Následující text není, prosím, výrazem zatrpklosti vůči rodné zemi, ale srovnávacím konstatováním faktů: věřím, že jsem měla jen ukrutnou smůlu a příště budu psát o Návratu Zn. Lepším, novém, čistém a milém. Tak tedy: po měsíci na Balkáně vrátila jsem se opět do vlasti, a to - ano - ve svém nízkém autě s plátěnou střechou, které je neúprosným měřítkem kvality silnic a dálnic (...tlumiče mého vozu si už několik let užívají zaslouženého odpočinku). Jistěže: mohla jsem velice pohodlně letět, dokonce za příznivou cenu, a být v Praze za pár hodin. Nabídka laciného letu mi dokonce přišla přímo do emailové schránky, ale jako známý letecký panikář jsem ji okamžitě smazala a vydala se cestou s násobně větším potenciálem pro turbulence a karamboly všeho druhu: putovala jsem dva dny, bez mapy, bez signálu, užívala klikatých horských silnic, vyřvávala do nevinné krajiny dalmatské lidové písně, hledala potravu a nocleh v oblastech osídlených převážně divokou zvěří, čelila tmě, zimě, nehostinné noci a nedostatku benzínu (spasily mě mocné výpary paliva OMV Bosna Super 95 a dvoukilometrový kopec, který končil u paty benzinové stanice). Celkový čas jízdy: dvacet hodin. Celkové náklady: epické. Poznatky cestou: k nezaplacení.
Tak především (když už jsem začala o dálnicích): pokud by se kvalifikace pro členství v EU posuzovala podle stavu dálnic, pak nevím, co v Unii hledáme my, a proč tam naopak ještě pořád není Chorvatsko. Lenost balkánských stavebních dělníků je dávno mýtem - když jsem projížděla kolem rozestavěných úseků dalmatské dálnice, po betonu kmitaly desítky lidí, přestože byla neděle, kdy se v Dalmácii spí po prohýřené sobotní noci, načež se jde do kostela (...chorvatské mše začínají obvykle až v 10 nebo v 10,30 - dřív by se křesťanská mládež v žádném případě nedostavila). Od mého posledního průjezdu kolem staveniště přibylo hezkých pár kilometrů. A to rozhodně nejde o jednoduchý terén. Na hotovém úseku dálnice ze Záhřebu do Makarské je spousta tunelů, mezi nimi i tunely Mala Kapela nebo Sv.Rok, které sklidily v evropských stavařských soutěžích několik cen. Povrch: jako zrcadlo. Benzínky: ne tak časté jako u nás, ale když už na nějakou narazíte, půjde o kultivované zařízení, kde nemusíte u nevrlé čerpadlářky žebrat o klíč od olezlých záchodků.
Slovinskou (drahou) dálnici jsem objela po okreskách, kochajíc se krásami venkova v oblastech Celje a Mariborsko Pohorje. Na každém kroku, resp. na začátku každé nově vyasfaltované silnice, cyklistické trasy nebo zrestaurovaného kostelíka cedule: financováno z fondů EU. Jak to ti Slovinci, safra, dělají? - napadne mě s trochou sousedského škarohlídství, - že se dovedou šikovně vtěsnat snad do každého z grantů, které kdy byly v Evropě vypsány? Když se rozhlížím po upravených vesnicích, pečlivě označených kontejnerech na třídění odpadu a všude zaznamenávám nejrůznější formy čistoty a malebnosti, říkám si, že místní obyvatelé se patrně dávno vymanili ze škatule "my, demoralizovaní a zatrpklí postkomunističtí Slované". Zřejmě dokázali využít svůj obchodní talent a šetrnost, která byla pověstná už v bývalé Jugoslávii. A svoje určitě udělala i blízkost severní Itálie a Rakouska.
Rakousko z důvodů ekonomie textu přeskakuji. Všichni víme, jak to tam vypadá: vypadá to tam tak, jak jsme si v 90. letech naivně mysleli, že to bude vypadat i u nás, a to, prosímvás!, jistě dříve než za dvě desetiletí.
Prosímvás...
Krátce po průjezdu někdejším hraničním přechodem Hatě na mě padne deprese, což se může jevit jako rozmar, protože mám naopak řadu důvodů k euforii: jsem po dlouhé cestě konečně doma, jedu si kabrioletem prosluněnou krajinou, mám tentokrát dost benzínu a můžu si dokonce naladit české rádio, heč!
