Spisovatel v nákupním centru

Nesnáším to: najít místo k parkování, prodírat se lidmi, kteří tupě stojí na neuvěřitelně pomalu jedoucím pásu a pak kulhat několika patry obchodů s nesmysly, hledajíc expresní opravnu obuvi, kde mi spraví ulomený podpatek. Nesnáším to především proto, že při prodírání se lidmi zmerčím paní, která má nádherný šedý svetr, přesně takový, jaký objevím o pár minut později ve výloze záludné prodejny (záludné proto, že vědomě prodává oblečení na jedno použití a nevysvětlitelným způsobem přitahuje bezbranné lidi, aby si každou chvíli některý z exemplářů koupili, přestože už dávno vědí, že po prvním vyprání bude barva, tvar a elegance syntetického oděvu v tahu).

Nutno přiznat, že člověk má hned lepší pocit, když se courá, resp. kulhá, nákupním centrem alespoň s jednou taškou v ruce. Zvěstuje tak všem, kteří zatím v nakupování neuspěli, že on sám už své spotřebitelské pudy ukojil. Zároveň ho to povyšuje z kategorie plebejců a puberťáků, kteří sem přišli jen zabíjet čas, do kategorie seriózních lidí, kteří vědí, co chtějí a bezcílné bloumání je jim cizí. A ovšem: vejít do nějakého obchodu s několika taškami v ruce je téměř zárukou vstřícného chování prodavačky, neboť jí signalizujete, že už jste dnes nemalé peníze utratili a máte zřejmě v úmyslu pokračovat. 

Konečně jsem stanula před opravnou obuvi, která inzerovala opravy bot na počkání. Švec prozkoumal můj podpatek a řekl - takový podpatek, to nic není, za půldruhé hodiny to bude hotové. Půldruhé hodiny se tak docela nekrylo s mou představou o opravě „na počkání“, navíc – jiné boty jsem s sebou neměla, takže jsem se začala rozhlížet, dokud jsem nezacílila kavárnu, ve které bych případně přežila ševcovo napočkání bosa, s nohama na židli. Pohotový švec přispěl návrhem: „Jestli chcete, půjčím vám pantofle. Jsou sice trochu větší, ale tu chvíli to přežijete.“

Odešla jsem z opravny v nevzhledných prošmajdaných plácačkách velikosti 46. Nechtělo se mi chodit. Sedět v kavárně se mi chtělo, ale neměla jsem nic na čtení. Zadívala jsem se na špičky papučí a uvědomila jsem si, že nikoliv šaty, ale boty dělají člověka: v mamutích přezuvkách můžu snadno předstírat, že jsem osoba nemajetná a bez přístřeší. Ideální převlek pro operace incognito.

Vyrazila jsem do knihkupectví, provést inspekci prodeje vlastního díla a neuspokojivá zjištění hned na místě korigovat zvýšením poptávky. 
V papučích, za které by se nemusel stydět ani Mickey Mouse v nadživotní velikosti, jsem stanula před knihkupcem - trudovitým mladíkem, který žvýkal a dloubal se v uchu. 


Já: Dobrý den, máte prosímvás tu novou knihu o Ladislavu Smoljakovi? Slyšela jsem, že by to měl být nějaký rozhovor. 
Ušní rýpal: Dlouhé ticho. Civí. Zaměří se na moje bačkory.
Já: Prý je to dobré. 
Knihkupecký nedovtipa: Dál mlčí. Otočí se k počítači a předstírá, že je zaměstnán. Tajně doufám, že se shání po jmenovaném titulu. 
Já: Mým divákům!
Technologický hotentot: Podrážděn, vzhlédne od obrazovky. Rozhlíží se po svých divácích, ale opět narazí na mě. Je znechucen. 
Já: Tak se kniha jmenuje. Mým divákům. 
Přežvýkavec: Prudce se otočí zpět k počítači a znovu zuřivě hledá. Nenachází. 
Já: Myslím, že to napsala Čechová. Prostě hledejte nový titul Blanky Čechové. To bude nejjednodušší. 
Ten hloupý klacek: Jaruuš! 
Dorazí Jaruš. Je to tělnatá dáma ve středních letech, která čte pouze kuchařky a Blesk a její platonickou láskou je bavič Petr Novotný. Začnu jí ve zpětném chodu vadit už několik dní před tím, než jsem se v krámě objevila.
Jaruš: No? 
Král Nejapa: Máme tu novou Čechovou?
Jaruš: Neví. Civí. (Cítím se provinile.)
Já: Rozhovor s Ladislavem Smoljakem. 
Jaruš: (svitne jí) Jo tóó! To jóó. 
Hnida: Vrhne po mě vítězoslavný pohled.
Jaruš přináší knihu. Už zdálky je mi podezřelá. Když zaostřím, zjistím, že jde o bulvární publikaci Michaely Pačové "Ladislav Smoljak", za kterou - doufám - chodí Láďa autorku pravidelně strašit. 
Jaruš: Tady. 
Já:  To není ona. 
Jaruš: Nic jiného o Smoljakovi nemáme. Asi to ještě nevyšlo. 
Exemplář: Nevyšlo. 
Oba: Mají se k odchodu.  
Já: To je zvláštní. Můžete se podívat, kdy vám to má přijít?
Jaruš: Miloši, vyřiď to. (odchází)
Aknózní Miloš: Vzdychne. Znovu hledá v počítači. Má úspěch.
Následuji Knihkupecké neštěstí do sekce knižních novinek. 
Je tam. Láďa se na mě dívá z přebalu, a to ještě o něco přísněji než obvykle. Má důvod: zleva sousedí s memoáry Petry Paroubkové, zprava s publikací Neměla jsem se narodit o zpěvačce Ivetě. Zezadu je jištěn Zápisky z cest Václava Klause.
Miloš se opět zavrtá prstem do ucha. "Tak chcete to?" zakokrhá.
"Ještě uvidím," odpovím ze zvyku tónem, ve kterém je vměstnán postkomunistický spotřebitelský stud a omluva, že jsem obtěžovala dotazem. 
Počkám, až se Miloš vzdálí. Pak přeskládám Láďu mezi Agassiho a Chopina. 
Když klopýtám pryč, mám pocit, že mi kyne. 


