Jak to bylo v Kecskémétu

Dlouhé cesty autem, to je moje. Nevím proč. Poslouchám stokrát oposlouchané audioknihy, futruji domácí řízky, které prokládám variací čokolád zakoupených na odpočívadlech, kochám se krajinnými výjevy jako jsou šiky obřích elektrárenských větrníků, tu a tam na diktafon vydestiluji z dopravního hluku důležitý geopolitický postřeh (který, žel, v záznamu okolního ruchu nebudu nikdy schopna rozluštit), porovnávám úpravu a důmyslnost dálničních ukazatelů a úroveň toalet na benzínových pumpách napříč různými státy. Ano, dlouhé cesty autem, to je moje, a sice do té chvíle, než se auto porouchá. Kdybych měla svou nedávnou zkušenost vtěsnat do automobilistické poučky, zněla by takto: Pokud už jedete autem do Kosova, a jste tak nešikovní, že se neumíte cestou vyhnout Maďarsku, dbejte, ať se vám, proboha, alespoň neporouchá auto. A pokud se vám přeci jen porouchá, zasaďte se všemi prostředky o to, ať se tak nestane poblíž města Kecskémét.

Totál Balkán V: Nad příručkou efektivní intoxikace

Původně jsem na tomto místě chtěla referovat o nedávné návštěvě knižního veletrhu, ale zdá se, že jsem ještě nevstřebala množství zážitků a dojmů, které mi tato akce zprostředkovala (například jsem vůbec nečekala, že právě uprostřed Výstaviště v Praze-Holešovicích budu mít příležitost naučit se to, o čem dávno sním, a sice správně očistit olihně). Reportáž tedy sepíšu, až se dojmy usadí. And now for something completely different, - jak to kdysi pěkně vyjádřila Margaret Thatcherová. Vyrážím do Kosova, kde stále pokračuje můj projekt Kosovo Schools (kterýžto prý záslužný počin se po řadě peripetií, úskoků, nástrah a opravdu těžce získávaných zkušeností kvalifikoval spíš na podtitul hlavou proti zdi, kdy zeď sice povolila, ale zato ta hlava, ta hlava!) Než vyrazím opět prorážet, dovoluji si zde otisknout další ukázku z románu Totál Balkán, která bude takovým pěkným kontrastem k zítřejším tropickým teplotám: nabízí totiž několik perliček z tuhé kosovské zimy.

Závěť fanouška, který chtěl být u toho

Už od středy bylo jasné, že v pátek mezi 16. a 18. hodinou se život v republice zastaví, a kdo to nechápe a neskáče, je stejně podezřelý jako švédský turista, který v 17:00 číhal s foťákem před Orlojem a předstíral, že vyhlíží apoštoly, zatímco parazitoval na NAŠÍ velkoplošné obrazovce. Vzhledem ke světoběžnictví jsem většinu minulých šampionátů byla nucena zhlédnout v ponižujících podmínkách (tj. např.v domě, který měl tři zdi, a byl rád), v destinacích, které jsou osídleny obyvatelstvem pro společné sledování hokeje málo vhodným (Arménie, Kosovo, Alsasko), takže jsem ještě nikdy neokusila atmosféru Staroměstkého náměstí zaplněného skákajícími hordami, ty řídké momenty celonárodní hop-hop-hop! synchronizace. Zajásala jsem, když se mi konečně naskytla příležitost.

Sleep, wake, write...

Má kamarádka Dáša, která žije v USA (a kromě péče o rostoucí rodinu toho stíhá tolik, že o jejím hrdinství jednou - až to stihnu - napíšu zvláštní post) nemá času nazbyt, takže na rozdíl od nás některých, kdo se na internetu proklikáváme hloupostmi a ne a ne najít něco opravdu zajímavého, Dáša na webu identifikuje podnětné zprávy okamžitě a bez brýlí. Poslala mi odkaz na proslov spisovatelky Elizabeth Gilbert, jejíž spirituální cestopis "Eat, pray, love" vzal útokem knižní trh, a to i v českém překladu.