Na rok za školou po čtrnácti letech

Ba že, spisovatel musí být na tvůrčí krizi připraven v podobě hlubokého šuplíku nepublikovaných, starých, tajných nebo prachem zapadaných nápadů a textů. Štrachala jsem tak dlouho, až jsem objevila svou prvotinu, knihu Na rok za školou, kterou v roce 1999 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk (viz odkaz v postranní liště). Kniha už mnoho let není k dostání a já tu a tam slýchám, že ohmatané výtisky kolují v kruzích cílových čtenářů, tj. například studentů, kteří se chystají na roční středoškolský pobyt do zahraničí a jejich rodičů. Chvíli jsem se dmula pýchou, protože kolovat v ohmataných výtiscích dává dílu určitý konspirační glanc a řadí ho mezi autory žánrů podzemní literatury. Když jsem splaskla, napadlo mě, že na to, kolik mě má prvotina stála úsilí, je trochu škoda, že se nedá nikde sehnat, když je o ní zájem. Možná by text byl dobrým kandidátem na e-knihu. Ta se, koneckonců, neohmatá. Nahlédla jsem pootevřeným okem do rukopisu a, jistěže,  své prvotiny jsem se zděsila, chopila se tužtičky Ikea a jala se škrtat, přepisovat a činit přítrž mladickým stylistickým nerozvážnostem. Čímž mě taky přešla tvůrčí krize, protože není lepší lék, než se rozčílit nad něčím - klidně svým vlastním - špatným textem a chtít dokázat, že já to umím líp, hele!, zasednout si třeba na příslovce, všechny je podtrhat červenou tužkou a umístit k nim výsměšné otazníky a vykřičníky, protože takhle, tedy, přeci ne. Následující úryvek je však původní, syrový a neupravený, a tedy oplývá obraty a sekvencemi, nad kterými musím pootevřené oko rychle zavřít, ale jen si to užijte. Kapitola pojednává o vybavení a výuce v soukromé kanadské škole. Napsala jsem ji v roce 1997. Kritické i veškeré jiné ohlasy vítány.

Knižní e-prvotina

Přiznávám se tímto ke všemu, mimo jiné ke středně těžké tvůrčí krizi, jejíž kořeny jsem prozatím identifikovala jako 1) lenost, 2) paniku, 3) nedostatek zenového klidu, tedy hektický stav ve všech ostatních oblastech života, které útočí na mé tvůrčí já bodnými a sečnými zbraněmi, zatímco já se brání(m) velice slabým šermířským protiútokem tužtičkou Ikea a vzteklým metáním tupých ořezávátek proti zdi. (Vývrtka je, nicméně, stále funkční a ostrá, takže alibistické rozebírání tvůrčí a celkové krize nad láhví dalmatského vína plavac mali zůstává mimo ohrožení). K věci: pokouším se v současné době zorientovat na trhu s e-knihami a realizovat svůj záměr vydat román e-nákladem. Jenže. E. Každý má jiný e-názor. Co si o elektronickém formátu myslíte vy? Máte čtečku? Koupili byste si e-knihu? Stáhli byste si formát .pdf do notebooku? Nebo byste stáli o USB disk s e-knihou a doplňujícími materiály? Nebojte se diskutovat nebo mailovat, zajímá mě, co si myslíte.

