"Takže prosímváspěkně, maminky," rozpřáhne se tělnatá sestra uprostřed místnosti, kde sedí několik zkroušených a pozdním těhotenstvím zkoušených budoucích rodiček. "Víte, kam máte s tím monitorem jít, pak?"
Většina přítomných zamumlá, že ne. Sestře to zvedne náladu. "Takže prosímváspěkně do čtvrtýho patra na porodní sál s tím pudete," naviguje. "Ne abyste nám, hlavně, odjely až na půdu."
Vzpomenu si na Kulový blesk a obestře mě pocit psychologa Knotka tváří v tvář paní Jechové, která halasí - to je, panečku, půdička! To jsem nečekala! Mám za sebou probdělou noc nad finálními korekturami finálních korektur anglického Totál Balkánu, takže upadnu do limbu a slyším jen dozvuky přednášky - "Zazvoníte normálně na sestru, řeknete, že jdete z monitoru, těhotenskýho, že nerodíte, ještě, že jdete jenom podepsat, monitor, nechat."
Nerodím, ještě. Spím.
Pro ty, kteří ještě nikdy na těhotenském monitoru nebyli: sednete si do jednoho z vratkých křesel a sestra vám opásá břicho popruhy a snímači. Po očku sledujete již usazené budoucí matky, jejichž břicha porůznu hekají a škytají. Nikdo nemluví. Z prastarého snímacího zařízení se jako hlemýždí fax sune graf se záznamem srdeční činnosti dítěte. Vzduch elektrizuje sborový tlukot zhlasených srdcí a starostlivé tremolo celoživotního strachu matek: je všechno v pořádku?
Probudí mě Jechová. "No tak ale maminko, prosímváspěkně, takhle by to teda nešlo! Vždyť to dítě vám vůbec nepíše!"
Bodejť by psalo, - probírám se. Jeden spisovatel v rodině bohatě stačí.
"Dejte mu napít," doporučí Jechová. "A najíst! Jste taková hubená, celá. Jako ta....no...Co tu rodila, ta slavná. Jak vona se to jmenovala?"
"Darinka Rolincová?"
"Ale ne ta, ta druhá - ta...Ornela, přeci!"
"Ornella Muti? Vždyť jí je asi šedesát, ne?"
"Ale ne ta, ta druhá - Štiková!"
Vzhledem k tomu, že jméno namouduši slyším poprvé, špitnu - "Tak tu neznám." Jechová vzdychne. Má to se mnou těžké, ona. "Prostě si vyndejte svačinu a pití, ať to ubohý dítě začne psát." (Je vidět, že ty sama, Jechová, jsi v životě nenapsala ani čárku, protože jinak bys věděla, že psát jde jedině nalačno!)
Útroby se mi sevřou strachy jako tehdy v první třídě, když jsem zjistila, že jsem doma zapomněla předepsaná tiskátka z brambor. Tak jako tehdy jsem zvolila statečnou konfrontaci: "Nemám."
Jechová usoudí, že to se mnou nemá cenu. "Na dveřích je to napsaný, veliká cedule, v instrukcích to máte, podtrženě, a vy nemáte," svraští čelo. "Tak nám tady alespoň nespěte."
Odtančí k sousední stanici a chválí maminku, která se cpe houskou se salámem: "No vida! Tady nám to píše, panečku! Jen tak dál." Jechová mi věnuje poslední výchovný pohled a postoupí k dalšímu stanovišti. Mladá maminka svačí, pije, čte Betynku - a dítě stejně nepíše, takže Jechová sáhne po trumfu: vyloví z kapsy kovový zvonek a bez varování začne Betynce zvonit přímo nad břichem. Připomene mi matikářku ze střední. Byla to deskriptivní teroristka, kryptokomunistka, strašlivá nána, a kdykoli chtěla upoutat pozornost, zvonila těžkým svazkem klíčů. Zvonění asi bude nějaká úchylka. Na druhou stranu, nezvonily snad statisíce lidí v devětaosmdesátým na Václaváku a na Letný? Zvonily. A to nemohli bejt všechno úchylové.
Uprostřed těchto úvah znovu usnu.
"Co jste prosímváspěkně dělala v noci?" durdí se Jechová při dalším kole. Píchá mi prstem do břicha, takže ji dítě nakopne. (Hip, hip! Gól!)
"Pracovala."
Jechová zdvihne obočí. "Vy snad nejste na mateřské dovolené?"