Ladím. Přes žoviální Frekvenci jedna-a-a na mě bafnou ještě žoviálnější Haló, tady Impulsovi (proč? proč??), vzápětí přehlušeni neuvěřitelným rámusem, který se vydává za jakousi lokální rozhlasovou stanici. Radiožurnál nenacházím. Pustím si alespoň tradiční cédéčko s Vltavou, které mi nahradí oblíbenou příletovou melodii ČSA. Ano, jsem doma, v zemi kulturního dědictví, skvělého potenciálu, a -
Od Hatí k dálnici napočítám tolik blikajících srdcí, nočních klubů alias nevěstinců, řečených bordelů, že mi na to nestačí prsty všech končetin. I několik různobarevných casin zve k návštěvě, a to např. prostřednictvím vkusné neonové palmy, které z listů kapou fluorescentní mince. Zastavím u benzínky, která se už od hranice pyšně označuje jako První čerpací stanice v ČR! (Příště budu vědět, že je to varování.) Pracovnice mi šklebem dá najevo, že ten, kdo zde netankuje, nýbrž pouze kupuje minerálku, je zákazníkem druhé kategorie, který nemá nárok na pozdrav a jiné vlídné zacházení. O stavu záchodků se nechci zmiňovat, aby se mi v retrospektu neudělalo znovu nevolno. Pokud by Evropská unie hledala námět pro některou z dalších směrnic, nechť se, prosím, týká právě toalet na čerpacích stanicích. Obzvlášť těch, které se opovažují inzerovat, že jsou první v ČR. Být turistou, zvážím v tomto bodě svého itineráře návštěvu nějaké úplně jiné země, otočím se a nechám si zasalutovat šikem sádrových trpaslíků, zajíců a laní, kteří už dvacet let lemují vjezd do ČR, a to nejen na Hatích.
Po dálnici D1 ze směru na Prahu jsem velmi dlouho nejela, takže jsem zapomněla, o co jde. Když moje auto začalo nadskakovat na betonových plátech, řekla jsem si, že to bude jen pár kilometrů. U Jihlavy jsem přestala doufat. Každý další nadskok byl jako rána karabáčem mé lásce k vlasti. Argument jsem nenašla. My přeci taky sousedíme s Rakouskem, ale vůči případné inspiraci tím, co tam mají dobrého a funkčního, zůstáváme kdovíproč naprosto imunní. Vůči fondům EU také. Řešíme jiné závažné problémy. Konečně chytím Radiožurnál, kde se dlouze rozebírá jakýsi pan Škárka, který prý něco řekl, ale myslel to jinak než jak to celé myslel, přesně řečeno - dělal si srandu, prostě apríl a tak, copak to nechápete?
Přepínám zpátky na Mou vlast. Místo Škárky Šárka.
Nadskakuji dál ztemnělou dálnicí. České luhy a háje ubíhají kolem jako čára na kardiografu člověka před infarktem.
Nelkat, - říkám si. Být pozitivní. Pozitivní. Dělat s tím něco. Napsat starostovi Znojma nebo hejtmanovi Jihomoravského kraje a konstatovat, že příhraniční okres je několikanásobný bordel. Žádat vysvětlení od Ředitelství silnic a dálnic. Nepouštět rádio. Vymyslet řešení.
Mám to!
- Vracet se příště do ČR přes Moldávii, Ukrajinu a Polsko, kde bych teprve zažila silniční Klondike. Trpaslíci i němá čerpadlářka-kolotočářka na První čerpací mi pak budou připadat vysloveně roztomilí.
Tak především (když už jsem začala o dálnicích): pokud by se kvalifikace pro členství v EU posuzovala podle stavu dálnic, pak nevím, co v Unii hledáme my, a proč tam naopak ještě pořád není Chorvatsko. Lenost balkánských stavebních dělníků je dávno mýtem - když jsem projížděla kolem rozestavěných úseků dalmatské dálnice, po betonu kmitaly desítky lidí, přestože byla neděle, kdy se v Dalmácii spí po prohýřené sobotní noci, načež se jde do kostela (...chorvatské mše začínají obvykle až v 10 nebo v 10,30 - dřív by se křesťanská mládež v žádném případě nedostavila). Od mého posledního průjezdu kolem staveniště přibylo hezkých pár kilometrů. A to rozhodně nejde o jednoduchý terén. Na hotovém úseku dálnice ze Záhřebu do Makarské je spousta tunelů, mezi nimi i tunely Mala Kapela nebo Sv.Rok, které sklidily v evropských stavařských soutěžích několik cen. Povrch: jako zrcadlo. Benzínky: ne tak časté jako u nás, ale když už na nějakou narazíte, půjde o kultivované zařízení, kde nemusíte u nevrlé čerpadlářky žebrat o klíč od olezlých záchodků.
