Spisovatelovy nespisovné okamžiky

Hned na začátku léta jsem vydala zákaz: před mým dítětem se ne a ne a nebude hovořit sprostě. Batolecí věk je klíčovým obdobím rozvoje osobnosti a jazyka, dítě hnedka všechno vopakuje a papouškuje - mám to načtený, jen se opovažte! Obzvlášť zakázány jsou obraty pičkatimaterina, jebo te patak, jebem ti sunce a jebiga. Z tohoto důvodu po celé prázdniny docházelo k tomu, že jsem přibližně obden vyrazila na prudkou protestní vycházku s kočárem: Baldo obvykle zařval něco ukrutně sprostého v banálních situacích, například tehdy, kdy si upustil na palec u nohy vrtačku, anebo jindy, kdy nám blesk ispržio klimu neboli spálil klimatizaci, případně když shledal, že jeho čísla z minulého týdne vyhrála eurojackpot v týdnu následujícím. 

Dítě, které píše aneb ozvy z těhotenského monitoru

"Takže prosímváspěkně, maminky," rozpřáhne se tělnatá sestra uprostřed místnosti, kde sedí několik zkroušených a pozdním těhotenstvím zkoušených budoucích rodiček. "Víte, kam máte s tím monitorem jít, pak?"
Většina přítomných zamumlá, že ne. Sestře to zvedne náladu. "Takže prosímváspěkně do čtvrtýho patra na porodní sál s tím pudete," naviguje. "Ne abyste nám, hlavně, odjely až na půdu."
Vzpomenu si na Kulový blesk a obestře mě pocit psychologa Knotka tváří v tvář paní Jechové, která halasí - to je, panečku, půdička! To jsem nečekala! Mám za sebou probdělou noc nad finálními korekturami finálních korektur anglického Totál Balkánu, takže upadnu do limbu a slyším jen dozvuky přednášky - "Zazvoníte normálně na sestru, řeknete, že jdete z monitoru, těhotenskýho, že nerodíte, ještě, že jdete jenom podepsat, monitor, nechat."
Nerodím, ještě. Spím.