"Jsem. Ale to je práce, která se dá dělat i na mateřský. A v noci to jde obzvlášť dobře," rýpnu si.
Jechová mi věnuje pohled plný opovržení. Sociální pracovnice na monitoru...tfuj! A ještě bez svačiny. To jsou dneska lidi.
"No tak to se obzvlášť nedivím, že dítě nepíše."
"Já taky ne." Pohlédnu na přerušovaný graf, který leze ze srdečního faxu. Sakra. Nechci tady strávit další hodinu. "Tak já mu něco přečtu," řeknu Jechový v pokusu o usmíření. "Někdy to zabírá."
Vylovím scenáristickou učebnici Story a začnu se prodírat kapitolou o charakterizaci. Dítě to zaujme.
"Vy mu čtete anglicky?" přijímá Jechová nahrávku k usmíření. "To teda začínáte brzo."
"Kdepak. Na četbu ani na angličtinu není brzo nikdy."
"A co tam píšou?"
"Je tam spousta postřehů o tom, jak psát. Mně to, teda, moc nepomáhá, ale na dítě to platí," ukážu na fax, ze kterého začíná splývat krásný pravidelný graf.
"Vy píšete? Jakože jste spisovatelka?"
"Tak nějak."
"A už vám něco vyšlo?"
"Vyšlo."
"Tak to je senzace."
"Proč myslíte?"
"Spisovatelku jsme tady ještě neměli," zasní se Jechová. "Píšete romány, zamilovaný?"
"Napsala. Jeden." Ve snaze ulovit čtenářku se pustím do napínavého líčení začátku Snoubenky.
"A vezmou se?"
"To se dočtete," triumfuji nad zvonkohrou klíčů.
"Tak já si to pořídím! Napíšete mi tam pak věnování?"
"Ráda."
Napsala jsem tam:
Hlavně podle toho, prosímváspěkně, nevařte - ty recepty, zde, jsou převzaté, vlastnoručně nevyzkoušené, a tudíž bez záruky.
Srdečně,
Matka, která píše
Většina přítomných zamumlá, že ne. Sestře to zvedne náladu. "Takže prosímváspěkně do čtvrtýho patra na porodní sál s tím pudete," naviguje. "Ne abyste nám, hlavně, odjely až na půdu."
Vzpomenu si na Kulový blesk a obestře mě pocit psychologa Knotka tváří v tvář paní Jechové, která halasí - to je, panečku, půdička! To jsem nečekala! Mám za sebou probdělou noc nad finálními korekturami finálních korektur anglického Totál Balkánu, takže upadnu do limbu a slyším jen dozvuky přednášky - "Zazvoníte normálně na sestru, řeknete, že jdete z monitoru, těhotenskýho, že nerodíte, ještě, že jdete jenom podepsat, monitor, nechat."
Nerodím, ještě. Spím.
Pro ty, kteří ještě nikdy na těhotenském monitoru nebyli: sednete si do jednoho z vratkých křesel a sestra vám opásá břicho popruhy a snímači. Po očku sledujete již usazené budoucí matky, jejichž břicha porůznu hekají a škytají. Nikdo nemluví. Z prastarého snímacího zařízení se jako hlemýždí fax sune graf se záznamem srdeční činnosti dítěte. Vzduch elektrizuje sborový tlukot zhlasených srdcí a starostlivé tremolo celoživotního strachu matek: je všechno v pořádku?
Mobily, ipady, notebooky a jim podobní, nemají do místnosti přístup, takže člověk si většinou čte. Jsou tu haldy okoralých časopisů Maminka a Betynka, letáky ke kojeneckým láhvím značky Avent. Nejpozději po druhé návštěvě už o láhvích víte vše a na časopisy Betynka a Maminka získáte alergii, protože vás nebaví číst postošesté, kdo čeká dítě s kým, kdo kde rodí, co si myslí o porodech doma, jakou má autosedačku, jak celkově zvládá mateřské povinnosti, resp. jak je zvládá vklínit do nabitého programu tuzemské celebrity.
Probudí mě Jechová. "No tak ale maminko, prosímváspěkně, takhle by to teda nešlo! Vždyť to dítě vám vůbec nepíše!"
Bodejť by psalo, - probírám se. Jeden spisovatel v rodině bohatě stačí.
"Dejte mu napít," doporučí Jechová. "A najíst! Jste taková hubená, celá. Jako ta....no...Co tu rodila, ta slavná. Jak vona se to jmenovala?"