Slovinskou (drahou) dálnici jsem objela po okreskách, kochajíc se krásami venkova v oblastech Celje a Mariborsko Pohorje. Na každém kroku, resp. na začátku každé nově vyasfaltované silnice, cyklistické trasy nebo zrestaurovaného kostelíka cedule: financováno z fondů EU. Jak to ti Slovinci, safra, dělají? - napadne mě s trochou sousedského škarohlídství, - že se dovedou šikovně vtěsnat snad do každého z grantů, které kdy byly v Evropě vypsány? Když se rozhlížím po upravených vesnicích, pečlivě označených kontejnerech na třídění odpadu a všude zaznamenávám nejrůznější formy čistoty a malebnosti, říkám si, že místní obyvatelé se patrně dávno vymanili ze škatule "my, demoralizovaní a zatrpklí postkomunističtí Slované". Zřejmě dokázali využít svůj obchodní talent a šetrnost, která byla pověstná už v bývalé Jugoslávii. A svoje určitě udělala i blízkost severní Itálie a Rakouska.
Rakousko z důvodů ekonomie textu přeskakuji. Všichni víme, jak to tam vypadá: vypadá to tam tak, jak jsme si v 90. letech naivně mysleli, že to bude vypadat i u nás, a to, prosímvás!, jistě dříve než za dvě desetiletí.
Prosímvás...
Krátce po průjezdu někdejším hraničním přechodem Hatě na mě padne deprese, což se může jevit jako rozmar, protože mám naopak řadu důvodů k euforii: jsem po dlouhé cestě konečně doma, jedu si kabrioletem prosluněnou krajinou, mám tentokrát dost benzínu a můžu si dokonce naladit české rádio, heč!
Ladím. Přes žoviální Frekvenci jedna-a-a na mě bafnou ještě žoviálnější Haló, tady Impulsovi (proč? proč??), vzápětí přehlušeni neuvěřitelným rámusem, který se vydává za jakousi lokální rozhlasovou stanici. Radiožurnál nenacházím. Pustím si alespoň tradiční cédéčko s Vltavou, které mi nahradí oblíbenou příletovou melodii ČSA. Ano, jsem doma, v zemi kulturního dědictví, skvělého potenciálu, a -
Od Hatí k dálnici napočítám tolik blikajících srdcí, nočních klubů alias nevěstinců, řečených bordelů, že mi na to nestačí prsty všech končetin. I několik různobarevných casin zve k návštěvě, a to např. prostřednictvím vkusné neonové palmy, které z listů kapou fluorescentní mince. Zastavím u benzínky, která se už od hranice pyšně označuje jako První čerpací stanice v ČR! (Příště budu vědět, že je to varování.) Pracovnice mi šklebem dá najevo, že ten, kdo zde netankuje, nýbrž pouze kupuje minerálku, je zákazníkem druhé kategorie, který nemá nárok na pozdrav a jiné vlídné zacházení. O stavu záchodků se nechci zmiňovat, aby se mi v retrospektu neudělalo znovu nevolno. Pokud by Evropská unie hledala námět pro některou z dalších směrnic, nechť se, prosím, týká právě toalet na čerpacích stanicích. Obzvlášť těch, které se opovažují inzerovat, že jsou první v ČR. Být turistou, zvážím v tomto bodě svého itineráře návštěvu nějaké úplně jiné země, otočím se a nechám si zasalutovat šikem sádrových trpaslíků, zajíců a laní, kteří už dvacet let lemují vjezd do ČR, a to nejen na Hatích.
Po dálnici D1 ze směru na Prahu jsem velmi dlouho nejela, takže jsem zapomněla, o co jde. Když moje auto začalo nadskakovat na betonových plátech, řekla jsem si, že to bude jen pár kilometrů. U Jihlavy jsem přestala doufat. Každý další nadskok byl jako rána karabáčem mé lásce k vlasti. Argument jsem nenašla. My přeci taky sousedíme s Rakouskem, ale vůči případné inspiraci tím, co tam mají dobrého a funkčního, zůstáváme kdovíproč naprosto imunní. Vůči fondům EU také. Řešíme jiné závažné problémy. Konečně chytím Radiožurnál, kde se dlouze rozebírá jakýsi pan Škárka, který prý něco řekl, ale myslel to jinak než jak to celé myslel, přesně řečeno - dělal si srandu, prostě apríl a tak, copak to nechápete?
Přepínám zpátky na Mou vlast. Místo Škárky Šárka.
Nadskakuji dál ztemnělou dálnicí. České luhy a háje ubíhají kolem jako čára na kardiografu člověka před infarktem.
Nelkat, - říkám si. Být pozitivní. Pozitivní. Dělat s tím něco. Napsat starostovi Znojma nebo hejtmanovi Jihomoravského kraje a konstatovat, že příhraniční okres je několikanásobný bordel. Žádat vysvětlení od Ředitelství silnic a dálnic. Nepouštět rádio. Vymyslet řešení.
Mám to!
- Vracet se příště do ČR přes Moldávii, Ukrajinu a Polsko, kde bych teprve zažila silniční Klondike. Trpaslíci i němá čerpadlářka-kolotočářka na První čerpací mi pak budou připadat vysloveně roztomilí.
Žádné komentáře:
Okomentovat