Na jednom z literárních blogů jsem našla pozoruhodnou
radu rodičům-spisovatelům: Je to kruté, ale je to tak: pro spisovatele je dítě
terorista, na které platí jediná politika, a sice politika britského impéria -
nevyjednávat. Rodič-spisovatel musí však být náročný a tvrdý především na sebe.
Prostě vstaňte dříve než vaše ratolest, aťsi klidně v pět hodin ráno, a
pište, dokud se dítě neprobudí. Druhý den ráno opakujte. A pak znovu a zas a
dál – a novela je na světě!“
Pobavilo mě to natolik, že jsem musela reagovat
v komentáři: „Uhodil jste hřebík do lebky, kolego. Bravo. Přivstal jste
si? Pak pište raději navečer. Vaše teze má totiž několik mezer zvíci Suezského
průplavu: Zaprvé – děti máte buď půjčené anebo trvale odložené u sousedů,
nevím, každopádně nevěřím, že ty děti, o nichž píšete, jsou vaše takřka
vlastní, které s vámi trvale sdílí domácnost. Jinak byste totiž věděl, že
pro dítě není rodič žádné britské impérium, ale rukojmí. A rukojmímu se
vyjednává velmi těžko, obzvlášť v situaci, kdy je rukojmím dobrovolně a
rád. Zadruhé: věděl jste, že některé děti vstávají v pět jen o neděli,
zatímco ve všední dny si hrají na babičku Boženy Němcové a křepčí po bytě už od
čtyř třiceti? Zatřetí: k vašemu receptu na autorské a rodinné štěstí jste
zapomněl připojit důležité upozornění, a sice – Nevztahuje se na ženy! -
Z literárních velikánů-rodičů, kteří skutečně vstávali v pět ráno, mě
totiž napadá jen Khaled Hosseini a Sylvia Plath. Pokud vím, tak Khaled dodnes
vstává časně ráno a pracuje na své páté knize, zatímco ubohá Sylvia si už před
půl stoletím pustila plyn. Napadají vás nějaká vysvětlení?
Od té doby, co jsem se stala matkou, píši zásadně
v noci, přesněji řečeno – od té doby, co jsem se stala matkou se mi
podařilo usednout v noci ke psaní zhruba třikrát, tj. kdy jsem 1)
neodpadla spolu s dětmi, 2) naše obydlí nepřipomínalo jeskyni lidí
prvobytně pospolných, kde neměli ani koště, takže v jsem v zájmu zachování
rodiny a manželství nemusela dvě hodiny uklízet, a – především! - 3) Baldo nebyl doma.
Dneska je to počtvrtý. (Baldo čeká někde v zákopu na
divoké prase, které bývá v dané oblasti přes den spatřeno až pětsetkrát,
zatímco v noci, kdy má údajně brousit po lese v houfech, po něm není
ani vidu ani slechu.)
Omámena dojmem, že jsem sama v celém světě i bytě, chci
zapnout počítač. Jak já se na to psaní těším! Už už jsem zmáčkla knoflík, když
mateřská ostražitost spustila alarm: vypnulas zvuk? Nebyla jsem si jistá. Tím
jsem eliminovala možnost psát dnes večer cokoli na počítači (můj počítač při
zapnutí vydává zvuky, které zaručeně probudí obě děti, takže přihopkají a
začnou se dožadovat Macha, já se pak musím ráda dívat s nimi, lebedit si,
jak to ten Macourek dobře napsal – a proklít se, že jsem nevypnula zvuk).
Nevadí. Tužtička Ikea je všudypřítomná a tichá, a nějaký ten
papír se v domácnosti jistě také najde. Notnou chvíli brousím po bytě. Shledám,
že po ruce je toto: 1) výkres, na kterém naše dcera poprvé ztvárnila lidskou
postavu včetně končetin, tj. posunula se od univerzálního bubáka vejcovitého
tvaru k figurální malbě, a mám-li v sobě alespoň kousek mateřského
citu, měla bych dát dílo spíše zarámovat, než na jeho obrácenou stranu psát blogový
post, 2) můj diplom z Oxfordu, který čeká v polici na zarámování už
několik měsíců (nebylo by to nakonec symptomatické, poetické a krásné – mít
obrácenou stranu diplomu z tvůrčího psaní popsanou tvůrčími poznámkami?
Chvíli nad tím uvažuji. Nebylo!) , 3) dlouhý účet z dětského oddělení HM,
který ovšem potřebuji, neb pro zhůvěřilou nekvalitu a nepoužitelnost půjdu
polovinu věcí vrátit, 4) lepenková krabice od plen značky Babylove (dala by se
opatrně rozlepit, což by generovalo rovnou psací plochu obstojné rozlohy, až na
to, že tužtičkou Ikea by na tom nebylo nic vidět. Jiná tužka, natož fix, po
ruce není. Jsou tu voskovky, ale abych drápala poznámky voskovkama na krabici
od plen…ne, v takové zaznamenávací nouzi, teda, nejsem.) a konečně 5) puntíkovaná
dárková taška, do níž jsem chtěla zítra vložit dárek pro kamarádku, které se
narodil syn.
