Jak jsem projížděla státní hranicí

Další porce Ozvěn ze Štrasburku (2005). S odstupem několika let se následující vzpomínka na hraniční přechod Rozvadov bude možná jevit jako hodně velké retro, ačkoli to není tak dávno, co jsme při výjezdu ze země stávali ve frontách v očekávání velice tělesné prohlídky. A hraniční přechody, kde vám při troše smůly ochotně rozeberou auto na prvočinitele, od nás nejsou zas tak daleko: při mé loňské tradiční Ralley Západní Balkán, kterou jsem podnikla ve svém proklatě nízkém autě s děravou plastovou střechou, jsem strávila na jednom hraničním přechodu z Bosny do Chorvatska velice napínavou hodinku. Měla jsem za sebou deset hodin jízdy, bylo půl páté ráno, ale celník nedbal a nechal mě vypakovat z kufru naprosto všechno včetně ponožek s dírou a náhradní pneumatiky (taky s dírou). Když mi chtěl konečně zkonfiskovat vzácnou lahev domácí rakije, mlčky jsem se vytasila s dávno prošlou průkazkou štrasburského soudu s ustřiženým rohem a vyloudila škleb tak úřední, aby bylo jasné, že Carla del Ponte je moje kamarádka. Efekt, který tento žert způsobil, ve mě dodnes budí rozpaky:  celník padl na kolena a blekotal něco jako - promiňte, ctihodnosti!, vypadáte jako otrhaný drban, kdo by se byl dovtípil... Hlavně si na mě, sáhibe, nikde nestěžujte - já mám rodinu! Mám rodinu! - Načež osobně naskládal moje saky paky zpátky do kufru. Takže pointa: Kdo ví, čeho se ještě dočkáme... 

Každý víme, jak to na Rozvadově a jiných hraničních přechodech dnes chodí: projíždějící auta už jen málokdy nějaký celník zastaví - většinou na něj z okýnka zamáváte pasem příslušné barvy a on vám přátelsky pokyne, aniž by dokladům věnoval zásadnější pozornost. Vypadá to tak jednoduše, že projet státní hranicí, ksakru, už musí zvládnout úplně každý. Zatímco za starých špatných časů mělo dobrodružství pod titulem "průjezd hraničním přechodem" potenciál zadělat lidem na žaludeční vředy a jiná zdravotní rizika, dnes bychom se člověku, který prožívá při stejné příležitosti stavy úzkosti, nejspíš smáli. No - tak prosím. Klidně se mi smějte. Ale trvám na tom, že si nejdřív přečtete, co jsem při svých mnohých pokusech o dosažení českého území prožila, ať vidíte, že k neuróze z hranic mám alespoň trochu důvod.

Několik měsíců po svém nástupu u štrasburského soudu jsem dostala elegantní průkaz s ještě elegantnějším názvem Titre de séjour. Vypadá asi jako naše občanka, ale z neznámého důvodu vzbuzuje větší respekt. Kromě obligatorních údajů obsahuje navíc jednu pikantnost, a sice sdělení, že držitel tohoto průkazu je subjektem výsad a imunit podle toho a onoho předpisu. Nevím úplně přesně, co se za těmi výsadami skrývá - mám zato, že mi to kdysi říkal někdo z kolegů, ale zřejmě mě to zklamalo, takže jsem to hbitě zapomněla. V každém případě jsem svůj průkaz brala vážně, nosila ho všude s sebou, pracně odolávala pocitu důležitosti, který ve vás takový doklad může vznítit a říkala si, že se třeba jednou bude hodit jako eso ve vyjednávání s Police Municipale o výši pokuty, když postojím na placeném parkovacím místě o dvacet minut déle. (což bylo očekávání liché a naivní - průkazka mi, obávám se, pokutu v daném případě ještě navýšila, protože pracovníci mezinárodních organizací zde nejsou vůbec v oblibě.)

Vypravila jsem se jednoho dne do Čech, průkazku v kapse, ale pas - ejhle! - doma na kredenci. To jsem zjistila zhruba deset kilometrů za Štrasburkem, takže nebylo nic snazšího než se vrátit. To se mi ale bůhvíproč nechtělo, takže jsem zavolala svému kolegovi, expertu na mezinárodní právo veřejné a
ptala se, jestli titre de séjour stačí k průjezdu hranicemi. Kolega-expert děl, že zajisté, nechápe, proč se na takovou samozřejmost ptám, průkaz jako průkaz, to je přeci jasné, tak ať klidně jedu, nazdar, šťastnou cestu. (Poznámka: v tomto místě již všichni tušíme, kam se tento příběh bude ubírat, takže bych chtěla krátce přerušit vyprávění varovným ponaučením, a sice - nikdy nevěř expertům.)
Ten pátek byly německé dálnice ucpané, takže k našim hranicím jsem se dostala o půlnoci, po příjemných sedmi hodinách jízdy vedrem. Už jsem skoro usínala. Měla jsem žízeň. Při představě, že pojedu ještě další hodinu a půl, jsem začínala svůj zvyk jezdit do Prahy na víkend proklínat.
Tak teď už hlavně rychle, říkala jsem si, a spěšně, aniž bych úplně zastavila, jsem stáhla okénko a mávla průkazkou.

