Dějiny bez medailí

Tu a tam mívám historické sny, takové, kdy jsem němou svědkyní některé významné události československých dějin. Stává se tak zhruba jednou do měsíce. Byla jsem za války s Masarykem v Rusku. V Americe. S Benešem jsem se viděla tolikrát, že bychom si klidně mohli tykat, ale netykáme si, protože spolu v několika elementárních záležitostech hrubě nesouhlasíme a kromě toho ani jeden nejsme nadšeni, že máme narozeniny v tentýž den. 

Několikrát jsem se marně pokusila zavraždit Klementa Gottwalda, přeseknout lano, na kterém se houpala Milada Horáková, rozehnat stranické schůze a uliční výbory a houfy domovnic, břídilů, závistivých primitivů, kteří se pásli na utrpení druhých, lepších. Ale byla jsem jako duch, průsvitná a bezmocná tváří v tvář jistotě, že bude hůř, jako scenárista, co zná svůj text i pozpátku, ale v několika obzvlášť zdařilých místech pokaždé znovu zatají dech, ačkoli ví, co přijde. 

Jediný vzletný a krásný historický sen, který se mi zdál, a z něhož jsem se neprobudila s bušícím srdcem, byl ten, kdy jsem tiše stála za ramenem Václava Havla na Silvestra roku 1989, když psal svůj novoroční prezidentský projev. Dlouho nemohl začít. Hlodal tužku a propadal stejné beznaději jako každý autor na počátku každé věty, která se jednoho dne proslaví. Pak proletěla nad stolem múza a houkla: Hele, napiš tam "Naše země nevzkvétá". To je básnický i pravdivý, dobře tam rezonuje to "n" a to "z", a je v tom naděje. Co nevzkvétá, není ještě úplně v háji. Bude to dobrý. Hlavně se nebát, Havel, nebát se!" Autor Václav poděkoval, zaráčkoval "prravda, prravda" - a zbytek projevu se už dopsal skoro sám.

Včera v noci se mi zdál sen ze současnosti: volali z Hradu, jestli se prý dostavím na dnešní slavnostní předávání státních vyznamenání. Nevěděla jsem, co odpovědět. Stačila jsem v posledních dnech zaznamenat, že kolem (ne)pozvání k účasti na předmětném ceremoniálu vznikají dohady a různice, ale nezorientovala jsem se v jednotlivých táborech a názorových hnutích. "Ne jako host, jako jedna z těch, kdo převezmou vyznamenání," ozvalo se ze sluchátka. "In memoriam, za vašeho dědečka. Tak přijdete?" Pak jsem se probudila a vzpomněla jsem si na text Jana Urbana, který zřejmě způsobil, že se mi takový sen zdál. Píše v něm mimo jiné: "Hrdinství Nicholase Wintona v roce 1939 totiž ze všeho nejvíce bylo zrcadlem zhroucení lidskosti a slušnosti české společnosti a státu po Mnichovu." Trochu mě to nadzvedlo. Jistěže souhlasím s tím, že většina úřadů a organizací se v roce 1939 s odzbrojující lehkostí přidala k antisemitské politice, a že to byla tehdy i dnes strašná ostuda. Na druhou stranu, nemám ráda paušální tvrzení o (ne)hrdinství nějaké skupiny lidí, neřkuli celého národa. Všichni víme, jak to je; je to vždycky poněkud složitější. Na rozdíl od Jana Urbana, který svůj závěr opírá o vybraná fakta a okolnosti roku 1939, nemám o hrdinských činech jednotlivců žádné důkazy (stačí si, nicméně, letmo projít rozsáhlou databázi osudů v rámci projektu Příběhy 20. století, aby si člověk o poměru národní ostudy a hrdinství poopravil názor). Osobně jsem se setkala jen s několika lidmi, kteří za protektorátu a za komunismu projevili nesmírnou odvahu, ale jsem přesvědčená o tom, že těch, kteří se prostě tu a tam zachovali slušně, tj. za daných okolností statečně, byly celé neviditelné zástupy. A pak jsem znala příběh mého dědy: pocházel ze Sudet a v roce 1945, když skončila válka a všude kolem zuřil hněv lidu a touha po odplatě, která našla vyjádření v tzv. divokém odsunu Němců, můj děda bůhvíkde sehnal náklaďáček a na korbě odvezl pár obyčejných německých a česko-německých rodin ze Sudet do Německa. A pak dalších pár. Ještě pár. Tam a zpátky. A zase tam...Bylo mi osm, když zemřel, takže jsem se ho nestihla zeptat, kolikrát to tehdy vlastně votočil - kolik lidí zachránil. Sám o této epizodě nikdy nemluvil. 

Nevím, kdo - kromě Nicholase Wintona (který měl dostat naše nejvyšší vyznamenání už dávno) - bude dnes na Hradě vyznamenán. Určitě se budu večer dívat, tak jako každý rok. Navzdory všem kontroverzím, které v posledních letech tuto událost provázejí, člověk se neubrání pohnutí, dojetí. A přemítání. Zároveň v soukromém ceremoniálu vyznamenám dědu a všechny ostatní, za projevy lidskosti, o kterých se nikdy nikdo nedozví.