Vyhrála taška. Vzpomněla jsem si, že dotyčná kamarádka po mě
vlastně kdysi chtěla soupis rad pro začínající matku, tak ho bude mít, na
tašce, v bodech, v puntíkách:
Milá Adélo,
chtělas po mě rady pro začínající matku (nevím, co Tě
k tomu vedlo - připadám si daleko kvalifikovanější v jiných
oblastech, například bych mohla radit stagnujícím spisovatelům). Je půl jedné
ráno (od půl dvanáctý hledám v tomhle zatraceným bytě papír!), za dvacet
minut se mi probudí mladší dítě, poslední souvislý text delší než odstavec jsem
napsala někdy před lety, takže má doporučení budou stručná:
1)
Máš za sebou první noc v porodnici, takže si
kladeš tutéž otázku, co my všechny: proč jsem proboha nespala, dokud jsem
mohla? – Ba, teď to pár let nepůjde. Ale to si zvykneš. Hlavně se nenech
stresovat dobře míněnými radami babiček a tet, které ti budou klást na srdce –
spi, hlavně spi a odpočívej, kdykoli a kdekoli! – Se ví, že nebudeš. Když dítě bude spát, budeš
se celá zjihlá dívat buď přímo na ně anebo na fotky, drahně času strávíš čtením
diskusí o kojení, výživě, spánku, výchově, opruzeninách a toxických hračkách, a
bude tě to většinou tak znepokojovat, že bys beztak neusnula, i kdybys chtěla
sebevíc. Takže má zredukovaná rada ohledně spánku zní: pokus se neusínat v kontaktních
čočkách (a v makeupu).
2)
Jako matka budeš neustále konfrontována
s desítkami přístupů, metod, způsobů a zvyklostí úplně ve všem. Jak rodit,
kojit, uspávat, krmit. Co jíst. V kočárku? V šátku! Pampersky?
Látkovky! Můj postřeh: čas (a nervy), který člověk ztratí palčivým rozhodováním
a výběrem téměř všeho, je zpravidla zcela neúměrný efektu, který daná volba
nakonec má. Přestože jsi novopečená matka, nenech se příliš ovlivňovat a
terorizovat převahou těch rádoby zkušených (ano, je to těžké). Dělej věci tak,
jak nejlíp umíš, víš, cítíš. Určitě to dopadne dobře. A hlavně, až se sama
staneš zkušenou matkou, a budeš mít pocit, že máš věci pod kontrolou, no…tak si
pořiď druhý dítě. (Až se narodí, budeš si říkat, cos proboha udělala se vším
tím časem, který jsi měla, dokud bylo dítě jen jedno.)
3)
Inteligent zvládá chaos, pořádek je pro blbce…a
pro matky malých dětí. Trvalo mi dva roky, než jsem zjistila, že bez organizace,
plánování a neustálého průběžného úklidu všeho a všude, se nehneme ani
z baráku. Vysmívané, lety odrané a vyčpělé poučky matek a babiček,
například že věci se mají dávat na místo, a že špinavé nádobí radno alespoň
namočit, mi po čtvrt století popadaly na hlavu jako kyje loupežníků
z Mrazíka. Jo. Věci na místo. Jo! – A ještě: struhadlo, odšťavňovač a
odsávačku na nudle radno umýt okamžitě. Však uvidíš.
4) Výbava a věci pro děti jsou drahé a obvykle mají
velmi omezenou dobu použitelnosti. Po vlastních zkušenostech
s periodickými krátery v rozpočtu radím toto: zaprvé, pokaždé zvaž,
jestli je nová věc opravdu nutná (...srdečně zvu k výstražné návštěvě našeho
sklepa a garáže), zadruhé, pokud se ti to zcela nepříčí, kupuj věci
z druhé ruky (kočárky, sedačky, židličky, odrážedla, a spousta dalších
krámů seženeš za zlomek ceny). Šetři peníze na to, co se z druhé ruky
pořídit nedá. Co já vím…třeba na pedikúru. Na kvalitní boty. Na kvalitní
hlídání, abyste si mohli s partnerem jednou za čtvrt roku vyrazit na
večeři, koukat na sebe přes stůl jako dvě sovy, a dospět k osvěžujícímu
zjištění, že pořád ještě máte jeden druhého.
5)
P.S. Jo, a pokud nemusíš, tak zásadně nevstávej
v pět ráno, i kdybys měla za své úsilí získat Nobelovu, Pulitzerovu nebo
jinou cenu (…kdyby příslušné komise věděly, jak trávíš svůj běžný den, daly by
Ti beztak minimálně čestný uznání – zaslouží si ho každá matka, co dovede navenek
s klidem a navíc s úsměvem na rtech přežít první dny, noci, týdny a
měsíce).
Žádné komentáře:
Okomentovat