Spisovatelovy nespisovné okamžiky

Hned na začátku léta jsem vydala zákaz: před mým dítětem se ne a ne a nebude hovořit sprostě. Batolecí věk je klíčovým obdobím rozvoje osobnosti a jazyka, dítě hnedka všechno vopakuje a papouškuje - mám to načtený, jen se opovažte! Obzvlášť zakázány jsou obraty pičkatimaterina, jebo te patak, jebem ti sunce a jebiga. Z tohoto důvodu po celé prázdniny docházelo k tomu, že jsem přibližně obden vyrazila na prudkou protestní vycházku s kočárem: Baldo obvykle zařval něco ukrutně sprostého v banálních situacích, například tehdy, kdy si upustil na palec u nohy vrtačku, anebo jindy, kdy nám blesk ispržio klimu neboli spálil klimatizaci, případně když shledal, že jeho čísla z minulého týdne vyhrála eurojackpot v týdnu následujícím. 

I procházím se jako obvykle, supíc, po korzu v nedaleké obci Srebreno, která je sice na břehu Jadranu, ale dík probíhající rekonstrukci hotelu Orlando je tam ovzduší jako na Karvinsku v období pozdní normalizace. Dcera žvatlá v kočáře, já kleju (v duchu). Do toho zazvoní telefon. Skryté číslo. "Molim!" vyštěknu do sluchátka. "Dovolte, abych se představil," ozve se z druhého konce jiskřivou britskou angličtinou. "Mé jméno je John R. Sweeney  a rád bych s vámi probral jistou nabídku." - Okamžitě mi svitne. "Víte co?" zakřičím, aby mě John R. Sweeney slyšel na pozadí rachtajících míchaček a zdviží. "Nevím, kde jste našel moje číslo, ale strčte si svý nabídky matrací a hrnců někam. Já zatím nejsem ani vdaná. Nevařím. Nespím. Matrace a hrnce jsou mi na dvě věci." (Chtěla jsem říct, teda, "na hovnajs", ale v poslední chvíli jsem se ukáznila.) Johna to citově ranilo. "Ach," řekl. "To musí být ovšem nějaký omyl, promiňte. Volám totiž z jistého londýnského nakladatelství. Rádi bychom vydali knihu Totál Balkán, myslel jsem, že jsem se dovolal autorce, ale - " Vtom se spojení přerušilo. Pohled na displej byl usvědčující: baterka! "Jebem ti državu, sunce i mobitel!" zařvala jsem. "Pi*ka ti materina, dop*dele už!!" - "Matlina! Matlina!" ozvala se dcera z kočárku. "Pika ti matlina!" Několik kolemjdoucích si mě ostře změřilo: těhotná s kočárem, a takový, pane, slovník! Současná mládež i civilizace se holt vydala cestou sebedestrukce. A vůbec. Zřejmě to bude divljakinja. Zoufalá anarchistka a bezdomovkyně. Možná dokonce svobodná matka! Jebem ti torbu i gužvu i ključ! - řvala jsem, když jsem marně hledala v přebalovací tašce klíče od auta. "Vykašlu se na to! Přísáhám, že se na to vykašlu! A vyseru!" Dcera si mě přísně měřila. Když jsem konečně lokalizovala klíče, zamířila jsem k domovu, abych dobila telefon a okamžitě zavolala zpátky, jenže...jak zavolat zpátky na skryté číslo? Pika ti matlina! Hodinu jsem hypnotizovala telefon, který se mlčky dobíjel, a plakala. Promáchla jsem životní šanci, glupača. Baldo zatím, výborně naložen, pohvizdoval a prováděl v bytě masakr komárů. Kdykoli promáchnul, ucedil "jen počkej, však já tě chytím, govno jedno zajebano!" Neměla jsem sílu to komentovat a odešla koupat dceru. Cák, cák, cák! A pak najednou - crrr....CrrrrrRRRR!" - "Baldo, kde jsi, hergot? Nemůžeš to, doprdele, vzít?" - Vzduchem prosvištěla plácačka - muhalica. "Etoga na!" - zahulákal vítězně Baldo. "Kus ko helikopter, čoveče! Cos to říkala?" - "Abys mi přines ten zatracenej telefon!!" Bohužel to nestihl. Dostala jsem hysterický záchvat. "Nedovolím, aby komáři určovali kurz mojí literární kariéry, slyšíš?" - "To je správnej závěr," poznamenal Baldo, a nalil si dingač. "Odjakživa říkám, že jsou to kurvini sinovi. Já osobně například nedovolím ani to, aby určovali kurz mýho nočního spánku, takoví...jak jim říkáte u vás? Zmrdi?" - "Ovládej se!" pištěla jsem a šermovala rukama směrem k dceři, která moudře vyhodnotila situaci a místo tatínka a maminky radši sledovala Macha a Šebestovou. 

Nakonec jsem si nalila taky. Jebem ti...komarce, mobitele i literatůru. Celý léto píšu dvěma stovkám literárních agentur a nakladatelství, doprošuju se, připravuju vyšperkovaný úryvky a životopisy a motivační dopisy, a když zavolá někdo mně, sám!, tak mu pro pořádek vynadám do podomního prodejce odšťavňovačů a pak už pro jistotu vůbec nezvedám telefon! "Přesně ten moment, hvězdný okamžik, rozumíš," štkala jsem. "Jak o tom psal Zweig. Vteřina, kdy se všechno zúročí anebo..." 

"Jo. Nebo posere." Baldo právě vycvrnkával z mřížky muhalice ostatky komářích křídel. "Já bych řek, že se to zúročí. Zamisli, konečně jedna noc bez toho odpornýho bzikání!" 

"Prosímtě, sleduješ mě vůbec? Posloucháš, co sakra říkám?"

"Poslouchám. A necháš ty mě někdy domluvit?" zhluboka se napil. "Klidně vsadím loď i sítě, že ti nejpozději zítra ráno zavolají znovu."

Jako obvykle, Baldo měl i tentokrát pravdu. Byla to noc bez komárů. A voni? Hned ráno zavolali znovu. Je jim líto, jestli mě nějak obtěžují, ba nadhánějí, ale pokud bych nebyla vyloženě proti, opravdu by rádi vydali moji knihu. 

Jsem v devátém měsíci, ale radostí (po)vyskočím. 

Jebo te...patak a čak i subotu!