Tři, dva, jedna

Vprostřed tvůrčí a celkové krize se mi vpletlo do cesty toto video ze skvělé série TED Talks. Jde o krátký proslov Rica Eliase, člověka, jenž seděl v první řadě sedadel letounu, který loni po středu s hejnem ptáků nouzově přistál na newyorské řece Hudson. Jeho řeč je bohužel jen v angličtině, ale je velice srozumitelná. Jmenuje se "Tři věci, které jsem pochopil, když padalo letadlo". Tři věci, které během pár vteřin proběhly Ricovou hlavou, jsou tyto: za okamžik je konec. Ale kdybych mohl žít dál, tak 1. už nikdy bych nic neodkládal na později, 2. s lidmi, na kterých mi záleží, bych neztrácel tolik drahocenného času nad věcmi, na kterých vůbec nezáleží, 3. snažil bych se být tím nejlepším možným otcem svých dětí. Ricův projev mě rozplakal. Pustila jsem ho člověku, který před lety o vlásek přeži havárii na motorce a potvrdíl mi: "Ano, přesně totéž mi blesklo hlavou, když jsem letěl vzduchem. Byl jsem pak měsíc v nemocnici a tím pádem jsem měl spoustu času přemýšlet, jak změním svůj život." Jsou i tací, kteří dokáží změnit svůj život - žít s každodenní pokorou před smrtí - aniž nouzově přistávali na Hudsonu nebo letěli třicet metrů z motorky. Například Steve Jobs, zakladatel firmy Apple, který v projevu ke studentům Stanfordské univerzity (překlad k dispozici zde) řekl toto: 

When I was 17, I read a quote, that went something like: "If you live each day as if it was your last, someday you'll most certainly be right.: It made an impression on me, and since then, for the past 33 years, I have looked in the mirror every morning and asked myself: "If today were the last day of my life, would I want to do what I am about to do today?" And whenever the answer has been "No" for too many days in a row, I know I need to change something. Remembering that I'll be dead soon is the most important tool I've ever encountered to help me make the big choices in life. Because almost everything - all external expectations, all pride, all fear of embarrassment or failure - these things just fall away in the face of death, leaving only what is truly important. Remembering that you are going todie is the best way I know to avoid the trap of thinking you have something to lose. You are already naked. There is no reason not to follow your heart. 

Když mi bylo sedmnáct, objevil jsem citát, který zněl asi takto: "Jestliže budeš každý den žít tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne to bude určitě pravda." Zapůsobilo to na mě a od té doby, po třiatřicet let sekaždé ráno podívám do zrcadla a ptám se sám sebe: "Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?" A jamkmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď "ne", věděl jsem, že musím něco změnit. Vědomí, že se brzo obrátím v prach, je to nejdůležitější, co mi pomohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchů, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité. Nejlepší způsob (který znám) jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za zím, co vám říká srdce."

Jako chabý odlesk těchto velkých, moudrých pokynů, přinášejí Pokyny dvě rané básně, které s tématem volně souvisí. První reflektuje strach z odmítnutí, který ve světle shora citovaného Testu smrtí za patnáct vteřin vůbec neobstojí, a přesto trvá. Druhá je zvoláním, výzvou k životu tady, teď a naplno. Člověku, který žije opatrně za štítem své chatrné klávesnice (značky HP, nikoliv Apple - možná právě v tom vězí problém:) se to ovšem radí, že. 

Totál Balkán VI: Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech

Těm, kteří to se mnou vydrželi, těm, kteří jako lvi diskutovali o vhodnosti spisovné a nespisovné češtiny, těm, kteří překonali slabé posty, věříce shovívavě, že autorka zraje, a že se v budoucnu jistě dočkají něčeho lepšího - Pokyny přinášejí závěrečnou ukázku Totál Balkánu z kapitoly Červen: Náhrobek. O rukopis mají v tuto chvíli zájem dvě nakladatelství, ale v éře e-knih, kindlů, ipadů a jiných vynálezů se neodvažuji slibovat "zakoupíte u svých knihkupců", protože si možná nakonec daleko spíše "stáhnete na své 9,7-palcové obrazovky". Všechny vaše připomínky, názory a reakce k šesti publikovaným ukázkám jsou vítány v diskusi nebo na mailu bcechova@centrum.cz. 