Má naděje, že by švec mohl být s prací hotov třeba už za hodinu, se ukáže jako lichá. Mám si prý skočit ještě nakoupit. 
Skočit...To se mu řekne. 
Vnořím se do hypermarketu. (Jistěže: bez košíku a bez vozíku.) 
Papuče představují pro ladný pohyb po nákupní ploše určitý handicap (závistivě pozoruji děvčata-asistentky na kolečkových bruslích), ale přesto zvládnu shromáždit náruč potravin už za deset minut. Bloumám okolo a zaostřím knihkupecké zákoutí. Je nasnadě, že mé nakladatelství Paseka nedistribuuje svou produkci do hypermarketů (i když konzumní dav v Tescu je rozmanitý a - kdo ví? - třeba by kvalitní čtivo zakoupil rád). 
Knižní kout se skládá ze dvou stěn pokrytých tituly, přesněji titulními stranami. Když to uvidím, vypadne mi máslo: ze zdi na mě zírá 10x Iveta Bartošová a její sdělení o tom, že se neměla narodit (tak strohá bych nebyla, ale např. titul Měla jsem si vybrat úplně jiné zaměstnání bych považovala za zcela přiléhavý), 5x Václav Klaus, který si během svých cest leccos poznamenal, 15x Petra Sexymozek Paroubková, která usoudila, že je čas zařadit se po bok Margaret Thatcher, Hillary Clinton, Madelaine Albright a dalších žen v politice, a zrovna tak jako ony zpečetit tento status vydáním vzpomínkové knihy. "Jak to bylo tenkrát v restauraci Monarch" získá pomocí knihtisku stejnou autoritu jako "Jak to bylo tenkrát na konferenci v Rambouillet"  (o historické tragičnosti obou těchto příležitostí až někdy jindy).
V dolní řadě při zemi se krčí 4x Ladislav Smoljak hrající, bdící, krásná fotografická publikace, kterou zpracovali Láďovi kolegové z divadla. Kdybych se nesehnula pro máslo, v životě bych si jí nevšimla. 
Shledám, že pod regálem skrytá zásoba Ladislava Smoljaka hrajícího, bdícího čítá přesně 30ks. 
Ano, je to znamení. Pustím se do práce. 
Když za několik minut brouzdám pryč, zůstává po mě v hypermarketu monument velice bdícího Ládi. Každou jednu vystavenou Paroubkovou, Bartošovou a Klause jsem překryla Smoljakem. Je ho celá zeď.
Jen ať se ukáže IQ konzumního zákazníka (radši kloužu v papučích pryč, abych se toho nedočkala).


Švec je hotov. Předá mi spravenou botu. Když platím, všimnu si, že na štokrleti leží Iveta Bartošová, co štká, že se neměla narodit. 
Neodolám. "Copak to čtete hezkého?" (vy primitivní kramáři! - chci dodat, ale spolknu to).
Švec nechápe. Pokynu k Ivetě. 
"Tohle? To já nečtu," brání se. "Žena to dostala k Vánocům, ale prej je to hloupost. Tak tím temuju lis a podkládám židli."
"Přečtěte si Mým divákům," doporučím z radosti nad tím, že jsem trefila na chytrého čtenáře. "Rozhovor s Ladislavem Smoljakem."
"Kdepak," odmítne švec. "Já nečtu. Zasek jsem se u Sekory. Ferda cvičí mraveniště. Přečet jsem to ve druhý třídě, pak čtvrt století nic a teď to čtu znovu - synovi."
Vrátím obří papuče. "Opravdu pohodlné," zalžu. "Díky."
"Mějte se," houkne švec a utemuje lis.
Podpatky mě tlačí a podtrhují celkové rozčarování. Národ nečte, a pokud čte, nabízí mu místní knihkupci brak a šmíru, memoáry náctiletých hvězd nebo televizních tlučhubů. 
"Ferda je v každém případě lepší než Iveta," konstatuji v duchu a s pocitem částečné úlevy odcházím hledat auto.