělat hvězdy ze všech ve svém okolí. Hip, hip.
Je to tak :) Často Ti nejlepší bývají i skromní a velkorysí:)
OdpovědětVymazatJsem ráda za pana Svěráka:)