Sleep, wake, write...

Má kamarádka Dáša, která žije v USA (a kromě péče o rostoucí rodinu toho stíhá tolik, že o jejím hrdinství jednou - až to stihnu - napíšu zvláštní post) nemá času nazbyt, takže na rozdíl od nás některých, kdo se na internetu proklikáváme hloupostmi a ne a ne najít něco opravdu zajímavého, Dáša na webu identifikuje podnětné zprávy okamžitě a bez brýlí. Poslala mi odkaz na proslov spisovatelky Elizabeth Gilbert, jejíž spirituální cestopis "Eat, pray, love" vzal útokem knižní trh, a to i v českém překladu. 

Video je ke zhlédnutí zde, trvá skoro dvacet minut, ale stojí za to. Autorka se v něm ohrazuje proti oblíbenému konceptu nás, osob píšících, že k tvůrčí práci je třeba především romantický světobol, deprese a utrpení. Místy z řeči sálá na můj vkus až příliš velká porce amerického "yes-we-can" entuziasmu, v každém případě, video stojí za zhlédnutí nejen rozervaným spisovatelkám, ale všem, kdo pochybují o své práci, o svém talentu nebo o svém úspěchu. Kromě toho, rétorské schopnosti Elizabeth Gilbert jsou odzbrojující. Viděla jsem v uplynulých letech řečnit kdekoho, její výkon mi, ovšem, vyrazil dech.

O pár dní dříve mi moje bývalá oxfordská spolužačka-spisovatelka poslala odkaz na řeč J.K.Rowlingové ke studentům Harvardské univerzity, kterou mohu také vřele doporučit, a to - opět - nejen těm, kdo se věnují psaní nebo jiné tvůrčí práci. Znám několik lidí, kteří vůbec nevěří pohádkovému příběhu o tom, jak chudá a nezaměstnaná svobodná matka zoufalým psaním po kavárnách k milionům přišla, a myslí si, že jde o reklamní legendu, stejně jako si prezidentův kancléř Hájek myslí, že Usáma je mediální fikce. Pravdou, nicméně, je, že JK Rowlingová si na dno nejen sáhla, ale celkem dlouho se po něm procházela, než se jí podařilo odrazit vzhůru (v jednom z vůbec prvních rozhovorů působí její rozechvělost nad nečekaným úspěchem dojemně - v té době se v Británii prodalo 30,000 ks prvního dílu Harryho Pottera a samotná autorka byla asi poslední z těch, kdo by si uměl představit, že se jejích knih v budoucnu prodá více než 300 milionů v 67 jazycích).

Ve své harvardské řeči nemluví JK Rowlingová o zkušenostech s úspěchem, ale o důležitosti neúspěchu. Na adresu svého tehdejšího publika sice vtipkuje, že ten, kdo právě absolvoval Harvard, má měřítka úspěchu a neúspěchu naprosto jinde než většina lidí na světě, ale - jak víme - pocit úspěchu nebo selhání je individuální, nezaměnitelný, mnohdy nevysvětlitelný, zkrátka náš vlastní, a je jedno, kterou školu jsme (ne)dokončili.  

Ve světle obou projevů jsem se zamýšlela nad tím, jak to, tedy, s rolí zoufalství a neúspěchu v tvůrčím životě je. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že zoufalství inspiruje stejně jako třeba láska na první pohled, ale na rozdíl od ní vydrží podstatně déle. Ze zamilovanosti člověk nemá potřebu se vypsat, naopak  touží být zamilován, nasytit se pocitem samým a nikoliv psaním o něm. Zatímco zoufalství (kam samozřejmě patří i stav zlomeného srdce), vyžaduje terapii, útěk, zpracování, vypořádání. Z pár básní, které jsem v době rozjíveného mládí napsala, jsou určitě lepší ty zoufalecké-terapeutické, než ty zamilované. Má první kniha vznikala v době, kdy jsem se  vyrovnávala s rozchodem svých rodičů. Na měsíc jsem přesídlila do kumbálu za garáží, kde jsem hýčkala svou zmatenou duši ponorem do krásných vzpomínek na studium v Kanadě. Kniha rozhovorů s Láďou Smoljakem vznikala z hlubokého smutku nad jeho odchodem. Teprve současný román Totál Balkán,  jakkoli jeho počátečním impulsem bylo spravedlivé rozhořčení, píši s odhodláním být spisovatelkou na plný úvazek, vstávat každý den v pět ráno a soustředěně tvořit až do poledne, nazítří znovu, a v neděli i ve svátek, a tak dále v zaryté disciplíně, metodičnosti a rutině, dokud celý zatracený text nedopíšu, howk. Nemusím snad zdůrazňovat, že vstát v pět se mi za uplynulý rok podařilo asi dvakrát, a to nikoliv kvůli tomu, abych usedla ke klávesnici, ale proto, že jsem chytala letadlo v nekřesťanských 06:40 (to se ví , že jsem si pokaždé uraženě povzdechla, jaký je to zatracený pech, že musím zrovna teď chytat letadlo - teď, když mám arci chuť pustit se do psaní a v hlavě mi to víří neopakovatelnými nápady...). Velká lekce a závěr z celého uplynulého roku je tato: být spisovatelem ze zoufalství není tak těžké. Těžké je být spisovatelem za běžných, stálých okolností každodenního života, kdy se neděje nic převratného, a kdy veškerou duševní sílu a disciplínu musíme čerpat nikoliv z citově vzrušujících událostí, ale výhradně sami ze sebe - z toho, co v nás zbývá, když všechno ostatní pomine, neboť to jediné, co máme na programu, je prostě vstát, pustit se do práce a statečně vytěsnit z mysli všechen strach a pochybnosti o sobě nebo o smyslu svého počínání, ačkoli konec práce je v nedohlednu a jedinou naší jistotou zůstává to, že zítra budeme dělat navlast totéž a možná nám to zase vůbec nepůjde. Přestože ve svých projevech hovoří o strachu z neúspěchu a hodnotě porážky, jak Elizabeth Gilbert, tak JK Rowlingová zvládly překonat hlavně tuto nezajímavou, dlouhou, ubíjející a pramálo inspirativní fázi každodenní práce, kdy - a tím jsem si jistá - svůj text co chvíli upřímně nesnášely a kradmo si říkaly - panebože, proč nedělám něco jiného? 

Jsou čtyři odpoledne. Venku je krásně, maminky vyrážejí s kočárky na víkendovou procházku a rodiny připravují v zahradách grilování. Balkonem k nám borový zavání háj a kvetoucí strom lže lásky žel, jenže - dalekáť cesta má, volá mě text, takže jdu drasticky zatáhnout roletu, rozsvítit lampičku, nasadit sluchátka a ponořit se, lépe řečeno rvát se dál s Balkánem, aby to volání nebylo marné.