"Darinka Rolincová?"
"Ale ne ta, ta druhá - ta...Ornela, přeci!"
"Ornella Muti? Vždyť jí je asi šedesát, ne?"
"Ale ne ta, ta druhá - Štiková!"
Vzhledem k tomu, že jméno namouduši slyším poprvé, špitnu - "Tak tu neznám." Jechová vzdychne. Má to se mnou těžké, ona. "Prostě si vyndejte svačinu a pití, ať to ubohý dítě začne psát." (Je vidět, že ty sama, Jechová, jsi v životě nenapsala ani čárku, protože jinak bys věděla, že psát jde jedině nalačno!)
Útroby se mi sevřou strachy jako tehdy v první třídě, když jsem zjistila, že jsem doma zapomněla předepsaná tiskátka z brambor. Tak jako tehdy jsem zvolila statečnou konfrontaci: "Nemám."
Jechová usoudí, že to se mnou nemá cenu. "Na dveřích je to napsaný, veliká cedule, v instrukcích to máte, podtrženě, a vy nemáte," svraští čelo. "Tak nám tady alespoň nespěte."
Odtančí k sousední stanici a chválí maminku, která se cpe houskou se salámem: "No vida! Tady nám to píše, panečku! Jen tak dál." Jechová mi věnuje poslední výchovný pohled a postoupí k dalšímu stanovišti. Mladá maminka svačí, pije, čte Betynku - a dítě stejně nepíše, takže Jechová sáhne po trumfu: vyloví z kapsy kovový zvonek a bez varování začne Betynce zvonit přímo nad břichem. Připomene mi matikářku ze střední. Byla to deskriptivní teroristka, kryptokomunistka, strašlivá nána, a kdykoli chtěla upoutat pozornost, zvonila těžkým svazkem klíčů. Zvonění asi bude nějaká úchylka. Na druhou stranu, nezvonily snad statisíce lidí v devětaosmdesátým na Václaváku a na Letný? Zvonily. A to nemohli bejt všechno úchylové.
Uprostřed těchto úvah znovu usnu.
"Co jste prosímváspěkně dělala v noci?" durdí se Jechová při dalším kole. Píchá mi prstem do břicha, takže ji dítě nakopne. (Hip, hip! Gól!)
"Pracovala."
Jechová zdvihne obočí. "Vy snad nejste na mateřské dovolené?"
"Jsem. Ale to je práce, která se dá dělat i na mateřský. A v noci to jde obzvlášť dobře," rýpnu si.
Jechová mi věnuje pohled plný opovržení. Sociální pracovnice na monitoru...tfuj! A ještě bez svačiny. To jsou dneska lidi.
"No tak to se obzvlášť nedivím, že dítě nepíše."
"Já taky ne." Pohlédnu na přerušovaný graf, který leze ze srdečního faxu. Sakra. Nechci tady strávit další hodinu. "Tak já mu něco přečtu," řeknu Jechový v pokusu o usmíření. "Někdy to zabírá."
Vylovím scenáristickou učebnici Story a začnu se prodírat kapitolou o charakterizaci. Dítě to zaujme.
"Vy mu čtete anglicky?" přijímá Jechová nahrávku k usmíření. "To teda začínáte brzo."
"Kdepak. Na četbu ani na angličtinu není brzo nikdy."
"A co tam píšou?"
"Je tam spousta postřehů o tom, jak psát. Mně to, teda, moc nepomáhá, ale na dítě to platí," ukážu na fax, ze kterého začíná splývat krásný pravidelný graf.
"Vy píšete? Jakože jste spisovatelka?"
"Tak nějak."
"A už vám něco vyšlo?"
"Vyšlo."
"Tak to je senzace."
"Proč myslíte?"
"Spisovatelku jsme tady ještě neměli," zasní se Jechová. "Píšete romány, zamilovaný?"
"Napsala. Jeden." Ve snaze ulovit čtenářku se pustím do napínavého líčení začátku Snoubenky.
"A vezmou se?"
"To se dočtete," triumfuji nad zvonkohrou klíčů.
"Tak já si to pořídím! Napíšete mi tam pak věnování?"
"Ráda."
Napsala jsem tam:
Hlavně podle toho, prosímváspěkně, nevařte - ty recepty, zde, jsou převzaté, vlastnoručně nevyzkoušené, a tudíž bez záruky.
Srdečně,
Matka, která píše
Žádné komentáře:
Okomentovat