Dopsáno

Toho momentu jsem se nemohla dočkat: odsednu od klávesnice, vyskočím metr do vzduchu a zařvu - Dopsala jsem! Dopsala jsem Totál Balkán, text, který byl mým souputníkem a protivníkem po nekonečnou dobu uplynulých dvou let. Vyběhnu na dvůr a oběhnu vítězné kolečko pod okny sousedů, mých budoucích vděčných čtenářů, pak svolám rodinu a přátele a pozvu je na dopisnou -  velkolepou oslavu toho, že jsem dokončila poslední kapitolu posledního oddílu poslední sekce a pak, v hluboké noci, budu koukat do stropu a   budu cítit, že jsem se stala součástí vesmírné rezonance míru a štěstí, Duše světa, tak jak o tom píše Paolo Coelhu v románu Alchymista. Jenže rezonance se nedostavila. Dostavilo se divno. Zachvátila mě autorská panika, přesně ta, která mě zachvacuje přibližně pětkrát denně, takže jsem se rozhodla po několika měsících zavolat kamarádce Antoinette, absolventce tvůrčího psaní z Oxfordu, která měla kdysi stejně bláznivý nápad jako já, tj. rozhodla se vstoupit do manželství s počítačem, zavřít se s ním do neútulné místnosti a opustit ji, jakmile za několik let dopíše román. Dopsala ho před čtrnácti dny. "Jak se cítíš?" - ptala jsem se opatrně. Následovalo dlouhé ticho. "Já...nevím, člověče," zabroukala Antoinette. "Je to divný, ale mně ti je skoro do pláče," oznámila. Poplakaly jsme si společně. A identifikovaly příčinu deprese: byl to strach. Strach z toho, že to, co jsme vytvořily není dobré, a nebo že to dobré je, ale nikdo to nebude číst, a nebo že to je dobré, budou to číst, ale nikomu se to nebude líbit - a nejméně ze všech nám samým. "Co budeme dělat?" - pípla Antoinette. Přemýšlela jsem, co říct. A došla jsem k závěru, že budeme dělat to, co by spisovatel dělat měl, když dopíše román: poplakat si, smířit se s tím, že teď bude muset opustit svou zásnubní lóži neskutečného světa a vydá se do světa skutečného, překonat ten obrovský, zachvacující strach z toho, že to nebude dobré, a že i v takovém případě nezanevře na psaní - na svůj věkovitý otlučený počítač - protože k němu lne opravdovou láskou. Odváží se poslat celý text hrstce věrných přátel, o nichž ví, že ho mají rádi, a tak ho dovedou poslat tam, kam třeba, když to třeba je. V mezičase sám přečte znovu celý text a zjistí, že je k ničemu, propadne nové panice, se slzami v očích se prokliká několika povzbudivými reakcemi pod bezvýznamnými  blogovými posty a ukázkami z románu, což mu dodá špetku optimismu a odvahy, takže se opět zavře do své komnaty a dá se do přepisování. Pokud má štěstí, tak za nějaký čas najde dobrého editora, který ho pošle tam, kam třeba, s každým druhým odstavcem, takže vznikne třetí verze, která už vypadá skoro jako skutečný román. A pak... Ach, měls pravdu, Karle Hynku, příteli můj - Dalekáť cesta naše! 

Děti jdou do školy

„Milí prvňáčci, žákyně a žáci, vážené paní učitelky a učitelé, dnes je první den nového školního roku a já vás v něm chci srdečně přivítat,“ ozvalo se odněkud. Lukáš seděl sám v poslední lavici u okna a rozhlížel po třídě. Všichni byli zkoprnělí a s polootevřenými ústy poslouchali, co bude dál.

V repráčku školního rozhlasu to zapraskalo. „Je to poprvé, co mám takovou povinnost. A je to povinnost příjemná,“ pokračoval hlas. Ještě aby to byla povinnost nepříjemná, - napadlo Lukáše. Vzpomněl si, jak mu dědeček říkal, že ministr jezdí v audině dvoulitru a bere osmdesát tisíc měsíčně čistýho, to je hromada peněz, Lukášku.