Tím byla odstartována protišpionážní akci první kategorie: dotyčný celník vytřeštil oči, nakázal mi zastavit, odebral mi můj doklad a někam zmizel, zatímco se odněkud ze zálohy vyrojili další dva jeho kolegové, kteří obestoupili podezřelé vozidlo. "Jó, tamta pani v tom červeným Suzuki," zavolal na ně na odchodu první celník. Bylo mi řečeno, že "tohle bude na dýl", takže si můžu klidně vystoupit a auto laskavě nechat na odstavné ploše. To se mi přestávalo líbit, ale pořád jsem si říkala, že to je jen nějaký omyl - já mám, přeci, Titre de séjour a stanovisko od experta.
První celník se vrátil: "Slečno, vy opravdu nemáte nic jiného než tenhleten, tedy - papír? Co takhle občanku? Tu přeci mít musíte." A přísně pohlédl na mojí kabelku. Jala jsem se hledat to, o čem jsem věděla, že tam zaručeně není. Vylovila jsem pouze řidičák a kartu ISIC. Prošlou novinářskou průkazku jsem radši nechala klesnout zpátky na dno. "Nic jiného nemám. Občanku mám zřejmě doma v Praze," klopila jsem uši, "a pas mám taky doma - totiž ve Štrasburku, abyste rozuměl."
"Tak to vás, bohužel, nemůžeme pustit," pravil úředním hlasem. "Budete se muset vrátit pro ten pas - prosím, tady za barákem se můžete otočit, doprovodím vás. Němci by vás zpátky k sobě bez pasu nepustili ani omylem."
Proklela jsem experta na mezinárodní právo veřejné a začala jsem všechny tři přítomné celníky přesvědčovat, že jsem právě ujela sama přes čtyři sta kilometrů, že nevědí, jak to dneska vypadalo na německých dálnicích, a že je prosím, žádám, trvám, pléduji a tak dále, ať něco vymyslí, že přeci DO země mě pustit musí, a že na to jsou předpisy (na jejichž přesné názvy jsem si pro celkové rozrušení, žel, nedokázala vzpomenout). "A navíc, na tý průkazce jsou, tento...no - imunity," pravila jsem tajemným hlasem ve snaze vzbudit zájem, respekt nebo alespoň soucit. "Já, teda, nevím, jaký výsady to přesně jsou, ale třeba se to nějak vztahuje..."
"A na co jako?" tázal se celník podrážděně.
"No, já myslela...." To už jsem, pod tíhou trapnosti svého pokusu, nedořekla. "Teda nemyslela. Tak je to - já jsem v podstatě vůbec nemyslela, a nebo jsem myslela, ale nevím na co, takže jsem si ten pas zapomněla. Otevřete mi tu závoru, vrátím se, když myslíte, ale upozorňuji vás, že se může stát, že vprostřed Německa zastavím na odpočívadle, usnu, zapomenu se zamknout, takže mě přepadne parta místních loupežníků, která mě postupně okrade, znásilní, zavraždí, zakope a navíc mi odjede s autem!"
To zapůsobilo. Celník zjihl - možná měl dceru v mém věku a právě představená vize brutálního konce ubohé dívky, která nechtěla než vrátit se zpět do své vlasti, ho chytla za srdce.
Opět zmizel kdesi v kanceláři, aby se po chvíli vrátil s žoviálním úsměvem.
"Heleďte, pani Čechová, jak se jmenovala vaše maminka za svobodna," ptal se po domácku.
To mě ohromilo. Heuréka! Tak ono to přeci jen funguje! Je to vskutku tak, že v naší malé milé zemi se všichni znají, každý chodil s každým do školy nebo alespoň do školky, takže lidé se mají rádi a ve svízelných situacích jsou odhodláni si podat pomocnou ruku, navzdory neúprosné dikci nějakého předpisu.
"Vy jí znáte?" rozzářila jsem se. "Vy vážně znáte naší mámu? No to je neuvěřitelný! - Víte, ona se narodila v Horoměřicích, ale do školy chodila už v Praze, na Norbertově - oni, totiž, bydleli nad tělocvičnou v Tatranu ve Střešovicích, no a na gympl, počkejte...jo! Na gympl chodila na Evropskou, teda - tehdy na Leninku." Hleděla jsem na celníka plna dojetí jako na zapomenutého člena naší rodiny, který se po třiceti letech rozhodl vystoupit z ilegality a sdělit své pravé jméno.

