Vzpomínka na Láďu Smoljaka

Bylo to ráno 6. 6. 2010. Někteří lidé z jeho blízkého okolí smutně poznamenali, že Láďa svůj odchod možná záměrně zrežíroval v duchu Cimrmanovy pedagogické šesterky, tj. v den, který nese zapamatovatelné datum, aby ulehčil školou povinným dítkám, které by se snad v budoucnu musela jeho životopisná fakta učit zpaměti. 

Ale i kdyby Láďa Smoljak odešel kterýkoli jiný den, vždycky by to bylo příliš brzy, vždycky by zanechal prázdno a stesk - stesk, s jehož hladinou se pravidelně chodím smiřovat do prázdného sálu Divadla Járy Cimrmana, po představení, když všichni odejdou a na jevišti zůstane stát jen opuštěný řečnický pultík. Sednu si do třetí řady uprostřed, kde jsem směla sedávat po dobu zkoušek inscenace České nebe, podívám se do dalekého divadelního stropu, který připomíná vesmír, a říkám si - Láďa je určitě tady. Hlídá každé představení a pak, neviditelný v šatně, vymýšlí různé nástrahy a znamení, jimiž by nedostatky hercům alespoň naznačil. Ačkoli - kdo ví? - možná nesmí ani naznačovat. 

Na Láďovi mě kromě jiných předností a kvalit fascinovala jeho neuvěřitelná vůle a schopnost nalézat pravdu, rychle se zorientovat ve složitých situacích, příbězích a otázkách. Zajímal se o celou řadu problémů, mj. právních a politických, a jakmile něco jeho zájem upoutalo, pustil se do poctivého a systematického zkoumání. 

Do knihy Mým divákům jsem chtěla přidat kapitolu o Láďově zahraničních cestách, kterých jsem měla možnost být účastna - především jsem chtěla zachytit Láďovu návštěvu Kosova, kterou se mi podařilo zorganizovat v době mého tamního působení v roce 2008. Dotyčnou pasáž jsem nakonec do knihy nedala, protože z ní, žel, nevyplynul žádný náš rozhovor, jen mé osobní vzpomínky. Často si vybavím, jak jsem Láďu během jeho volného dne (po dobu třídenní návštěvy byl převážně v péči českých vojáků KFOR) odvezla do Kosovské Mitrovice a posadila ho pod rozbitý slunečník, resp. starý roztrhaný deštník na bambusové tyči, před svou  oblíbenou restaurací, která dodnes sluje U kuřete, které přejel kamion, protože tamní specialitou je neopakovatelný řízek z celého kuřete. Restaurace se nachází ve čtvrti, kam po setmění mezinárodní pracovníci nesměli, protože tam občas docházelo k incidentům. To odpoledne byl, nicméně, klid, svítilo slunce, Láďa popíjel kosovské pivo značky Peja a přimhouřenýma očima sledoval silnici, kde se nudilo pár vojenských hlídek, tu a tam proběhl pes a občas projel bílý džíp OSN. "Vítej," řekla jsem. "Objednal sis pivo v jednom z nejnebezpečnějších míst v Evropě." Láďa nic neříkal, jen se dál nenápadně rozhlížel. Jak jsem se divila, co všechno tehdy svýma očima viděl: o pár dní později v rozhovoru s Martou Švagrovou pro Lidové noviny řekl - "Člověk prochází Prištinou - všude stolky, lidi sedí, popíjejí, korzují, je jich na ulici plno, slunce svítí – připadáte si tam jako dejme tomu ve Splitu. Ale třeba v Mitrovici na mostě, který odděluje severní srbskou část od jižní albánské, se ještě nedávno bouřlivě demonstrovalo, lítaly kameny a zápalné láhve. A tak jsou tam hlídky a svinuté drátěné zátarasy. Seděl jsem s Blankou hned u mostu na srbské straně v hospůdce na  obědě, v úplné pohodě. Těm několika metrům okolo se říká „Malá Bosna“. Chodí sem pojíst a popít Srbové, Albánci i Bosňáci. Ale zase: jede okolo autobus a okna má zadrátovaná železem - veze srbské děti ze školy domů na albánský jih, do nějaké malé izolované srbské vesničky, a občas po něm albánšští výrostci hází kameny. Čili: nic se neděje, je klid, ale všude tušíte, že pod ním dřímou démoni." A o pár řádek dál - "Člověk se dozvídá neuvěřitelná fakta. Například, že na některých místech v Kosovu je až pětasedmdesátiprocentní nezaměstnanost. Ano, slyíte dobře - sedmdesát pět procent nezaměstnaných! Není průmysl, většina výroby zkolabovala, Srbové, kteří v hospodářském životě dominovali, odešli. Lidé si zvykají žít bez práce. A to zřejmě jde. Například Srbové v Mitrovici dostávají finanční podporu z Bělehradu, aby vláda demonstrovala odhodlání držet v Kosovu pozice. Na albánské straně zase fungují pokrevní pouta: Albánci - silně početně rozptýlení po světě - podporují zase jednotlivě své kosovské příbuzné aspoň natolik, aby neumřeli hlady. Dovedeme si představit na jakou budoucnost si zakládají etnické komunity, když si odvyknou pracovat? Neboli, k vážnému problému etnickému přidává se v Kosovu i váný problém ekonomický."

Když jsem si jeho zprávu o cestě do Kosova v Lidovkách přečetla, užasla jsem. Láďa během tří hektických dní pochopil situaci v Kosovu lépe než většina mezinárodních pracovníků za několik let.

Vojáci KFOR pro něho také zorganizovali let helikoptérou, na který pak mnohokrát vzpomínal jako na životní zážitek - mluvil o něm s takovou radostí a vděčností, že mě to dojímalo, zrovna tak jako jeho srdcařský způsob fandění našemu týmu na MS v ledním hokeji v roce 2010, kdy jako správný režisér donekonečna rozumoval nad strategií a každou útočnou akci podroboval upřímné kritice, a jeho oddané sledování politických zpráv v období kolem loňských parlamentních voleb - na jeho radost z vítězství pravice, kterou dokázal naplno prožít a oslavit navzdory postupující nemoci a bolesti.

Nikdy nezapomenu na naše řídké - vzácné - rozhovory o psaní, na péči, kterou věnoval čtení mých textů, na velkorysé rady, kterých se mi od Ládi dostalo. 

Dívám se do divadelního stropu a jsem vděčná hvězdám za to setkání; setkání s velkým člověkem.