Kandidát na strýce byl však zcela konsternován: "Prosimvás, slečno - uklidněte se. Vždyť já vaší paní matku vůbec neznám. Potřebuju jenom vědět, jak se jmenovala za svobodna, abych vás identifikoval v systému, sakra práce!"
Udělalo se mi mdlo. Ježišikriste. Hlavně pryč odsud! Tohle je nenapravitelná ostuda.
Hlesla jsem dotázané dívčí jméno. Celník mi vrátil můj průkaz, naposled nevěřícně zavrtěl hlavou a nechal mě (rád) odjet směrem na Plzeň.

Jako by to nestačilo: několik týdnů poté jsem projížděla hranicí znovu, pas přichystaný na sedadle spolujezdce a otevřený na stránce s fotografií už dobrých dvě stě kilometrů před Rozvadovem. Při průjezdu jsem se na přítomného celníka usmívala tak křečovitě, že to bylo zřejmě podezřelé, takže můj pas byl zběžně přezkoumán. Ale pustili mě. Znovu jsem zesílila rádio. Z cédéčka se ozvala má oblíbená píseň od Buena Vista Social Club, jejíž slova lze přeložit zhruba jako "Jedu z Alto Cedro do Marcané, a pak přes Cueto zpátky do Mayarí, a pak zase do Alto Cedro…a tak dále a pak zase do Mayarí…" Kubánská píseň zachycující beznaděj ostrovního socialismu, kdy se nedá jet nikam jinam než tam a zpátky a zase tam a odnikud nikam.

V každém případě mi docházel benzín, takže jsem chtěla natankovat hned na Kateřině, což je první benzínka hned za hraničním přechodem. Sjela jsem z dálnice. Spatřila jsem dva ukazatele - jeden s autíčkem, druhý se změtí jakési občerstvovací symboliky. Zamířila jsem ve směru autíčka a už už stavěla u pumpy, jenže - ukázalo se, že autíčko bylo vlastně spíš kamiónek, a že jsem, tudíž, zabočila špatně. Vycouvat se nedalo. Ubírám se, tedy, tam, kde tuším nějakou kličku, kterou bych se mohla dostat k pumpě pro osobní auta, a jak se tak ubírám, ocitnu se zčistajasna na mostě přes dálnici, plna údivu vjedu do areálu pumpy na druhé straně, minu McDonalda, záchody, nedalekou, ale přesto zcela nedosažitelnou čerpací stanici a poslušna přikázaného směru - sjíždím zpátky na dálnici. Rozvadov 4 km, přečtu si na zelené tabuli.

Jedu dost pomalu. Přemýšlím nad svým osudem, je mi skoro do pláče, a marně se snažím nalézt ve svém příběhu nějaké poučení. Možná to je znamení, říkám si - jako v Alchymistovi. Černé a bílé kameny. Cesta. Utrpení a sebezapření. Plahočit se přes celou Saharu - to bude ono! Asi, zkrátka, do Prahy jet nemám. Mám se vrátit do Štrasburku, abych zjistila, že poklad byl zakopán někde u benzínky na Kateřině. Tak nějak to bude.

Když jsem opět dorazila k hraničnímu přechodu, kubánská píseň Jedu tam a zase zpátky ještě hrála. Celník si mě nedůvěřivě prohlížel. "Tak jste si to rozmyslela?" ptal se mě. "Jedete zpátky?" Znělo to jako by si myslel, že jsem si ve Štrasburku zapomněla hřeben a tak se pro něj jen tak pro úplnost vracím.

"Nejedu," pravila jsem rozhodně. "Ráda bych do Prahy, ale zdá se, že mi štěstí nepřeje. Chtěla jsem jenom vzít benzín, ale skončila jsem zase u vás." Pohlédla jsem na závory a na betonovou přepážku oddělující pruhy směrem do Německa a do Čech. "Asi budu muset dojet až ke sjezdu na Weiden, tam se otočím, a pokud mi nedojde benzín, tak se znovu uvidíme asi tak za deset minut."

Celník pobaveně zamrkal. "To je hned vidět, jak kdo sleduje dopravní značení. Ale že jste to vy, tak se můžete otočit tady u nás za boudou." A otevřel závoru.

Na druhý pokus jsem už Prahu, naštěstí, trefila.